Obrana konzervatismu – proti „konzervativcům“ (3.)

Poprava francouzského krále Ludvíka XVI. v Paříži roku 1793 (soudobé vyobrazení anonymního umělce) (wikimedia commons (Réunion des Musées Nationaux))

Poprava francouzského krále Ludvíka XVI. v Paříži roku 1793 (soudobé vyobrazení anonymního umělce) | FOTO: wikimedia commons (Réunion des Musées Nationaux)

Francouzský osvícenský racionalismus oprostil lidský rozum od souvislostí židovsko-křesťanské tradice na základě domněnky, že je odvoditelný pouze z vnějších smyslových podnětů přicházejících do naší mysli nebo z několika principů vložených do naší mysli. Rozum a vědomí v tomto pohledu jsou pouhými tělesnými funkcemi bez vztahů k něčemu dalšímu. Racionalita omezená na odvozování závěrů z principů se zdá postačovat k budování vědeckých teorií, protože platnost je ověřována a korigována empiricky.

Rozumový náhled vztahující se k celku, k poznávání principů a jejich předpokladů, se jeví jako nadbytečný. Pro vědění chápané jako moc směřující k ovládnutí přírody, k využití jejích surovin a energií pro potřeby člověka také vskutku neužitečný je. Cyklus výzkum-vývoj-výroba-spotřeba si s racionalitou jako s provozním nástrojem vystačí, pokud si ovšem nepřipustí otázku po své vlastní racionalitě.

Ideologická destrukce hodnot utvářejících lidství

Ani v té nejvíce technizované podobě však vědy neztrácejí svůj základní nárok spojený s poznáním pravdy – vědět. Je to však vědění hypotetické, neustále korigované empirií a technickou praxí, specializované podle předmětů, jimiž se vědy zabývají, a tedy vědění fragmentární.

Vytvořit z něj encyklopedicky ucelený obraz světa, který má osvítit moderního člověka, bylo cílem „filosofů“, majících záměr jej dále využít k přestavbě společnosti na racionálních základech. Představovali si, že z oněch několika principů dokážou logicky vyvodit politické uspořádání státu a celý systém zákonů. Člověk osvícený pravým vědeckým poznáním ke své spáse již nepotřebuje náboženské předsudky ani tradici, autoritu církve ani privilegovanou šlechtu. Jediným způsobem vlády, který lze na této půdě ospravedlnit, je suverenita lidu spočívající v lidu vládnoucím sobě samému.

Banner Nová Orientace Světová energetika stojí na rozcestí – jak se chystá Česko? (Mediaparts/AdobeStock)

Církevní učení, v němž se živá víra vytrácela na úkor výkladu světa, který stále méně odpovídal vědeckému poznání a stále více sloužil legitimizaci mocenského uspořádání společnosti založeného na neodůvodněných výsadách vládnoucích, nemohlo pod tlakem osvícenské kritiky obstát.

Neobstál ani mocenský nárok absolutismu, když král do nitra systému vpustil demokraticky zvolený parlament, který si uvědomil svou legitimitu a moc.

V anglosaských zemích, na rozdíl od Francie, nestálo osvícenství v ostré opozici vůči křesťanství, čerpalo z něho vědomí důstojnosti každého jednotlivce, pojetí člověka jako křehké bytosti mezi dobrem a zlem, myšlenky tolerance a svobody svědomí. Revoluce v nich vytvořila nový liberálně demokratický politický řád založený na vládě zákona, zastupitelské demokracii, případně lidských právech.

Jakobínská utopie

Ve Francii tomu bylo jinak; politika zachvátila právo, hospodářství, náboženství a vlastně celý veřejný život. Pochopení demokracie jako vlády lidu je poznamenáno tím, že za „lid“ revolucionáři nepovažují všechny občany: vyloučeny jsou společenské vrstvy, které „lidu“ škodí. Pravým „lidem“ měl být „třetí stav“, dožadující se zpočátku svých práv, později jsou za něj považováni pouze oni utiskovaní a chudí.

Labuť velká patří k největším ptákům žijícím v České republice (wikimedia/Sanchezn)

Ostatně, vychází-li veškerá demokratická moc z lidu, kdo jiný má vládnout nežli ten, kdo byl zvolen tímto „lidem“? Proto si ani celý parlament nemohl osobovat, že je tím, kdo zastupuje skutečný zájem lidu. A kdo tedy?

Podle jakobínské logiky reprezentují tento zájem jenom ti uvnitř parlamentu, jejichž mínění odpovídá principům univerzálního rozumu volajícího po rovnosti a kteří díky své ctnosti sledují pouze veřejné blaho „lidu“.

