Pomník Rudé armády v Teplicích (2022) FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Wikimedia Commons / Public Domain
Každoročně je to stejné, ale teprve letos to nabylo odpudivých kvalit. Ukrajina si na Nový rok připomíná narození nacionalistického konspirátora a teroristy Stepana Bandery, zatímco okolní svět zahajuje koridu s býkem ztělesněným touto kontroverzní osobností, přičemž kontroverzí zbavená by nejen v této části Evropy mohla být snad jen jeptiška. Ukrajinci jsou vzápětí vždy vystaveni něčemu, co lze označit jako schvalovací řízení: Hrdiny si mějte, ale takové, co nikomu nevadí. To, co letos předvádí Polsko, ale i některá česká média a politici, však prozrazuje něco horšího než standardní přezíravost k ukrajinské dějinné zkušenosti. Ohlašuje to totiž, že jsme si na válku Ruska proti Ukrajině už zvykli.
Stepan Bandera byl životním směřováním postavou poměrně jednoznačnou. Zplodily ho nesnesitelné poměry, jimž byli ve své době vystaveni Ukrajinci jako největší evropský národ bez vlastního státu. Když se poměry důsledkem průniku nacismu a bolševismu staly ještě nesnesitelnějšími, řídilo se jeho hnutí, tak jako bezpočet dalších odbojů v Evropě i mimo ni, vůči Němcům strategií, kdy „nepřítel mého nepřítele je mým spojencem“. Spojencem – nikoli nutně přítelem.
Mezitím, co byl Bandera nacisty od července 1941 vězněn (údajně „fešácký kriminál“, v němž se do podzimu 1944 nacházel, někteří jeho spoluvězni, například polský odbojář Stefan Grot-Rowecki či ukrajinský básník Oleh Olžyč, nepřežili), spáchala Ukrajinská povstalecká armáda (UPA), nepřesně spojovaná s jeho jménem, krvavou etnickou čistku polského obyvatelstva na západní Ukrajině, na niž polský odboj v menším měřítku odpovídal s podobnou nevybíravostí. Pět let starý hlas polského expremiéra Jana Olszewského, který za války působil v odbojových skautských strukturách a podle nějž by Bandera na svobodě při svém realismu sotva dovolil rozpoutání tohoto nesmyslného zločinu, prakticky zanikl.
Polsko slzám nevěří
Ukrajinský parlament zveřejnil 1. ledna 2023 na twitteru fotografii vrchního velitele ozbrojených sil generála Valerije Zalužného před Banderovým portrétem. Snímek byl doplněn o údajný Banderův citát, který ve skutečnosti ukrajinskému rebelovi o dvě stě let dříve podle zcizil Benjamin Franklin. To, a také fakt, že na polský nátlak Ukrajinci tweet z parlamentního webu stáhli, prozrazuje jakýsi provozní amatérismus; podstatné tu ale je, že se k této postavě tentokrát přihlásila prostřednictvím komentářů či memů na sociálních sítích značná část ukrajinské demokratické veřejnosti.
Chtělo by se jako rok co rok s lehkou dávkou hořkosti napsat, že reakce byla očekávatelná. Jenže to nejde. Byla vzhledem ke kontextu doby neočekávatelně pokleslá. Podle polského premiéra Mateusze Morawieckého, jenž byl loni schopen definovat protagonisty ruské ideologie jako duchovní nástupce UPA, „tady nejsou žádné nuance. Pokud se Nejvyšší rada ztotožňuje s touto postavou [Banderou], nemůžeme být shovívaví k těm, kteří nechtějí přiznat, že tak strašná genocida byla něco nepředstavitelného. Kacper Plazynski, poslanec za vládní stranu Právo a spravedlnost (PiS), mu sekundoval: „Bandera byl vrah odpovědný za genocidu Poláků v letech 1943–1944, kdy oddíly UPA otřesným způsobem zabily 100 tisíc polských civilistů. Je neuvěřitelné, že v době, kdy naši přátelé sami bojují s podobnými bestiemi, ty druhé glorifikují. Náměstka polského ministra zahraničí Arkadiusze Mularczyka si vyšetříme na později: představuje totiž docela inovativní kategorii.
Kdo hledá hrdiny, najde?
