Český premiér Petr Fiala (ODS) a ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Občas se zdá, že se i v Česku v souvislosti s válkou Ruska proti Ukrajině hovoří na prvním místě pouze o ztrátách a problémech. Ceny rostou, vše se zdražuje, velký ruský medvěd nás prostě zničí nebo děda Mráz přijede ze Sibiře, aby Čechy zmrazil. Nemáme šanci, nepřítel je nesmírně silný, proto bude lepší se s Ruskem přátelit, lísat se k němu, třeba se nad námi car smiluje. Možná nám dá i slevu na plyn. Za tím vším se skrývá strach. Panická hrůza z hrozby velké války. A co Ukrajina?
Odborně se tomu říká posttraumatický syndrom a infantilismus teenagerů. Touha být spojován se silnými, zatímco strach je výrazem slabých. Jde o evoluční adaptaci jeskynního člověka. Pokud jsi ve spojení se silným, je pravděpodobnější, že přežiješ. Pokud jsi svázaný se slabým, spíše zemřeš. Proč je tedy navzdory všemu výhodné jak pro Českou republiku, tak pro Evropu a celý Západ, aby Ukrajina skutečně zvítězila?
Ceny za plyn, elektřinu a topení
Není to Ukrajina, kdo zvedl ceny plynu. Ukrajina nezaútočila na Rusko a neblokovala plynovody. Rusko zaútočilo na Krym, pak poslalo vojáky na Donbas, pak začalo bombardovat celou Ukrajinu a tak dále. Rusko – už v roce 2003 – začalo vydírat své sousedy: „Levný plyn výměnou za poddanství.“ Například cenou za levnější plyn pro Bělorus je faktická neexistence běloruské státní suverenity, navíc se země stala cvičištěm a střelnicí ruské armády. Je to Rusko, kdo denně pálil a pálí miliony metrů krychlových plynu, aby se nedostal do Evropy. Právě Rusko používá uhlovodíky jako zbraň a dělá to prostě proto, že může. Platí starý zákon, že monopol na trhu znamená vysoké ceny. Naopak mnoho dodavatelů a konkurence nižší ceny.
Kdo zahnal Evropu do otroctví ruských plynových rozmarů, kdo ji dovedl k tomu, že se bála rozhněvat ruského pána? Rozhodně to nebyla Ukrajina. Nadto se Ukrajina před válkou chystala začít s těžbou vlastních zdrojů břidlicového plynu, což představovalo vážnou konkurenci právě pro Ruskou federaci a ohrožení jejího monopolu. Pokud zvítězí Ukrajina, ruský monopol zcela padne, což se ostatně děje už nyní. Pokud se zhroutí samotné ruské impérium, budeme mít v Evropě hned několik dodavatelů uhlovodíků z bývalého ruského území. Ruské zákazy přepravy uhlovodíků z Kazachstánu a Turkmenistánu, kterými Rusko zabraňuje dodávkám levného plynu a ropy na evropský trh, zmizí.
Konec vydírání a vyhrožování
Není to jen o uhlovodících, i když levný benzín je příjemný benefit. Platí to i pro jaderné zbraně a vydírání jejich použitím. Rozpadem Ruska odvěká bezprostřední hrozba na Východě zmizí – byť ji nahradí čínský imperialismus. Stovky let Evropu děsí „strašný divoch z Východu“, ať už je to „ruský medvěd“, nebo „ruští kozáci“, což paradoxně nebyli Rusové, a navíc proti ruskému imperialismu vždy bojovali. Anebo „krvavé sověty“ a nakonec „jaderná bomba“, Chruščov bouchající botou u řečnického pultu v OSN či neustálé zaříkávání ruských blogerů, televizních moderátorů a úředníků v duchu hesla „můžeme okamžitě proměnit Západ v prach“ (pokud nás Západ neuposlechne a nepokoří se před námi).
Kdyby tak někdo opravdu vyhrožoval Rusku! Jenže nic takového se neděje. Skutečné Rusko se svou až obludnou rozlohou je ohroženo pouze vlastní korupcí a touhou kremelských vládců pořád někde bojovat. Chtěla snad Ukrajina dobýt Moskvu? Anebo USA hrozily, že zaberou Sibiř? Jedinou skutečnou územní hrozbou pro Ruskou federaci je masová migrace Číňanů na Dálný východ. Ale právě s Čínou pěstuje Rusko formálně přátelství a nenávist vůči Západu.
Hrozí Rusku nebezpečí rozpadu kvůli vnitřním rozporům? A proto potřebuje „udržovat tón“ v podobě neustálé vnější agrese, expanze a vytváření obrazu „vnějšího nepřítele“? Vlastně jde o klasický přístup každé rozpadávající se zaostalé říše… Hlavní hrozbou pro Rusko je ovšem zkorumpovaná kremelská elita, která není schopná modernizovat svou zemi a skrze nahromaděné problémy vede Rusko k samovznícení. Proč by to ale měli Češi platit svými penězi a Ukrajinci životy svých dětí a žen? Proč jsme ve 20. století museli snášet jejich GULAG a náš Hladomor s pražským jarem? Jen aby Kreml mohl udržet dálněvýchodní Magadan pod svou vládou?
