Sovětský svaz byl nejen místem pokroku a vědeckého světového názoru, ale také zemí, kde se zkoumaly různé paranormální schopnosti. Pochopitelně bez toho, že by se za nimi viděly nějaké nadpřirozené síly, to by nešlo. Vědecky, pomocí přístrojů a za přítomnosti odborníků. S odstupem doby ale stejně pořád nevíme, na čem vlastně jsme. Aspoň v některých případech, jako bylo například působení kdysi slavné ženy Niněl Kulaginové.

Niněl Sergejevna Kulaginová (1926-1990) se narodila 30. července 1926 v Leningradu jako Niněl Michajlovová. V 15 letech vstoupila do Rudé armády a od dubna 1942 do června 1946 působila jako radistka u tankistů. Několikrát byla zraněna a dostala invalidní důchod druhého stupně. V roce 1966 byla odsouzena leningradským soudem za jakési obchodování s nábytkem na černém trhu.

Kulaginová je ovšem známá kvůli jiným věcem. V 60. letech získala mezinárodní proslulost, protože se začaly vědecky studovat její údajné mimořádné schopnosti.

Poprvé se veřejně její schopnosti zkoumaly v lednu 1964 v Leningradě na vědecké konferenci neuropatologů, psychiatrů a psychologů. V novinách Komsomolskaja pravda o tom vyšel v roce 1981 článek. Kulaginová tvrdila, že své schopnosti zdědila po matce a přišla na ně, když zjistila, že když se rozzlobí, tak se kolem ní začínají samovolně pohybovat předměty.

Snad nejslavnější experiment s Kulaginovou byl proveden 10. března 1970 v leningradské laboratoři za účasti vedoucího sekce „technické parapsychologie“ psychofyziologa a matematika Gennadije Sergejeva. Podle očitých svědků během experimentů (které se natáčely na film) Kulaginová psychokineticky působila na žabí srdce, které bylo odděleno od těla. Dokázala prý měnit jeho puls, zrychlovat a zpomalovat a nakonec ho zastavit.

Ještě předtím byly v roce 1968 černobílé filmy natočené v SSSR a dokumentující experimenty s její účastí představeny západním odborníkům. Přinejmenším mezi parapsychology to vyvolalo senzaci a někteří z nich prohlásili, že byl přinesen rozhodující důkaz o realitě psychokineze.

Podle zpráv publikovaných v Sovětském svazu se sledování Kulaginové zúčastnilo 40 vědců, z nichž dva prý byli laureáty Nobelovy ceny.

Americký autor Larry Kettlekamp tvrdí, že Kulaginová dokázala oddělit žloutek od bílku u rozbitých vajec. Během experimentu u ní byly zaznamenány všechny fyziologické změny, včetně zrychlení a změny srdečního rytmu, mozkových vln a elektromagnetického pole. Aby se zabránilo vlivu vnějších elektromagnetických impulzů, byla umístěna do kovové klece, kde údajně vykázala schopnost vyjmout jednu zápalku z hromádky ostatních umístěných pod skleněným krytem. (Kettelkamp je ovšem autorem knih o strašidelných domech, astrologii, magii, UFO, hypnóze, šestém smyslu a podobně.)

Podle J.  B. Kobzareva prokázal výzkum provedený v Ústavu radiotechniky a elektroniky Akademie věd SSSR v letech 1981-1982, že kolem jejích rukou bylo silné elektrické pole a citlivý mikrofon detekoval krátké ultrazvukové pulzy. Kulaginová údajně dokázala přemísťovat malé předměty jako například cukr nebo krabičku od zápalek, roztočit střelku kompasu, dotykem ruky způsobit na ruce další osoby popáleninu, rozptýlit laserový paprsek rukama, změnit kyselost vody, osvítit zabalený kinofilm.

