Jsou hlubiny a nárazy lidského života, které se nedají překonat jen vlastní silou. To největší, pro co se člověk dokáže nasadit a obětovat, je láska a vědomí, že hodnota a krása lidského života bude i mým prostřednictvím žít dál. Ten, komu bylo dáno stát se rodičem, a ten, kdo zažil, co je to láska, soucit a milosrdenství, ví, o čem mluvím. Ten, kdo tohle všechno letos poznává jaksi nadoraz, jsou naši ukrajinští přátelé a všichni ti, kteří jsou v dosahu Putinovy bezbožné říše zla.

Z opravdové lásky člověk nikdy nezabíjí a neničí. Naopak z lásky a pro lásku je schopen v rezervoáru své vnitřní energie objevit schopnosti a talenty, které by jinak možná zůstaly ležet ladem. Řečeno s naším česko-římským teologem Vladimírem Boublíkem (1928–1974): „Kdo je povolán k lásce, je povolán k tomu, aby nestačil sám sobě.“ Kdesi v hlubinách tohoto citu, na němž stojí přítomnost a budoucnost světa, lze u každého člověka bez rozdílu najít třeba jen drobný, ale přece živý plamen, který bych si jako teolog dovolil nazvat při vší jeho neuchopitelnosti vírou.

Dále čtěte

Čína po „nulovém covidu“: Internet zaplavují videa přeplněných nemocnic a krematorií

Poté, co Peking ustoupil od politiky nulového covidu a zrušil prakticky všechna opatření, se v ČLR začala rychle šířit varianta…

Jsou to právě lidé hrdinné Ukrajiny a ti, kteří je podporují, kteří nám, lidem žijícím prozatím v bezpečí, ukazují nově a jinak vánoční příběh narození dítěte, jemuž už po dvě tisíciletí křesťané říkají Pán, Ježíš, Spasitel. Ne všechno, jak vidíme právě v současném Rusku, co se tváří jako křesťanství, je křesťanství. Boží slovo totiž musí padnout na úrodnou půdu, aby z něj mohl vzejít užitek. Část té úrodné půdy je země, kterou lidé považují za svůj domov vedle jiných zemí, a tedy domovů.

Část té úrodné půdy je lidské srdce otevřené dobru, pravdě, svobodě, toleranci a spravedlnosti, které stojí u základů jakékoliv společnosti, která má naději, že přetrvá a poznamená lidské dějiny něčím, co tu doposud ještě nebylo, co chybělo a co bylo třeba udělat. Také proto Ukrajinci nepočítají s koncem války, který jim přinese další územní ztráty, ale s vítězstvím. Nestojí o laciné smíření, které by je dříve nebo později znovu přivedlo do ruského područí.

Ten, kdo bude v katolické či pravoslavné tradici zanedlouho vítat Spasitele, jenž se tak jako mnoho dětí z rodin na útěku narodil daleko od domova, v hospodě, ve chlévě, mezi zvířaty, protože se pro jeho matku Marii a Josefa už nenašlo místo, bude toto narození prožívat s intenzitou a radostí, která byla vlastní snad ještě učedníkům prvních generací. Ten, kdo umí pokleknout před betlémem, dělá to také proto, že v tom sklonění chce zahlédnout světlo budoucnosti. Ten, kdo vede války a boří domovy nevinných lidí, žádnou budoucnost nemá, i kdyby mu k tomu žehnalo tisíc dvě stě moskevských patriarchů.

Dále čtěte

České díry v informacích (6.): Nahatý císař model 2022/2023 aneb Zpět k Jakešovi?

I díry v informacích mohou být k něčemu dobré. Pokud jsou ty informace prefabrikované a od základu pokroucené už svým…

Jsem přesvědčený, že spoustě lidí v té strašné nespravedlivé válce pomohla vedle osobní statečnosti a oběti také modlitba a víra. Tváří v tvář vánočnímu narození Božského dítěte je velká naděje poznat, že i Bůh má svoji lidskou tvář. Lidí, kteří třeba i po mnoha letech objevili svoji víru, bude po letošním náročném roce, v němž se otřásaly dějiny světa, nepočítaně. Zeptáme-li se těch, kteří už skoro rok zápasí o svoji budoucnost, jakou roli v jejich životě hraje víra, nebudu se mýlit, že řeknou, že jednu z nejdůležitějších. Pro lásku ke svým dětem, blízkým a ke své zemi si lidé na Ukrajině a ti, kteří jí pomáhají, potvrdili, že s vírou a láskou lze zvítězit i v situacích, kdy se to zdá skoro nemožné. Nadějeplné a požehnané Vánoce.

Zdeněk A. Eminger je křesťanský teolog, který vychází z katolicky orientovaného prostředí a je inspirován českým evangelickým porozuměním a světem umění.