Tato protestní rétorika by se za normálních časů nevymykala novoročním standardům. Na pozadí konfliktu, který otevírá dveře třetí světové válce, však polské chování nabývá zlověstných kvalit, což kalí dojem z jinak nezpochybnitelné a obětavé podpory, jíž se Ukrajině od západního souseda dostává. Pro začátek uveďme, že reakce polských špiček vyniká na pozadí zdrženlivosti jindy aktivního Izraele. Představitelé této země projevili v minulosti při nejedné příležitosti pramalé pochopení pro ukrajinský historický panteon s Banderou v čele. Ale letos se izraelská ambasáda v Kyjevě odmlčela a nejmenovaný diplomatický zdroj se nechal slyšet: „Dali jsme svůj postoj najevo mnohokrát. Nemůžeme s tím nic dělat, alespoň ne teď.“
Zdá se, že je to projev přesně té slušnosti, jaká odpovídá vážnosti přítomné doby. A je jedno, zda to souvisí se špatným svědomím, neboť představitelé ukrajinské židovské komunity se na Jeruzalém loni na podzim obrátili se srdceryvnou (a nevyslyšenou) prosbou, aby Ukrajině poskytl účinnou protivzdušnou obranu, se skutečností, že si tentýž generál Zalužnyj, k němuž Morawiecki dle svých slov „nemůže být shovívavý“, před Vánoci zapózoval s vrchním rabínem Ukrajiny, nebo jen v dobrém vkusu.
Česká média se pro změnu kauzy zhostila jako vždy v duchu populární písně Michala Davida Nenapovídej. Zejména zahraniční redakce Práva (Novinky.cz) si už dlouhá léta nenechá „napovídat“ od nikoho, kdo má jen trochu kvalifikovanější vhled do ukrajinsko-polské historické problematiky, a tak se podílela na dalším špatném článku, omílajícím nesmrtelné teze o banderovské „kolaboraci“ s nacisty a volyňských Češích jako terči banderovské etnické nenávisti.
Jak je zřejmé z diskusí na sociálních sítích i autorových osobních rozmluv, polská perspektiva v podání PiS našla na české straně jakési pochopení. Banderovo heslo na české Wikipedii neznámý vandal opatřil podtitulkem pasivní buzerant. Do hry se vracejí hraběcí rady, nabádající Ukrajince zvolit si prostě „jiné hrdiny“ (ostatně mají jich dost, tak co). Je jen příznačné, že v prvních měsících po Putinově vpádu měl člověk od podobných nesoudností pokoj a mohl se věnovat komentování ukrajinské reality takové, jaká je. Šok z invaze, která nacionalistické Ukrajince na rozdíl od nás v nejmenším nezaskočila, nesmírně prospěl jakési diskurzivní hygieně. Bylo to naprosté novum, asi jako když se za vrcholu pandemie vylidnilo pražské centrum. Tím, že Ukrajinci nepustili Putinovo Rusko dále do Evropy, se však hodně lidí vrací k instinktům, které se zdály už nadobro překonány. Instinktům, které dláždily cestu k válce.
Neklidná hranice
Novináři občas kladou otázku, zda válka v případě šťastného konce změní Ukrajinu. Zdá se, že je čas tázat se, zda změní nás. Platí, že ti, kdo tepají ukrajinský výběr hrdinů, propadli v inteligenčním testu o jediné otázce: narýsujte právě dnes hranici mezi podstatným a nepodstatným. Správnou odpovědí je, že ta hranice neběží mezi hrdiny provinilými a bezúhonnými, nýbrž odděluje dva protikladné způsoby, jak zacházet s minulostí. Zatímco Ukrajinci se o mytizovaný obraz Bandery opírají ve svém boji o holou existenci a budoucnost svou i naši, polská strana PiS sbírá předvolební body tím, že minulost fetišizuje jako mobilizační výčitku.
Polský premiér Morawiecki může sice připodobňovat tzv. ruskij mir k banderovcům, ale ve skutečnosti je fetišizace minulosti něčím mnohem bližším Putinově uvažování. I Putin prožívá válku jako perverzní historickou rekonstrukci tažení proti nacistům a za nápravu historických nedopatření. Fetiš historické nevinnosti se nesnese s vědomím historické odpovědnosti. Zde má polská strana, volající dlouhodobě Ukrajinu k pořádku, jakési resty. V jejím případě jde o odpovědnost za staletou polskou expanzi východním směrem, která několikrát zmařila možnost, že by se ukrajinská státnost mohla prosadit jako neohrožená alternativa Moskvě, nebo ji v boji s Ruskem svou nenasytností oslabovala (1918–1919), o meziválečném ponižování „Rusínů“ škoda mluvit. Poláci mají samozřejmě plné právo s tímto hlediskem nesouhlasit, doplnit je a zpřesnit. Ale mají povinnost je zvážit pokaždé, než přejdou k mravokárným výpadům.
Slupky z jablek
V době, kdy u nás řádil gottwaldovský teror, Stepan Bandera v exilu napsal slova, která zazněla při letošních oslavách ve Lvově: „Pokud zítra nahradí bolševismus jiná forma ruského imperialismu, stejně se bude snažit v prvé řadě všemi prostředky obrátit se proti samostatnosti Ukrajiny, dosáhnout jejího zotročení. Ruský národ, stejně jako dosud, bude nositelem tohoto imperialismu.“
To nemusí být zrovna příklad nějaké myšlenkové bravury; stačí, že to byl výraz ukrajinské intelektuální výbavy, kterou v naší části světa řada lidí v médiích, humanitních vědách i politice nejméně osm let ignorovala a místo toho se nechávala strhnout hrami s minulostí, o nějaké snaze pojmenovat odvážněji ruskou současnost ani nemluvě.