Bezpečnost na východě Evropy
Kdyby Karlu IV. řekli o hrozbě z Východu, asi by se zlobil: Jak jste to mohli dopustit? V jeho době – a dokonce až do 17. století – byla východní hranice Evropy tvořena spíše slabými a dezorganizovanými státy. Čas od času tyto státy (mezi sebou) bojovaly, ale obecně se jich Evropa nemusela bát. Na východě držela stráž polsko-litevská Rzeczpospolita, přičemž jedním ze základů její moci bylo i ukrajinské kozácké vojsko.
Vzestup Moskevska (Moskovie, Moskevské Rusi) začal v 16. století, kdy Moskva, někdejší vazal Zlaté hordy, krvavé dobyla jak některá ruská knížectví, tak chanáty a vytvořila obrovský státní útvar. První pokus o velký útok na Západ epicky selhal. Moskovie okamžitě ukázala svou tvář – velký teror v podobě opričniny Ivana Hrozného. A okamžitě se zhroutila do tzv. smuty, podivného času, který je dodnes v Rusku synonymem pro největší (politickou) noční můru.
Teprve v 17. století, kdy si Moskva podmanila velkou část Ukrajiny a za Petra Velikého oslabila polsko-litevskou Rzeczpospolitou, byla Moskovie přejmenována na Rusko a stala se oním příslovečným „medvědem na Východě“. Kateřina Veliká dobyla Krymský chanát. V Rusku utrpěla porážku Napoleonova armáda a rakouské noviny děsily veřejnost „strašným ruským medvědem a kozáky na Montmartru“ a samozřejmě dodávaly, že „jen německý duch a ocel mohou ochránit Evropu před barbarstvím“.
Vlastně od 18. století se spojení Němců a Ruska začalo aktivně rozvíjet. Už když byly německé státy v nepřátelství s Ruskem, byly si přesto navzájem velmi potřebné – jako vzájemný strašák a ospravedlnění své agresivní politiky. A platilo to i později: Rapallská smlouva, která prolomila izolaci poraženého Německa, pakt Molotov–Ribbentrop.
Jednou jistě někdo popíše i příběh dvou „přísežných přátel“ Ruska, Schrödera a Chiraca. Důležité je, že blížící se porážka Ruska ve válce s Ukrajinou bude koncem éry věčné „hrozby z Východu“. To je také záruka, že už nikdy do Prahy nevjedou tanky východního medvěda. Navíc je to i zárukou, že Evropa už nebude nikdy rozdělena mezi Berlín a Moskvu.
Jaderné zbraně
Těmi nás často děsí. Nezáleží na tom, že už rok je přízrak jaderné války blíže než kdykoli předtím. Jenže: Co se stane s jadernými zbraněmi, pokud se Ruská federace rozpadne?! Nic, dámy a pánové žijící z ruských peněz. Nic se nestalo ani po rozpadu SSSR, ačkoli Thatcherová a Bush vyděšeně žádali Ukrajince, aby neopouštěli SSSR, a to právě kvůli ztrátě kontroly nad jaderným arzenálem. Ukrajinci je civilizovaně předali pod dohledem civilizovaných specialistů.
Paradoxně můžeme říci, že tehdejší výkřiky vyděšených „odborníků“ umožnily tuto nynější válku. Kdyby Ukrajina v roce 1994 nepodepsala Budapešťské memorandum a jaderné zbraně zůstaly na Ukrajině, byla by taková válka možná? Ale Ukrajina se kvůli bezpečnosti planety vzdala jaderných zbraní. A nyní – v jakémkoli scénáři – ruské elity, které povedou proces rozpadu, nemají absolutně v úmyslu odpalovat kamkoli jaderné hlavice. Potřebují peníze a klid, ne jadernou válku. Zde můžete vidět různé expertní scénáře, riskantní a nevyhnutelné, ale v budoucnu výhodné pro všechny lidi. To jen tzv. „stabilní“ Putinovo Rusko potřebuje jadernou zimu a každý den chřestí jadernými hlavicemi.
Jejich radosti jsou naše slzy
Vzestup Moskovie v tajze a divoké stepi se nápadně shodoval se ztrátou nezávislosti národů střední Evropy. Právě v 17. století se Čechy, Polsko a s ním Litva, obecně celá střední Evropa východně od Labe, staly objektem evropské politiky.
Rusko by se dnes chtělo vrátit do období konfliktní rovnováhy, kdy spolu s Rakouskem a Pruskem řídilo osud Evropy, říká filosof Oleksij Panych. Kritizuje proto demagogické výzvy k obnovení zón vlivu a řeči o porušování „historických práv Ruska“. Zlatým věkem ruské politiky a literatury od Puškina po Dostojevského je „Svatá aliance“ starých režimů, Habsburků, Romanovců a Hohenzollernů proti jaru národů a demokracii.