Skeptici ovšem tvrdili, že vše, co Kulaginová prováděla, lze dělat jednoduchými pohyby rukou pomocí maskovaných nití, malých kousků magnetizovaného kovu nebo zrcadel. Kromě toho se vyskytl názor, že v dobách studené války měl Sovětský svaz zjevný zájem falšovat a zveličovat výsledky výzkumu pro propagandistické účely. Znamenalo by to zisk v rámci psychologické války, a to vedle soupeření v závodech v dobývání vesmíru a ve zbrojení.

Spisovatel a popularizátor vědy V. E. Lvov ve svém článku v novinách Pravda obvinil Kulaginovou z podvodu. Tvrdil, že jeden ze svých triků prováděla pomocí magnetu ukrytého na těle. Zmiňuje také šetření Kulaginové v Psychoneurologickém institutu V. M. Bechtěreva v Leningradě, jehož závěry jsou shrnuty v šestnáctistránkovém protokolu a tiskové zprávě podepsané šesti předními psychiatry a fyziology. Podle tohoto bádání se jednalo o obyčejný podvod.

Lvov také cituje zprávu z výzkumu pod vedením profesora S. V. Gorbačeviče z roku 1965. Podle ní Kulaginová odmítla návrh opakovat experimenty s pohybujícími se objekty v uzavřené skleněné nádobě. Také pokusy s hodinkami a váhami nepřinesly žádné výsledky. Kromě toho byl zkoumán i byt Kulaginové, kam se zajeli podívat vedoucí laboratoře magnetických měření VNIIM Studencov a inženýr Skrynnikov. Ti o tom napsali zprávu, kde se dočteme, že je udivilo, že v bytě bylo mnoho magnetických zařízení, topografický kompas, magnet ve tvaru podkovy a ještě jeden výkonnější magnet. Badatelé použili zařízení na měření magnetického pole, o kterém Kulaginová nevěděla, a identifikovali zdroj magnetického pole pod jejím oblečením někde v oblasti boků nebo pod pasem. Když Kulaginovou požádali, aby neprováděla pohyby „pasu a boků“, nedošlo k žádným odchylkám šipky (v magnetometru).

Kromě toho autoři protokolu poznamenali, že manžel Kulaginové i ona sama celou dobu nabízeli, že jim ukážou pohyb různých těles a pohyb pouzdra na doutníky. Během pozorování bylo zaznamenáno, že „Kulaginová tahá za ubrus přímo v místě, kde je objekt umístěn“, a poté, co fyzikové „získali kontrolu nad levou rukou testovaného subjektu“, psychokineze se přestala objevovat.

V článku na ruském webu Skeptik.net se například hovoří o používání skrytých nití. Konkrétně prý Kulaginová předtím, než na stole pohybovala čepičkou z pera, nenápadně hodila na stůl nylonovou nit s uzlíky a za tu pak tahala. Zní to ovšem poněkud krkolomně.

Kulaginová zemřela v roce 1990 a ještě v roce 1988 se soudila kvůli poškození svého dobrého jména. Co si o ní a jejích mimořádných schopnostech máme myslet? Teď už to u ní samotné nikdo zkoumat nemůže. Záleží na tom, jaké prameny můžeme považovat za důvěryhodné. Kdyby se všechno svedlo na skryté magnety, těžko vysvětlit její působení na skleničku od vína, kterou posouvala po stole, a to za přítomnosti mnoha lidí, nebo na zápalku a plastové předměty. „Skryté nitě“ by jí nebyly nic platné, když pohybovala věcmi, které byly pod skleněným obalem. Mechanické pomůcky také nevysvětlují její schopnost způsobit někomu na kůži popáleninu. Navíc za přítomnosti mnoha svědků, z nichž ne všichni byli nakloněni věřit v nějaké výjimečné a tajemné síly.

Dochovaná svědectví ovšem můžeme označit za nevěrohodná a jediným řešením by bylo provést podobné experimenty s někým jiným, kdo si nárokuje podobné mimořádné schopnosti. Nepochybně se takoví lidé najdou, takže se třeba dočkáme. Pokud ovšem Niněl Kulaginová byla jen iluzionistka, měla skutečně velký talent.

(Biblitekar.ru, Skeptik.net, ru.wikipedia.org)