Mnoho kapitol z ukrajinských osvobozeneckých válek dostalo na Západě už dávno očerňující etiketu, což se zdaleka netýká jen „banderovců“ a jejich éry. A tak nebylo nutné věcně zkoumat tradice ukrajinského politického myšlení, pro nás poučného svou prožitou zkušeností se dvěma imperialismy – arogantním polským a genocidním ruským. S hlavou rozmařile obrácenou k minulosti (když se nás války netýkají, rádi se v nich pitváme) jsme ulpívali na ukrajinských „kontroverzích“, ale přehlíželi cenná varování pro futuro. Z jablek jsme jedli jen slupky.
Saturnálie po polsku
Polští vládní národovci (a zase – i mnozí našinci) se od loňska navážejí do Německa pro zaslepenost, s jakou mnoho let ustupovalo Moskvě. Ač mají pravdu, nemají si v tomto směru s Berlínem co vyčítat. Byla to právě vykalkulovaná tzv. historická politika PiS, která se pro svou tendenční posedlost Ukrajinou stala lubrikačním gelem, pomáhajícím protiukrajinským dezinformacím z Ruska pronikat na úrodnou půdu.
Její poslední manifestace ovšem dosahuje olympijské úrovně v disciplíně nehoráznosti. Pan Mularczyk se konečně dostává ke slovu se svým napomenutím, aby Ukrajinci uvážili, jak důležitá je současná pomoc Polska pro nezávislost jejich vlasti, a povzdechem, že na Poláky čeká ještě mnoho práce, jelikož mnoho Ukrajinců o dávném volyňském zločinu ani netuší. Právě Mularcykův náznak, že Ukrajina na Polsku závisí, zřejmě svedl Miroslava Kalouska, aby na twitteru věc vysoustružil do dokonalé podoby: kyjevský parlament touto „sebestřednou hloupostí“ prý riskoval sympatie „civilizovaného světa“.
O římském svátku saturnálií, předcházejícím pozdějším Vánocům, je známo, že si pánové prohodili role se svými otroky a obsluhovali je u slavnostních stolů. Saturnálie na výše popsaný způsob připisují Ukrajině status země, které se dostalo zvláštní cti, že smí „civilizovaný svět“ bránit před největším ohrožením, jakému nejméně od studenoválečné konfrontace čelil. Ten, kdo se nenechal strhnout svátečním rejem, naopak vidí statečný národ, jemuž Západ vděčí za to, že Rusové ještě nepochodují Pobaltím či Běloruskem na Polsko. Fetišisté minulosti ve Varšavě by rázem měli jiné starosti, ale co je hlavní: vůbec není jisté, že by se zástupci „civilizovaného světa“ obsazených zemí jidášsky nezřekli. Když například zbloudilá raketa z Ukrajiny omylem zabíjela v Polsku, dávalo NATO svou neochotu utkat se s chátrajícím Ruskem najevo tak vehementně, že by se Ukrajina, křtěná Bučami, Irpiněmi a Mariupolemi, svou „necivilizovaností“ mohla spíše pyšnit.
Straně Právo a spravedlnost klesají preference, a tak je k radosti Moskvy na programu další historizující kousek: v létě letošního „trojkového“ roku totiž nadejde osmdesátileté jubileum volyňských masakrů. Do té doby si slušní lidé budou znovu vědomi závazku vůči trýzněné Ukrajině a uplatníme-li tu věřitelskou logiku, jak byla výše popsána, má Kyjev právo nás peskovat za neochotu distancovat se od proruských zaslepenců či přímo kolaborantů, od protagonistů pyšného šovinismu a dalších, kteří o nějaké ukrajinské otázce nechtěli ani slyšet.
U nás jde kupříkladu o Edvarda Beneše a ještě hůře Ludvíka Svobodu, v Německu třeba o Willyho Brandta nebo Rosu Luxemburgovou, která ve svém spisu pohrdala ukrajinskou emancipací stejně vášnivě jako Vladimir Putin; Poláci mají Romana Dmowského. Seznam by mohl být nekonečný, ale buďme si jisti, že se to nestane. Ukrajina na boj s mrtvolami nemá čas. Rusko a jeho stín jsou totiž stále naživu, tady a nyní.
David Svoboda je historik a ukrajinista, působí v Ústavu pro studium totalitních režimů a Muzeu paměti XX. století.
