Britský spisovatel Roald Dahl s manželkou Patricií Nealovou (1954) FOTO: Library of Congress / wikimedia (volné dílo)
FOTO: Library of Congress / wikimedia (volné dílo)
Britský romanopisec Roald Dahl (1916–1990) byl zcela mimořádný autor textů pro děti i dospělé. Ročně je vydáno okolo dvou milionů výtisků jeho knih v téměř šedesáti jazycích a jen Netflix za filmová práva zaplatil 500 milionů liber. Kromě toho byl Dahl za druhé světové války vyhlášený sukničkář.
Když ve Spojených státech působil jako špión, říkalo se, že spal na východním i západním pobřeží s každou ženou s ročním příjmem nad padesát tisíc dolarů, ať to byla kongresmanka, dědička naftového impéria či kanadsko-americká byznysmenka Elizabeth Arden. Dahl, kterého jedna z jeho bohatých přítelkyň popsala jako zatraceně krásného, si vydržoval celou stáj žen, které pečovaly o všechny jeho potřeby. K ženám se choval velmi arogantně, ale procházelo mu to. Rozhodně mu neuškodila vojenská uniforma, a nadto měl pověst leteckého esa. Záletnictví pro něj bylo „až směšně snadné, jako ovládání loutek“.
Tento krasavec se ovšem hned dvakrát mohl stát škaredým mrzákem, nad kterým by se dámy z lepší společnosti útrpně pousmály. Poprvé, ještě v dětském věku, byl účastníkem dopravní nehody; jeho jednadvacetiletá sestra, nepříliš zkušená řidička, napálila auto i s celou rodinou do zídky. Devítiletý Roald proletěl zadním sklem a nos mu zůstal viset doslova na vlásku. Jeho matka mu nos připlácla zpátky a odvezla ho k doktoru Dunbarovi, který mu nos přišil zpět na kuchyňském stole.
Podruhé o nos znovu zcela přišel, když byl coby válečný pilot sestřelen nad Libyjskou pouští a musel nouzově přistát. Měl ale velké štěstí; v Anglo-švýcarské nemocnici v Alexandrii v té době zrovna působil zkušený plastický chirurg z Londýna, který Dahlovi vymodeloval nový nos podle italsko-amerického herce Rudolpha Valentina a znovu z něj udělal muže s nosem a lamače dámských srdcí.
Dívka, se kterou svůj život svázal nastálo, přesněji na třicet let, se jmenovala Patricia Nealová a byla to půvabná a obsazovaná herečka. Ta se zrovna vzpamatovávala z aférky s o dvacet let starším Garym Cooperem, který ji přiměl jít na potrat. Vstoupila tak do vztahu s Dahlem bez velké lásky a očekávání, chtěla prostě jen děti. Těch se jí dostalo v požehnané míře; Dahlovi spolu zplodili pět potomků.
Bohužel je ale Pánbůh s křížkem navštěvoval; do kočárku s jejich synem narazil taxík a čtyřměsíční Theo utrpěl těžké trauma hlavy. Následovaly roky operací, rehabilitací a obav. U Thea docházelo k častému hromadění mozkomíšního moku v mozku a byl to Roald Dahl, který ve spolupráci s lékaři přišel s ventilem odolným proti ucpání, který byl posléze patentován k použití při neurologických operacích. Ten stejný Roald Dahl jako dítě střílel ze vzduchovky na sestru, kterou předtím obalil polštáři.
Pak Dahlova nejstarší dcera Olivia v sedmi letech zemřela na spalničkovou encefalitidu. Tragicky se tak opakoval Roaldův vlastní osud, kdy jeho sedmiletá starší sestra Astri zemřela na perforaci apendixu – a otec Harald žalem vzápětí po ní. Roald Dahl dceřinu smrt přežil, ale uzavřel se do sebe. V tomto těžkém období napsal jednu ze svých nejlepších knih pro děti – Karlíka a továrnu na čokoládu. Ostatně k myšlence na napsání Karlíka ho přivedla dřívější zkušenost při pobytu v internátní škole Repton School, kam proslulá britská čokoládovna Cadbury posílala studentům na testování své výrobky.
Pobyt v internátních školách byl pro něj ale i zdrojem temných vzpomínek, běžné bylo bití, ponižování a čistý sadismus pedagogů a vychovatelů. To se ostatně objevuje i v Dahlově díle pro děti: dospělí se často projevují jako amorální sadisté nebo krutí tupci. Stejně tak mají své místo v jeho knihách nehody, násilí, hnus a hamižnost. A děti jeho příběhy milují – rodiče zabití nosorožcem, kruté tety, obři požírající děti… Dahlův úspěch coby dětského autora pramení právě z pochopení temné stránky dětské duše. Jeho knížky ale vždy končí vítězstvím dítěte, mládí, laskavosti a dobra nad stářím, chamtivostí a zlem. Končí happy-endem, tak jako Dahlovy vlastní příhody s amputovaným nosem. Vlastní život plný traumat a neštěstí ho navedl k touze po magii, fantasknu a grotesknu. Jeho knihy pro děti jsou veselé, nepředvídatelné a naprosto pohlcující, jejich leitmotivem je nezdolnost dětského ducha.
Ta byla ostatně vlastní i samotnému Dahlovi. Patricii Nealovou postihla v roce 1965, kdy shodou okolností získala Oscara, v těhotenství masivní mrtvice. Tři týdny byla v kómatu a lékaři jí předpovídali těžké duševní i tělesné postižení, pokud to vůbec přežije. Dahl ale tyto vyhlídky odmítal přijmout. Až obsesivně se upnul na její rehabilitaci. Dlouhé týdny ji vyčerpávajícím způsobem driloval způsobem, který herečku nakonec vrátil do života, a některé Dahlovy metody se později začaly používat při rehabilitaci podobně postižených. Znovu ji učil mluvit tak, že nedostala, co potřebovala, dokud nepoužila správné slovo, odmítal jí pomoct nastoupit a vystoupit z auta, aby se musela sama snažit.
Faktická ztráta rodičů v raném věku, spartánská internátní výchova i další životní tragédie učinily z Roalda Dahla nesnesitelného a arogantního blbce, který si dokázal znepřátelit prakticky kohokoliv, jak se shodlo mnoho jeho současníků. Přes to všechno ale v sobě nedokázal potlačit lidství a obětavost a lidé mu vděčí za mnoho. Hlavně miliony dětských i dospělých čtenářů za texty, které nezestárly.
Bianca Bellová je česká spisovatelka s bulharskými kořeny, překladatelka a tlumočnice z angličtiny. V roce 2017 získal její román Jezero ocenění „Kniha roku“ v rámci literární ceny Magnesia Litera. Za stejný román obdržela Cenu Evropské unie za literaturu. Její zatím poslední román Ostrov vydalo loni nakladatelství Host.
