Leonid Brežněv a Gustáv Husák FOTO: ČTK
FOTO: ČTK
NÁZOR / Můj článek o tom, jak byly ve srovnání s dneškem za socialismu drahé potraviny, vyvolal bouři nevole milovníků husákovského Československa. Jedním z jejich nejčastějších argumentů byl blud, že za socialismu bylo nízké nájemné. Lžou, nízké nájemné bylo jen pro někoho, kdo nějak, nejčastěji pokoutně, získal „dekret na byt“. Kdo jej neměl, byl v prakticky neřešitelné bytové nouzi.
Byl v bytové nouzi tak, že lidé, často i s rodinami a malými dětmi, bydleli léta ve dvoupokojovém bytě u rodičů, nebo se poflakovali po podnájmech. Také dlouhá léta či desetiletí. A studenti, kteří se odstěhovali od rodičů a chtěli bydlet bez nich, sami nebo s partnerkou či partnerem, měli prostě smůlu. Bytový problém byl jeden z nejpalčivějších problémů běžného života mladého člověka a neměl důstojné řešení.
Ty feťáku, co to meleš!
Od momentu, kdy Elon Musk zahájil na čerstvě koupeném a přejmenovaném Twitteru svůj boj za svobodu slova anonymních blbů, stala se síť X nevyčerpatelným zdrojem informací o slabomyslnosti a nenávisti části dnešní populace. Příspěvky pod článkem, že za bolševismu bylo mnohem dražší kafe než dnes, jsou dobrou ukázkou – a to jsem vybral jen ty, které se týkají tématu „levného bydlení za socialismu“. Hloupého a nepravdivého bludu.
Pavel Pravda: „Mnozí vám vysvětlili, že celkové životní náklady jsou vyšší. Např. nájmy. Ale to byste musel vysadit ty drogy, abyste to pochopil.“
Jack Talking: „Mýlíte se, nelze ty ceny vytrhnout z kontextu. Já bych to za ten absurdistán samozřejmě nevyměnil, ale dnes jsou celkově na vše náklady mnohem, mnohem vyšší. Když odečtete např. nájem, tak v poměru k tomu, co zbude, jsou ceny potravin tedy relativně vyšší než dříve.“
Sakalas: „Pokud byl nájem 170 Kč za tři plus jedna a za vodu se platilo 60 haléřů……zase na to kafe víc zbylo po zaplacení těch nutných věci. Ne vybírejte si jen rozinky.“
Jana VANI: „Co jsou to dnešní peníze? Že jsem dala sakumprdum za nájem i s energiemi za byt 90 m2 v centru Prahy 340,- Kč a dnes bez energií a vody 20 000? Tvl, chce to míň fetu. Mimochodem, Standard si kupuji dodnes, nej kafe.“
Čvonza01: „Byt zdarma a nájem 300 Kčs/ 1 měsíc s telefonem! Dnes 5 mil dluhu do smrti!“
Jak tomu bylo ve skutečnosti?
Nejprve drobnou poznámku k poslednímu komentu: Uživatel Čvonza01 – těžko soudit, zda muž, žena, či jedinec v genderové dysforii – zjevně nerozlišuje různé typy vlastnictví. Nechápe, že hypotékou na pět milionů dnes člověk splácí bydlení, které bude po splacení hypotéky jeho vlastnictvím, a že nájem je platba za užívání cizího bytu. Za doby socialismu bytu nejčastěji státního. Ale nerozlišování mezi vlastním a veřejným vlastnictvím dělalo potíže celému socialistickému režimu, Čvonza01 není jediný.
I za socialismu bylo možné bydlet ve svém, ale to se týkalo spíše menších měst a venkova. Chalup, které soudruzi zapomněli znárodnit. Tak bydlela moje babička v Jindřichově Hradci, v domku, postaveném za první republiky. Získat vlastní bydlení v Praze (kde se mé vzpomínky na socialismus odehrávají) bylo cosi z říše snů. Jednak finančně – když si někdo stavěl vilu jako Jaroslav Dietl, musel na to být Jaroslav Dietl, běžné socialistické platy nezaplatily ani socialistickou výstavbu privátního bytu, natož domu. A pak bylo získání takového bydlení extrémně administrativně náročné. Režim nerad viděl, aby pracující lid individuálně bohatl – vždyť bylo všechno všech!
Jakýmsi mezistupněm pak bylo bydlení družstevní – a právě v družstevním bytě, který byl mé matky, jsem do osmnácti let bydlel. Vstup do družstva – v době mého narození, nepamatuji to – byl placený, a byla to částka, na kterou matka nadávala ještě v roce 1995. Kolik činila, ale netuším. Stejně tak platby v družstevních bytech – nevím za co, asi za služby zajišťované nějakým socialistickým podnikem – byly ve srovnání s činžemi ve státních bytech tak vysoké, že byly permanentním tématem nadávání nejen mé vyšinuté matky, ale i sousedů. Takže to nadávání asi bylo důvodné. A zapomněl jsem napsat, že to budování družstevního bytu bylo částečně svépomocné, moji rodiče na stavbě toho paneláku museli odpracovat nějaký počet hodin. Přiznávám, že vidět ty lidi, co byli v dětství sousedy, při práci na stavbě, muselo být velmi zábavné. Většina sousedů byla vysokoškolsky vzdělaná, bydlel tam i člen orchestru Národního divadla či novinářka z Rudého práva, a jejich zednické a přidavačské dovednosti a zkušenosti byly rovné nule. I to družstevní bydlení však bylo velmi vzácné. Většina bydlela ve státních bytech, a za mého mládí, když jsem odešel z nukleární rodiny, nebylo nijak reálné jiné než státní bydlení sehnat.
