Stavba kontroverzního plynovodu Nord Stream 2, který má přímou cestou (po dně Baltského moře) z Ruska na německý trh přivádět až 55 miliard krychlových metrů plynu ročně, byla dokončena už v září. Na spuštění dodávek se však stále čeká. Celá věc by se mohla zdát jako prostá technikálie, pokud by se ovšem nepsal rok 2022 a pokud bychom ze zkušenosti už dávno nevěděli, že do toku energetických komodit se vždycky nějaká ta geopolitika zamíchá.

Plynovod Nord Stream 2 má zdvojnásobit kapacitu plynovodního systému Nord Stream (jeho starší část byla zprovozněna už v roce 2011). V důsledku špatných vztahů Ruska a Západu se z něj stal předmět sporu nejen mezi USA a Evropskou unií, ale také v rámci unie samotné. Z projektu se postupně stala prodlužovaná sága odehrávající se na dvou scénách – transatlantické a evropské. Na obou vidíme snahu problém vysedět a ani v jednom případě to není dobře.

Joe Biden chce mír s Německem

První, transatlantická scéna ukazuje spor mezi Evropskou unií, zejména tedy Německem, a Spojenými státy. Administrativa Donalda Trumpa proti projektu koncem roku 2019 rozjela ostrou sankční kampaň. Sankce měly dopadnout i na všechny evropské firmy podílející se na projektu. Evropská komise se sice v tu chvíli ohradila, že takové jednání by bylo vměšováním do vnitřních věcí EU, byl to však ojedinělý pokus unie o systémový postup. Navíc ani v té době komise nemluvila za všechny členy, jak si ukážeme níže.

Dále čtěte

Nenechme se ukolébat! Oslabenou demokracii posilují svobodná média, podporujte je i dál

Deník FORUM 24 a Týdeník FORUM se od svého vzniku snaží nahradit Čechům to, co jim vzal Andrej Babiš: svobodná…

Administrativa Joea Bidena se sice k projektu od začátku staví negativně, v praktické rovině ale konkrétní protiopatření nepodniká. Ačkoli na americké politické scéně panuje vesměs univerzální shoda na odsudku projektu, současný prezident evidentně upřednostnil nápravu vztahů s Německem na úkor řešení relativně partikulárního problému. V praxi to vypadá tak, že administrativa nepolevuje v tvrdé rétorice, její reálné činy tomu však neodpovídají. Joe Biden tak do svého týmu sice přibírá členy s „jestřábí“ rétorikou vůči projektu, jako je např. velvyslanec pro mezinárodní energetické záležitosti Amos Hochstein, zároveň však už na jaře prezident odvolal sankce uvalené na projektovou společnost stavějící plynovod, čímž dal projektu de facto opět zelenou.

Celkově tedy současná situace napovídá, že Bidenova administrativa chce celý problém takzvaně „vysedět“, aby už dále nezatěžoval americko-německé vztahy. Joe Biden potřebuje Německo na své straně proti Číně, která pro současnou americkou administrativu představuje hlavní systémovou výzvu. Projekt Nord Stream 2 je tak spíše přechodnou komplikací, kterou potřebuje mít co nejdříve „z krku“.

Druhá, unijní scéna ukazuje nesoulad uvnitř EU. Na jedné straně stojí proponent plynovodu Německo a na straně druhé Polsko a Pobaltí, kterým zpoza hranic EU vydatně přizvukuje Ukrajina. Ani v jednom případě není nesouhlas těchto zemí překvapivý. Všechny mají s Ruskem špatné vztahy, opírající se o neblahé zkušenosti z více či méně vzdálené historie. Ukrajina se navíc obává, že přesměrování tranzitu plynu z velké části mimo její území ji vydá napospas ruským mocenským tlakům.

Nesouladu mezi Německem a částí středovýchodní Evropy pak v podstatě pasivně přihlíží zbytek západního křídla EU. Po krátkých dohadech na jaře roku 2019 dala Francie Německu fakticky bianco šek na to, aby dle svého uvážení uvedlo plynovod do souladu s legislativou rozšiřující tzv. třetí liberalizační balíček na plynovody do a z třetích zemí. Alibisticky tak od celé situace dala ruce pryč. Problém se tak přesunul výhradně na bedra Německa, zatímco zbytek EU čeká, jak to celé dopadne.

