Informační centrum pro Nord Stream 2 v německém Lubminu vizualizovalo geostrategický význam projektu pro Rusko FOTO: ČTK/DPA/Jens Büttner
FOTO: ČTK/DPA/Jens Büttner
Nord Stream 2 byl navržen jako plynovod, který má tuto surovinu dodávat nikoliv pro Německo a západoevropské státy, nýbrž pro střední Evropu. Cílem Rusů je nastolit takovou situaci, kdy budou moci vyvíjet nátlak na Německo a jeho prostřednictvím politicky a ekonomicky vydírat středoevropské státy.
Současný ministr zahraničních věcí Spojených států Antony Blinken napsal roku 1987 doktorskou disertaci na Columbia Law School v New Yorku. Analyzoval v ní politiku Reaganovy administrativy ve vztahu k sibiřskému (jamalskému) plynovodu, který vedl z asijské části Sovětského svazu do Německa.
Ve své analýze upozornil na to, že Reagan se rozhodl neuvalit na Západní Německo sankce za to, že budovalo tento plynovod společně se Sovětským svazem. Americký prezident usoudil, že jednota Západu je důležitější než německo-sovětské vztahy a jejich důsledky pro bezpečnost evropského kontinentu. Rozhodl se, že tuto jednotu za každou cenu uchrání.
Analýza ministra Blinkena byla inspirací i pro aktuální americkou politiku v otázce plynovodu Nord Stream 2. Potíž však tkví v tom, že Evropa roku 2021 není stejný světadíl jako v roce 1987. Sovětský svaz nebyl schopen exportovat korupci a zapojovat západní elity do praní špinavých peněz tak, jako to dokáže dnešní Rusko. Brežněv, Andropov nebo Černěnko si mohli nanejvýš nechat zdát o tom, že u příležitosti výstavby jamalského plynovodu zkorumpují kancléře Helmuta Kohla.
Naopak Putinovi se povedlo uplatit kancléře sjednoceného Německa Gerharda Schrödera a udělat z něj svého lobbistu. Důvěryhodnost Německa jakožto státu odolného vůči ruské korupci, spojence, který se ve své zahraniční politice řídí morálkou a hodnotami, k nimž nakonec patří i myšlenka západní jednoty, byla proto podkopána. Proč tedy dnes Bílý dům učinil rozhodnutí analogické k tomu z roku 1987?
Narušená důvěryhodnost
Zvěsti o důvěrných jednáních americké a německé diplomacie (a nepochybně i ruské) k nám pronikaly v podstatě od prvních dní, kdy do úřadu prezidenta Spojených států nastoupil Joe Biden. Týkaly se mimo jiné problematiky Nord Streamu 2 a pokusu rozetnout gordický uzel, který v transatlantických vztazích vytvořila Angela Merkelová svou podporou výstavby tohoto plynovodu.
Polský ministr zahraničních věci Zbigniew Rau a jeho ukrajinský protějšek Dmytro Kuleba to v článku zveřejněném na serveru Politico označili jako ránu evropské solidaritě, transatlantickým vztahům, ale rovněž celé koncepci západního společenství. Německá a ruská strana přesto konsekventně směřovaly k dovršení tohoto projektu.
Bidenova administrativa, která začala úřadovat letos v lednu, se od začátku pokoušela najít východisko, které by jí umožnilo omezit potenciální energetické vydírání Ukrajiny a střední Evropy ze strany Ruska. Zároveň se snažila vyhnout tomu, aby musela na Německo uvalovat sankce, neboť tato země je jedním z jejích nejdůležitějších evropských spojenců.
Co z tohoto politického pokusu spojit vodu a oheň plyne? Můžeme z toho vyvodit dva závěry. Zaprvé platí, že rozhodnutí ušetřit Německo sankcí kvůli Nord Streamu 2, jemuž zároveň sekunduje rétorika zdůrazňující americké odmítnutí rusko-německého plynovodu, naznačuje, že Bidenova administrativa se nechystá zastavit pokračování realizace tohoto projektu, její slova nepřecházejí v činy a jsou pouze propagandistickou kouřovou clonou, jejímž cílem je oklamat kritiky tohoto rozhodnutí a zmírnit tak jeho politické následky.
Zadruhé pak v americké politice vnímáme jistý pokus o reaktivaci politiky resetu v oblasti americko-ruských vztahů. Abychom tuto tezi podpořili, stačí uvést některé (leckdy vysloveně skandální) výroky americké administrativy, v nichž se zdůrazňuje význam Ruska pro zajištění světového míru a mezinárodní bezpečnosti.