Ale pro Ukrajince, Čechy, Poláky, Slováky nebo Balty to jsou časy úsilí o národní a politickou emancipaci. Nejbližšími učiteli prvních ukrajinských aktivistů, ukrajinofilů, nebyl nikdo jiný než Šafařík, Palacký a Hanka. Vlastně k Praze vzhlíželi ukrajinští politici, když na Ukrajině utvářeli moderní politická a sociální hnutí, když bojovali za obrodu ukrajinského jazyka a kultury. Právě Praha se stala hlavním městem ukrajinské emigrace, když bolševici spolu s bělogvardějci starého impéria utopili ukrajinskou nezávislou republiku z let 1917–1921 v krvi. Obrovskou úlohu při konsolidaci ukrajinského exilu a vzniku Ukrajinské svobodné univerzity v Praze sehrálo osobní nasazení samotného prezidenta T. G. Masaryka.
Vítězství Ukrajiny znamená, že se střední Evropa vrací do světové politiky. Státy mezi Baltským, Černým a Jaderským mořem představují obrovskou sílu a trh, ovšem pouze v tom případě, že Rusové nestojí v Karpatech a Krym nebude „nepotopitelnou letadlovou lodí“ (jak tomu říkají Rusové), ale turistickým demilitarizovaným centrem.
Šíření českého jazyka a kultury
Nečekaný fakt – masový příchod ukrajinských uprchlíků zvyšuje počet studujících češtinu. Pro 10 milionů lidí je to + 4 %. Počet víz dočasné ochrany, která Česko vydalo uprchlíkům zasaženým ruskou invazí na Ukrajinu, dosáhl skoro půl milionu! Zaměstnání si podle ministerstva práce našlo asi 100 tisíc uprchlíků. Mezi Ukrajinci je třetina vysokoškoláků. Největší skupinu příchozích tvoří ženy a děti: jde o přibližně 44 % žen a 35 % dětí. Příchozí Ukrajinci jsou obecně mladí. Kromě vysokého počtu dětí je téměř třetina dospělých do třiceti let a dalších 46 % je do 45 let. Pouhá 4 % příchozích jsou ve věku nad 65 let.
Důležité je poznamenat, že Ukrajinci se rychle adaptují a integrují do místní společnosti, aniž by vytvářeli „ghetta“ a „enklávy“. Zkrátka i díky příchodu Ukrajinců vzrostl počet lidí, kteří ovládají češtinu. To samozřejmě není argument, ale pouze konstatování. Ale už Masaryk považoval v budoucnu ustavené svobodné státy na území rozpadlého Ruského impéria za vynikající prostor pro československé podnikání – i proto, že rozpad říše a obrat života národů mírovým směrem by vedly k větší kupní síle.
Pocit důstojnosti
Morální věci v zásadě nemohou být argumentem. Ale pravdou je, že máme jedinečný případ čisté opozice oběti a agresora, nevinného a vinného. Stejně jako během holokaustu máme jasné morální kritérium pro dobro a zlo. Vítězství Ruska by bylo vítězstvím světa, v němž Síla – hrubá a drzá – křepčí na plese a svět je rozdělen na kusy pro hostinu silných tohoto věku. Je jedno, zda půjde o „multipolární svět“ nebo „rozdělení sfér vlivu mezi regionální lídry“, zda se tomu bude říkat „zóna vlivu“ nebo „zóna odpovědnosti“. Podstatou je, že se Silný a Síla stávají kritériem pravdy. Silný uvnitř svých hranic si může dělat, co chce – především zabíjet a pronásledovat. Nevadí, kdo bude obětí – Ukrajinci nebo Ujgurové, vae victis!
Vítězství Ukrajiny by naopak bylo vítězstvím světa, kde je síla omezena zákonem, právem a důstojností. Nezapomeňme, že Euromajdan na Ukrajině byl též označován jako revoluce důstojnosti. To se stalo bojovým pokřikem a heslem Majdanu i dalšího ukrajinského odporu. V tomto světě jsou hranice nedotknutelné a imperialismus je ostudný. Solidarita malých a slabých omezuje mocné predátory. Každý ať si vybere to své. Žijeme však ve překrásném novém světě, kde se najednou morálnější postoj ukazuje i jako výhodnější.
Volodymyr Volkovskyj, Ph.D., je ukrajinský historik a filosof, vědecký pracovník Filosofického ústavu Národní akademie věd Ukrajiny v Kyjevě, který se zaměřuje především na politickou filosofii. Aktuálně působí ve Filosofickém ústavu Akademie věd ČR v rámci Collegia Europaea FF UK & FLÚ AV ČR.
Text vznikl v rámci projektu MSCA4Ukraine, který je financován Evropskou unií.
