Je to už několik let, co jsem psal o svém šoku z jedné oceňované „rodinné“ ságy v pražském alternativním divadle Alfréd ve dvoře. Listování rodinným albem paměti není nikdy dost, to je vždy užitečné. Ta sága ovšem k mému zděšení, patrně nevědomě a s nejlepšími úmysly autorky, velebila jednoho z nejkrutějších vyšetřovatelů a faktických vrahů Milady Horákové a spol., totiž Karla Švába. Z rodinné anamnézy byl krutý kontext roku 1950 vytěsněn. Autorce jsem to tehdy nevyčítal, zato divadlu a jeho dramaturgii. U ní by měla být znalost kontextu každého uváděného díla jakýmsi „povinným ručením“, třeba pro případ morální havárie.

O deset let později podobně žasnu, když vidím ambiciózní filmový portrét režisérky Lucie Králové věnovaný formou „dokumentární opery“ neprávem zapomínanému komponistovi Janu Kaprovi (KaprKód). Nejde mi o samotného skladatele, ale o jeho blízkého přítele, kterým byl vynikající operní zpěvák Pavel Ludikar. Ten ve filmu figuruje živě, s pomocí archivů i komentářů, jako hodný, bodrý strejček skotačící na sněhu s dětmi. Dramaturgii filmu, která by to měla vědět jako první, trochu ušlo, že tento laskavý rodinný přítel byl za nacistické okupace horlivým přispěvatelem fašistické Vlajky (z opravdu významných umělců možná jediným).

Dále čtěte

Radomyr Mokryk: Ukrajina zvítězí, ale válka není romantická, je to krev, bahno, strach a smrt

Radomyr Mokryk, rodák z ukrajinského Lvova, slavista a kulturolog, se před lety usadil v Česku. Za normálních okolností by přednášel na FF…

Dodnes vidím před sebou v archivu zažloutlé stránky zmíněného udavačského plátku, v němž Pavel Ludikar opakovaně vyzýval české umělce i další profese k práci v Hitlerově Německu, případně v Mussoliniho Itálii. Po válce byl za svou kolaboraci stíhán a od trestu ho patrně zachránilo jen jeho rakouské občanství.

Vím, snímek celkově není o zpěvákovi, je o skladateli, jehož je mimochodem poněkud nekritickou rehabilitací, když z kdysi prominentního komunistického skladatele dělá v závěru oběť režimu. Ale jak víme, ďábel se skrývá v detailu.

Mor kontextového zatmění

Ztráta kontextového myšlení toxicky zamořila celou naši mediální krajinu. Kontextové zatmění se patrně přihodilo i těm, kdo dali nedávno v Karlových Varech cenu za film Slovo režisérce Beatě Parkanové. Přitom film na režisérku, která je zároveň jeho scénáristkou, prozrazuje jediné – že neví absolutně nic o kontextu Pražského jara, o němž natáčí. Ten byl totiž přesně opačný, než jak ho neznale líčí: v letech 1968–1969 se nekonal žádný hon na komunisty, naivní občané, zmámení dubčekovskou ikonou, do KSČ vstupovali masově sami, takže se jich strana musela naopak po srpnu násilně zbavovat. Ten naivně schematický příběh je prostě z normalizace, nikoli z „krizových let“.

Pozorujeme dnes obecně snahy o „objektivní“ hodnocení komunismu, padesátých i normalizačních let až k „ideologicky nepředpojatému“ hodnocení masového vraha Putina. Je prý třeba se zbavit „laciného antikomunismu“. Prosím všechny, kteří tu hovadnou floskuli papouškují, aby si někdy zapapouškovali také o „laciném antifašismu“, „laciném antirasismu“; ucítí rázem sami, že ten blábol náhle v puse zaskřípe.

Dále čtěte

Bandera opět na scéně: Opojný boj s mrtvolou ve stínu ruského imperialismu

Každoročně je to stejné, ale teprve letos to nabylo odpudivých kvalit. Ukrajina si na Nový rok připomíná narození nacionalistického konspirátora…

Kontext z archivu a kontext žitý

Setkal jsem se nedávno s mladým studentem, nadšeným ze „senzačního objevu“ o Listopadu 1989. Zjistil, že komunistický velitel tankové divize ve Slaném plukovník Zdeněk Zbytek, dnes šumavský latifundista a pražský podnikatel s úzkými vazbami na Rusko, který se tehdy uprostřed probíhající revoluce na sjezdu zemědělců jménem armády bojovně přihlásil k režimu, je obětí omylu.

To, z čeho byl obviněn a proč byl polistopadovým ministrem obrany Dobrovským vyhozen z armády, že totiž fakticky nabízel armádu k rozehnání demonstrací, je prý nesmysl. Student si projev prostudoval a nic takového v něm explicitně nenašel. Zase ta ztráta kontextu!

Každému, kdo to prohlášení loajality ke kácející se komunistické moci tehdy v televizi sledoval, bylo jasné jedno, a nemusel si ani připomínat dějiny vojenských pučů, vedených většinou plukovníky: Byla to rázná výzva k protiakci! Sedět v čele státostrany někdo méně zbabělý než Jakeš, určitě ji neoslyšel.

Už ten fakt, že uprostřed probíhajících statisícových demonstrací, žádajících odchod prezidenta a celé mocenské garnitury, se na tribuně sjezdového paláce objevil muž v uniformě požadující za frenetického potlesku soudruhů „co nejpřísnější potrestání“ všech, kdo se teď dopouštějí „urážek hlavy státu“ (což jsme byli evidentně my, demonstranti), mluvil jednoznačně sám za sebe. A nebylo třeba současníkům dodatečně připomínat kontext. Neboť ten kontext, dnes, jak se zdá, fatálně ztracený, právě žili!

Vladimír Just je teatrolog, divadelní historik, mediální kritik a esejista, emeritní profesor Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.