Nikdo není nadšený z ukončení spojenecké vojenské mise v Afghánistánu, možná s výjimkou rodin vojáků a vojákyň. Budeme se nad americkým rozhodnutím pouze rozčilovat a pohoršovat, případně moralizovat? Anebo budeme promýšlet další vývoj a svůj postup? Doporučil bych to druhé, a to z několika důvodů.

V Afghánistánu končí jedna etapa dlouhodobého válečného konfliktu. Začal komunistickým převratem a invazí Sovětského svazu v roce 1979, včetně instalace u nás cvičeného Babraka Karmala, následovala vojenská porážka Kremlu v roce 1989. Vítězné afghánské kmeny a zahraniční islámské bojovníky tehdy vyzbrojovaly USA, Saudská Arábie a další země zejména sunnitského islámu.

Dále čtěte

Vracíme Čechům noviny. Předplaťte si Týdeník FORUM

Jestli i vám od doby, kdy předseda vlády vzal Čechům dva klíčové deníky, institut papírových novin chybí, máte právě nyní…

Vojenská pomoc proti invazi Kremlu se realizovala zejména ze sousedního Pákistánu, kde měli islámští bojovníci své vlastní základny a podporu na kmenových územích. Po porážce Moskvy se stáhli i Američané. Vědomě přenechali zemi fundamentalistickému Tálibánu. Ponechat válkou rozvrácený Afghánistán svému osudu, bez pomoci s poválečnou obnovou, se ukázalo jako chyba.

Afghánistán se stal zhrouceným státem, kde se vedle Tálibánu usídlila i teroristická al-Káida se svými výcvikovými základnami a zázemím. Američané na to bolestivě doplatili 11. září 2001.

Útoky na New York a Washington byly pro USA druhý Pearl Harbor. Zemřelo téměř 3 tisíce lidí a následovala vojenská odveta. Mohutné americké tažení proti teroristům po útocích 11. září zahrnovalo nejen Afghánistán, ale také invazi do Iráku z Kuvajtu, a další operace v reakcích na teroristické útoky al-Káidy na americká vojenská a diplomatická zařízení na Blízkém východě.

Základního cíle Američané dosáhli zničením výcvikových táborů a základen al-Káidy, ukončením vlády Tálibánu, a nakonec roku 2011 i likvidací nejhledanějšího teroristy, Sauda Usámy bin Ládina v pakistánském Abbotábádu. Tyto úspěchy ovšem zároveň eskalovaly šíření islamismu a islamistického terorismu po celém Blízkém východě a v arabské severní Africe.

Vývoj kulminoval vznikem Islámského státu (ISIS) po předčasném odchodu USA z Iráku. Radiace islamismu vznikem ISIS zasáhla i muslimské komunity v Evropě, povzbudila terorismus a přitáhla množství bojovníků z dalších zemí včetně evropských.

Porážka ISIS v Iráku a Sýrii širokou mezinárodní koalicí, včetně Spojených států amerických, zemí NATO i regionálních aktérů a za podpory kurdských pozemních sil, přinesla konec pokusu o etablování teroristické aktivity ve formě státu. Likvidace teroristického reaktoru ISIS příznivě ovlivnila bezpečnost v regionu i v Evropě. To prezidentu Donaldu Trumpovi umožnilo rozhodnout o stažení USA z Afghánistánu, které se naplňuje v současnosti.

Porážku al-Káidy a potlačení militantního islamismu, včetně zabití bin Ládina a dalších islamistických vůdců, jsou splněné válečné cíle. Válkou ale došlo k posunům v poměru sil v regionu Blízkého východu, k posílení islamizace arabského i nearabského obyvatelstva od Maroka až po Pákistán a k pronikání militantního islamismu do subsaharské Afriky.

Dále čtěte

Rusové, nebo „Rusáci“? O zločinech bolševismu a poučení z dějin

Každý národ má svá specifika, obdobně jako je má každá společnost. Nemá smysl se jimi chlubit nebo je odsuzovat. To,…

Vzrostla rivalita sunnitských a šíitských států i vliv regionálních mocností jako Írán a Turecko. Pokročila vnitřní radikalizace dosud relativně klidných arabských zemí. Debaklem skončilo Arabské jaro povzbuzené porážkou diktatury saddámovského Iráku a neúspěšným pokusem o jeho vnitřní demokratizaci.

