Je poněkud symbolické, že 3. února 2020, v počátcích koronavirového šílenství rozvracejícího Evropu, zemřel v anglickém Cambridge francouzsko-americký filosof George Steiner, patrně poslední západní polyhistor. Stejně tak není překvapivé, že ačkoliv se narodil 23. dubna 1929 v Paříži, byl svými kořeny Středoevropan, neboť jeho rodiče pocházeli z vídeňské židovské rodiny českého původu. Jistě také proto George Steiner, tento polyglot a intelektuální provokatér, tak dobře rozuměl evropské mentální topografii, vždyť jasnozřivě rozpoznal, že jejími ohnisky v časech (post)moderních i hypermoderních byly a jsou kavárny!

„Evropu tvoří kavárny,“ napsal George Steiner v eseji „Myšlenka Evropy“ (2004). „Kavárna je místem tajných schůzek a spiknutí, místem intelektuálních rozhovorů i klepů. Místem, kam se může uchýlit flâneur, básník nebo metafyzik se svým zápisníkem. Je otevřena všem; kavárna je ovšem také klubem, uzavřenou společností, která vyznává společné politické nebo umělecko-historické hodnoty. Přítomnost zde má programový význam. Šálek kávy, sklenice vína nebo čaj s rumem zajišťuje místo, kde lze pracovat, snít, hrát šachy nebo prostě zůstat celý den v teple. Kavárna je společenství ducha, ale i poste restante lidí bez domova.“

Intelektuál ve veřejném prostoru

Když jsem na jaře 2010 seděl v pražském Café Louvre na Národní třídě s rakouským filosofem a esejistou Konradem Paulem Liessmannem, povzdechl si, že ona teze o (středo)evropské kavárně jakožto intelektuálním ohnisku už nejspíše neplatí. Snažil jsem se jej tehdy přesvědčit, že pražská kavárna zatím nepředstavuje pouhou turistickou atrakci, jako se to přihodilo kavárnám vídeňským (a ani tam to přece neplatí paušálně!), nýbrž je dosud místem osvěžujícího lelkování i drsné polemiky, zřídlem originálních a často i brisantních nápadů!

Liessmann byl skeptický, Steinerovu perspektivu považoval za nostalgickou pózu stárnoucího intelektuála. I proto jsem na tuto disputaci hned reagoval kavárenským konceptem knihy, která vyšla již roku 2012 v nakladatelství Academia jako „kolektivní monografie“ pod názvem „Intelektuál ve veřejném prostoru“ – a dokonce podle ní vznikly dvě divadelní hry, jedna v Praze a druhá v Brně.

Už to tu zaznělo – „pražská kavárna“! Mnozí úchylní lidé zlé vůle se snaží vsugerovat české veřejnosti, že kavárna, ať už v Praze, Brně, Ostravě, Plzni nebo třeba v Kadani, Třeboni, Znojmě a Opavě, je pařeništěm povalečů, kde dekadentní pseudoelity kují své „fašistické“ a „protilidové“ pikle. Jenže opak je pravdou! Kavárna, tento svobodný prostor k přemýšlení, usebrání a disputaci, byla vždy prvním terčem všech diktatur, ať už komunistické, fašistické nebo nacistické, v nenávisti ji měli a mají všelijací xenofobové, populisté i jiní nenávistníci, pro něž jsou slova jako demokracie, svoboda a čest iritujícím haraburdím…

Příkladem takové dynamické pražské kavárny je právě Café Louvre, onen zázračný prostor, který byl a je (a bude!) křižovatkou českých a (středo)evropských intelektuálních dějin – když ponecháme stranou jeho dějiny kulinářské.