Tato rétorika – jak se zdá – zapomíná na 12 tisíc mrtvých Ukrajinců, kteří zahynuli v důsledku politické chyby Obamovy administrativy. Právě administrativa tohoto amerického prezidenta totiž v roce 2014, kdy ruská armáda obsazovala ukrajinský Krym, doporučovala kyjevské vládě, aby ukrajinští vojáci na Krymu nekladli odpor a složili zbraně. Výměnou za to se měl Washington zapojit do hledání diplomatického řešení konfliktu.
Profesor Zbigniew Brzeziński se domníval, že Ukrajinci udělali chybu, když se řídili radami Washingtonu, a že se měli na Krymu bránit, podobně jako to v roce 1939 učinila vojenská posádka na Westerplatte. Víme, k čemu americké ujišťování vedlo.
Signál naznačující omezení amerických sankcí vůči Nord Streamu 2 je součástí nového resetu, který se týká jak vztahů s Německem, tak i s autoritářským Ruskem. Předchozí reset vztahů s Ruskem, iniciovaný administrativou Baracka Obamy, způsobil v Evropě katastrofu. Dnes nezřídka stejní lidé – nepoučeni touto zkušeností – opět hlásají, že budou s Ruskem budovat světový „mír“.
Spojenectví s otazníkem
Rozhodnutí ustoupit od části amerických sankcí vůči Nord Streamu 2 nebylo náhodné. Už jistou dobu totiž pozorujeme strukturální přehodnocení hierarchie amerických zahraničněpolitických cílů.
Rozhodnutí uplatnit vůči Rusku politiku resetu je diktováno mimo jiné tím, že v mezinárodní politice se vektor posunul směrem k Číně. A USA se pokouší vytvořit spojenectví proti tomuto největšímu asijskému státu. V takových geostrategických podmínkách ztrácejí transatlantické vztahy (ale i Rusko) na svém významu, a důležitost naopak získává indopacifická oblast i samotná Říše středu.
Politika appeasementu ve vztahu k Putinovi má Spojeným státům napomoci vymanit se ze závazků spjatých s udržováním míru v Evropě. Američané Putinovi umožní dokončit výstavbu plynovodu Nord Stream 2 a Putin jej pro změnu nebude zneužívat k vydírání východní Evropy. Je toto přesvědčivé?
Nikoliv náhodou okomentoval kdysi Winston Churchill americký proces rozhodování slovy: „Člověk může počítat s tím, že Spojené státy udělají tu správou věc – poté, co vyčerpají všechny ostatní možnosti.“ Jestliže však Bidenova administrativa realizuje takovouto politiku, bere na sebe zodpovědnost za bezpečnost Evropy, a to včetně Ukrajiny, která za další chyby Američanů může zaplatit cenu nejvyšší.
Do jaké pozice to staví Polsko? Bude tomu už téměř 18 let, co se Spolková republika Německo, náš evropský spojenec, rozhodla, že upřednostní vlastní obchodní zájmy ve vztahu k putinovskému Rusku před solidaritou a spoluprací se svými spojenci ze střední Evropy.
Toto rozhodnutí bylo chybné a všechny polské vlády – bez ohledu na politické rozdíly – to Berlínu jasně a důrazně dávaly najevo. Avšak jestliže se Putinovi podařilo zkorumpovat německé elity a jestliže se jejich zástupci rozhodli, že si tím pošramotí svou pověst, bylo ignorování polského varování jedinou strategií, která Němcům zbyla.
Nord Stream 2 byl navržen jako plynovod, který má dodávat tuto surovinu pro střední Evropu, a nikoli pro Německo a západní Evropu. Cílem Rusů je dostat se do situace, kdy budou moci vyvíjet nátlak na Německo a jeho prostřednictvím politicky a ekonomicky vydírat středoevropské státy.
Aby k tomuto scénáři nedošlo, rozhodlo se Polsko vsadit na diverzifikaci a zbavit se závislosti na ruském plynu (ať už dodávaného do Polska přímo z Ruska, nebo zprostředkovaně přes Německo). Po zprovoznění plynovodu z Norska a rozšíření terminálu LNG ve Svinoústí má Polsko šanci vyhnout se rusko-německé pasti. Ovšem spojenecká důvěryhodnost Německa a Spojených států amerických byla vážným způsobem narušena. A to je špatná zpráva pro všechny – Polsko, Německo, Evropu i pro Spojené státy.
Dr. Sławomir Dębski je polský historik a politolog, absolvent Historické fakulty Jagellonské univerzity v Krakově a nynější ředitel Polského ústavu mezinárodních vztahů ve Varšavě.
Článek byl původně publikován (polsky a anglicky) v revue Wszystko, co najważniejsze (24. 5. 2021), zde vychází s podporou Polského institutu v Praze v českém překladu Martina Veselky.