Mám dekret!
Ony levné nájmy se totiž týkaly jen lidí, kteří měli takzvaný „dekret na byt“, podařilo se jim získat trvalou nájemní smlouvu na státní byt. Možná byly ty byty formálně psané na městský obvod, nevím – ale obsahově šlo o státní byty, přidělované občanům, a byl jich chronický katastrofální nedostatek. Vím, že mí známí se kvůli bytu nechávali zaměstnat u tehdejší správcovské firmy – OPBH, Obvodním podniku bytového hospodářství – a tak si nějaký dekret po pár letech práce v té firmě přidělili. Jinak se také na černém trhu dekrety kupovaly a prodávaly, ovšem pro mladého člověka byl ten dekret nepřijatelně drahý, a neměl šanci si na ten úplatek či černý nákup vydělat. Pořadníky na byt, kdy by mu byl ten dekret oficiálně přidělen, měly čekací lhůty desetiletí.
Proto ony legendární nízké nájmy platili jen vyvolení, ale platili to za cizí byt, který však museli udržovat v chodu za vlastní. Jakákoliv péče státu o ty státní byty byla iluzorní, opravit WC „oficiální cestu“ mohlo trvat šest neděl. Ale i toto bylo jen pro vyvolené, ostatní měli smůlu. Nebyla to jako dnes otázka peněz na nájem. Peněz, které se dají vydělat. Byla to otázka kontaktů v černé ekonomice, finančních zdrojů na úplatky nebo nákup dekretu na černém trhu. Případně lezení do zadku nějakému bolševikovi na úřadě či OPBH. Nějaká čistá možnost získat ne vlastní bydlení, ale pouhý nájem byla pro mladého člověka nedostupná. Pronájmy a podnájmy byly vzácností, v jedné pasáži u Vodičkovy ulice byly nástěnky s inzeráty, jiné místo nepamatuji. A podnájmu chtiví museli u těch nástěnek dlouhé dny čekat a „lapat“ inzerenty, kteří šli nějaký pronájem nabídnout, a dohodnou se s ním dřív, než inzerát vůbec vyvěsil.
Jsme zásadně bohatší než za socialismu
Ony dnes tak vzývané levné nájmy byly dostupné jen pro vyvolené či ty, co měli nějakou náhodou kliku. S nimi se táhlo dlouhodobé chátrání bytového fondu, kterému nájemník musel vzdorovat za vlastní. A mladý člověk, člověk na začátku dospělého života, prostě neměl šanci. Takže desítky tisíc nejen mladých jedinců, ale často celých mladých rodin živořily se starší generací v malém, zcela nedostačujícím bytě, jejich rodiny se kvůli bojům s tchyněmi a tchány rozpadaly, lidé trpěli naprostou absencí soukromí, a naděje nebyla v dohledu.
Dnešní těžké a pracné, ale reálné řešení – najít si obratem nájem, kvůli kterému si musí člověk vzít druhou práci, či vyběhat si hypotéku s tím, že bude mít tu druhou práci dvacet či třicet let – prostě neexistovalo. Všechny legální a dostupné cesty k bydlení mladých byly zablokované ekonomickou realitou stále chudšího socialismu. A jak pamatuji – jeden každý z nás, kteří jsme v podobné situaci byli, devadesát procent mých vrstevníků, by dal přednost druhé brigádě a placení komerčního nájmu před tehdy panujícím ponižujícím bydlením u hyperprotektivních rodičů či načerno užívanými podnájmy, které nesměly prasknout před úřady.
Argumentovat levnými nájmy za socialismu je stejné jako argumentovat tím, že alespoň některé západní zboží bylo dostupné v Tuzexu. Obchodu, kde se platilo „bony“, poukázkami, které občan získal v bance za západní měny. Ano, kazeťáky a džíny skutečně v Tuzexu ke koupi byly. Ale z běžných lidí na ně nikdo neměl „bony,“ a ani koruny na to, aby si načerno od veksláka ty bony koupil.
„Levné nájmy“ za socialismu jsou vzpomínkový blud, kterým si dnešní obhájci socialismu zalhávají neoddiskutovatelnou skutečnost: Že za socialismu jsme byli všichni nesrovnatelně chudší než dnes, měli jsme zásadně nižší životní úroveň, a také jsme neměli naději nějakým běžným, legálním a legitimním způsobem řešit tak základní existenční otázku, jako je vlastní bydlení.