Nekonečný příběh Café Louvre

S dějinami instituce jménem Café Louvre je to trochu jako s dějinami české státnosti: ve 20. století opakovaně vznikala i zanikala… Poprvé byla v roce 1902 (Nebo 1904? Její počátky jsou zahaleny tajemstvím…) zřízena slavným pražským kavárníkem Adolfem Pelcem. Nová velkokavárna se stala jedním z nejvýznamnějších intelektuálních center hlavního města Českého království a pozdější Československé republiky. Pravidelně se tu scházeli profesoři české i německé univerzity, literáti a výtvarníci… Právě zde se setkával legendární Brentano-Kreis, k němuž patřili psycholog Josef Eisenmayer, filosof Oskar Kraus, estetik Emil Utitz nebo spisovatelé Max Brod a Franz Kafka, v letech 1911/1912 sem chodíval i Albert Einstein. Své sešlosti zde měly Pražský lingvistický kroužek i Cercle philosophique de Prague…

Během všesokolského sletu v Praze roku 1912 bylo Café Louvre anoncováno jako „středisko české inteligence“ a „nejelegantnější kavárna v Rakousku“. V roce 1919 se tu, jak nás informuje Guth-Jarkovský, poprvé v Československu podávaly „sandwiche“. A roku 1925 bylo v Café Louvre za předsednictví Karla Čapka založeno Československé centrum PEN klubu.

Café Louvre bylo místem občanské a politické emancipace: sedávali zde a diskutovali muži i ženy, měšťané i venkované, novináři i dělničtí odboráři, Češi, Němci, Židé a Slováci i zahraniční diplomaté (a špióni), stejně jako ruští, ukrajinští a později také němečtí exulanti… Holdovalo se tu šachu, kulečníku a zejména čtení zahraničních novin a časopisů… Kromě hudby a zpěvu se v salóncích konala spolková shromáždění, též různé přednášky a debaty, hrálo se i divadlo… Potkat jste tu mohli T. G. Masaryka i Andreje Hlinku, Aloise Jiráska, Josefa Šustu i Viktora Dyka, Konstantina Biebla a výjimečně i Vítězslava Nezvala, Eduarda Vojana, Milenu Jesenskou i Štorcha-Mariena…

Za tzv. protektorátu bylo Café Louvre místem konspiračních schůzek budoucích emigrantů i odvážných antinacistických odbojářů. Jen několik měsíců po komunistickém puči z února 1948 byla však tato velkokavárna zlikvidována… Jak symbolické! Jakousi „náhradou“ se ve stejné budově stala vinárna Bystrica, v níž za časů komunistického teroru padesátých debatoval se svazáky-vlčáky (nejen) o hudbě E. F. Burian… V srpnu 1968 tu seděl Pavel Landovský, jehož klábosení s přáteli přehlušilo dunění sovětských tanků… Část prostorů někdejší velkokavárny pak opanoval státní podnik Potrubí Praha…

Teprve v roce 1992 zde hrdinný kavárník Sylvio Spohr, Čech narozený v saském Lipsku, alespoň zčásti obnovil původní kavárnu, které pak vrátil i její prastaré jméno: Café Louvre. Nehraje zde otravná reprodukovaná hudba, ovšem ševelí tu hovor, šustí žurnály a časopisy… Jistě, v časech „před novým koronavirem“ sem směřovaly (a opět budou mířit) též kroky půlhodinových japonských a dalších turistů, ale u kavárenských stolků (světe, div se!) stále vznikají články žurnalistů, koncepty knih i divadelních a filmových scénářů, programy politických stran i recesistických spolků, karikatury i knižní ilustrace, akademické projekty… Však tu kdysi sedával i Jára Cimrman, který právě v Café Louvre napsal svou poslední hru „České nebe“, jež představuje jeho „dramatický kšaft“…

Zrodila se Nová Orientace

A tak skutečně není náhoda, že právě v Café Louvre se v dialogu s novinářem Pavlem Šafrem, šéfredaktorem internetového deníku FORUM 24, zrodila v červnu 2020 idea mého publicistického angažmá, jejíž další etapou je i formální ustavení samostatné rubriky (a v tištěné Revue Forum snad brzy i přílohy) nazvané programaticky Nová Orientace. Co k tomu dodat? Snad jen zavazující zvolání: Je to tady, (nejen) pražská kavárna žije a hlásí se o slovo!