Navíc zatímco střed Evropy řeší, zda se na ruský plynovod dívat jako na projekt čistě technického rázu, nebo jako na geopolitický nástroj, západní část unie se nezapojuje, neboť nechápe. Nemá pochopení pro otázky geopolitických dopadů infrastruktury, protože tyto otázky v oblasti s flexibilním trhem pozbyly na relevanci: Tam, kde je plyn distribuován na základě poptávky na společném trhu, dodavatel nemá, jak by nátlak na konkrétního odběratele vyvinul. Země na východní hranici unie však tyto otázky dosud řeší, a to buď z důvodu přímé závislosti na ruských zdrojích, anebo, jak bylo zmíněno, z důvodu historických zkušeností. Celá věc tak poukazuje i na rozkol ve vnímání, jakou roli by energetická politika v EU měla hrát.

Česko a Slovensko hrají mrtvé brouky

Tím se dostáváme na úroveň jednotlivých členských zemí. Z našeho pohledu je jistě pozoruhodné, že také České republice se ve vztahu ke zmíněnému projektu v posledních čtyřech letech „daří“ příkladně hrát mrtvého brouka. Na jaře 2016 se ČR ještě formálně připojila k dopisu kritizujícímu Nord Stream 2, který Evropské komisi adresovalo také dalších sedm středo- a východoevropských členů EU. Poté už ale následovalo období mlčení. Vzhledem k tomu, že zamýšlený tok plynu z ruského baltského plynovodu by měl ve velké míře téct přes Česko (a Slovensko) v severojižním směru, je taková situace pro Česko výhodná.

Poslední zhruba čtyři roky se tak ČR k projektu prakticky nevyjadřuje, vyjma nicneříkajících obecných frází. Dá se to pochopit. Zásobovací cesta původním tranzitním plynovodem přes Ukrajinu, Slovensko a Česko byla v minulých letech využívána výrazně méně, a jak Česko, tak Slovensko svůj tranzitní význam postupně ztrácely. Když pak v roce 2017 v předběžných aukcích tranzitních kapacit vyšlo najevo, že by Gazprom obě země rád využíval v tranzitu plynu v severojižním směru (tedy do jižního Německa, respektive Rakouska a dále), čímž by svou pozici opět posílily, opadl postupně odpor vůči plynovodu jak ze strany Česka, tak Slovenska. Vzhledem k tomu, že Maďarsko je známé svým vstřícným postojem nejen k ruským energetickým dodávkám, je zřejmé, že ani o společné pozici Visegrádské skupiny nemůže být řeč.

Jaké z celé situace plyne ponaučení? Na úrovni EU se zvýraznila absence koordinace a přetrvávající rozdíly mezi východním a západním křídlem. Jistě, energetická politika je primárně determinována energetickým mixem dané země, bavíme-li se však o projektech s takto širokým dopadem, je očividně nutné hledat konsensus. A pokud možno předem, ne až ve chvíli, kdy prakticky není cesty zpět, jako v tomto případě. Mnohamiliardový projekt již leží na dně Baltského moře a jeho kompletní zrušení v tuto chvíli není reálné. Tato situace přitom šla dobře předvídat s ohledem na to, jaké hlasy se ozývaly už při stavbě první části projektu před více než deseti lety. Přesto jsme teď svědky alibistického přehazování zodpovědnosti na úrovni EU, zatímco ruský stát hledá skulinky, jak s projektem prokličkovat ke zdárnému konci.

Evropskou unii čekají velké výzvy, mimo jiné ambiciózní plán dekarbonizace a klimatické neutrality do roku 2050. Kauza Nord Stream 2 poskytuje dobrý příklad, jak k problému nepřistupovat. Snaha o systémový postup od začátku a hledání společného jmenovatele bude vždy lepší než se na poslední chvíli pokoušet o nouzové řešení, které nebude vyhovovat nikomu. Větší vnitřní koherence pak unii pomůže vystupovat jednotněji i navenek. Nebude potom muset pouze pasivně přihlížet tomu, co se kolem ní děje.

Psáno pro Pravý břeh