To, co Američané dokázali v poválečném Japonsku a Německu, se v Iráku ani v Afghánistánu nepodařilo. V Afghánistánu zejména proto, že neumíme změnit a transformovat ekonomiku stojící na výrobě surovin pro drogy. Na druhé straně došlo ke zlepšení situace v arabsko-izraelském konfliktu a podařilo se navázat nečekanou komunikaci a diplomatické vztahy mezi těmito nepřáteli.

Přesun islamismu do subsaharské Afriky se týká našich a evropských obranných kapacit. Hrozbám z Blízkého východu a subsaharských států bude muset více čelit EU, a to bez USA. Vidíme to na evropské vojenské misi v Mali, která se stává naším největším vojenským angažmá. Zůstává však nedořešený problém Sýrie s tisícovkami v lágrech zadržovaných islamistů (někteří bojovali s tureckou pomocí proti Arménům v Náhorním Karabachu) i teror vůči syrskému obyvatelstvu. Přes 3 miliony uprchlých Syřanů zůstává v Turecku.

Američané přesouvají své priority jinam, zejména do Pacifiku – kvůli přetlačování s Čínou. Odchod z Afghánistánu a jeho obsazení Tálibánem následuje po jednání Trumpovy administrativy s Tálibánem v katarském Dauhá (2020). Nikdo, snad s výjimkou nejbližších spojenců, nezná obsah dohod a jejich dopady pro vojenskou i politickou situaci země. Je zjevné, že udržet klid v Afghánistánu bez Američanů není možné, Evropě narůstají bezpečnostní problémy v jejím okolí.

Dále čtěte

O strachu a obrech: Jak odolat falešným prorokům a zamést s Goliášem

S příchodem nového tisíciletí nenastala optimistická éra všeobecné osvěty, vzdělanosti, míru a tolerance. Naopak, svět se začal obracet k horšímu…

Američanům lze snad vytknout tempo odchodu a také, že vyzbrojovali a cvičili vládní armádu, nikoliv neuniformované milice regionálních vládců, kteří nakonec vládnou a dnes místo bojů usilují o mírové dohody s postupujícím Tálibánem, který tak obsadil jejich provincie bez odporu.

Vláda a její armáda ztratila veřejnou podporu a je patrné, že stála především na zahraniční vojenské pomoci.

Vývoj v Afghánistánu se ještě více stane mezinárodní agendou. Nikoliv náhodou zástupci Tálibánu rychle jednali v Moskvě a patrně se dohodli. Moskva je totiž odchodem Američanů silně ohrožena. Obdobně bude převažovat mezinárodní úsilí o stabilizaci země a zastavení bojů. Talibové asi nechtějí následovat osud ISIS nebo návrat zahraničních vojenských sil do Afghánistánu.

Rychlé ukončení mise vyvolalo hodně diskusí i u nás, protože působení našich vojáků nás vede k větší pozornosti ke globálnímu vývoji bezpečnosti. Když se Američané obdobně kvapně stáhli z Iráku (2011), následoval podobný vývoj jako dnes. Nikdo se tehdy nebyl ochoten zabývat, ani u nás ani v Evropě, rozsáhlým masakrováním sunnitů. Výsledkem byl vznik ISIS, a víme, co následovalo.

Dnes jsme dále, vnímáme aktuální šoky i rizika dalšího vývoje, jakkoliv jsme vývojem zaskočeni. Bylo by dobré, abychom do budoucna více věděli, připravovali se a byli zaskočeni méně.

Vývoj v Afghánistánu bude samozřejmě složitý a možná i násilný. Pouhým lamentováním nad odchodem zahraničních vojáků jej ovšem nevyřešíme. Nejde tu totiž jen o americké priority v soupeření velmocí, ale také o naši evropskou odpovědnost.

Ivan Gabal je sociolog, v roce 1989 patřil k zakladatelům Občanského fóra, založil a vedl Odbor analýz Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla (1991–1992), zasedal v Poslanecké sněmovně PČR (2013–2017, za KDU-ČSL), zabývá se analýzou praktických problémů ve veřejném i soukromém sektoru a jejich řešením.