Podle slov jednoho z jakobínských vůdců Robespierra platí, že v pokojných dobách je tato ctnost zdrojem lidové vlády, v dobách revolučních je však spojena s diktaturou svobody a terorem vůči jejím odpůrcům. Cílem nemá být jenom náprava nespravedlností, ale zavržení starého světa s jeho zkaženými tradicemi, zvyky, zákony, nerovnostmi a pokrok k vytvoření lepšího světa na rozumových principech.

Tak se na přelomu tradiční a moderní společnosti zrodil nový způsob uvažování, který Napoleon nazval temnou metafyzikou – ideologií. Zatímco filosofické myšlení je uváděno do pohybu vztahem k absolutní pravdě (sofia) a omezeno porozuměním, že je pro člověka nedosažitelná, ideologii motivuje utopická a mlhavá představa dokonale jednotné a idealizované společnosti, jejíž principy jsou snadno pochopitelné každému, kdo má dobrou vůli. Její uskutečnění proto závisí pouze na tom, zda se lidé, kteří je pochopili, dokážou spojit.

Satelitní snímek Krymského poloostrova (NASA (wikimedia commons))

Ve jménu „lepšího světa“

Cílem, k němuž musí směřovat veškerý pokrok, je jednota „lidu“, tvořící jeho moc, která může vše, a proto nesmí být nikým a ničím omezována. Je mocí totální, a přísluší jí proto atributy, které dříve lidé přisuzovali božstvu.

Utopická vize je produktem fascinace touto neomezenou mocí a pro ty, kteří jsou jí oddáni, se stává náhražkou náboženství. To ona angažuje avantgardní společenství, jehož členové uvádějí představu dokonale jednotné společnosti do života tím, že se na ní shodli.

Vůči takovému ideálu reálná společnost nemůže obstát a tato nesrovnalost je zdrojem permanentního rozhořčení pokrokových radikálů nad stavem světa. Definitivní nápravu z jejich hlediska může přinést až nová pokroková společnost tím, že vytvoří nového člověka.

Nejisté filosofické poznávání pravdy rozumovým náhledem, připravené v případě pochybností revidovat svá východiska a principy, je nahrazeno jistotou vize založené na skupinovém konsensu, na níž není co revidovat. Vize ustavující konsensus a konsensus zdůvodňující vizi je bludný kruh tvořící jádro ideologie. Žádné argumenty nemohou toho, kdo se stal jeho součástí, přesvědčit.

Vůdce polské Solidarity Lech Wałęsa (1981) (ČTK/PAP/ZBIGNIEW MATUSZEWSKI)

Realita pro ty, kteří se mentálně ocitli ve virtuálním světě ideologie, ztrácí význam. Pravdu nahrazuje vize, která je nevyvratitelná, dokud trvá konsensus společenství. Mimo ně jsou ti, kteří zatím principy nepochopili, nebo ti, kteří ze zlé vůle pochopit nechtějí.

Právě ti druzí jsou viníky zkaženého světa a představují podlého nepřítele jednajícího proti zájmům „lidu“, a proto je proti němu ve jménu „lepšího světa“ dovoleno bojovat všemi prostředky.

Co je ideologie?

Toto jádro ideologie je obklopeno „souborem idejí“, které je vysvětlují, zdůvodňují, obhajují navenek a šíří jeho principy; jsou však vůči němu druhotné. Tyto ideje nejsou plodem hledání pravdy, ale slouží pouze obhajobě mocenských ambicí avantgardního společenství.

Je omylem zaměňovat pouhý „soubor idejí“ za ideologii samotnou a je chybné očekávat, že je možné ideologii rozvrátit jenom tím, že pomocí platných argumentů vyvrátíme její ideje. Ty se mohou upravit, přizpůsobit, změnit, ale dílo zkázy pokračuje dále v novém hávu. Nesprávné je také zaměňovat ideologii s idejemi a doktrínami, které si vytvářejí politické strany soutěžící o podíl na moci v rámci ústavního systému omezené moci, byť často ideologickým tlakům podléhají.

Základní struktura ideologického způsobu uvažování od jeho vzniku po současnost se nemění. Mění se jen důraz na její jednotlivé prvky: nezpochybnitelně dané principy, utopické vize ideální společnosti, konsensus avantgardního společenství, utiskovaní, nepřítel, rozhořčení nad stavem světa, ideje a boj, v němž je vše dovoleno. Je to schéma, které se opakuje od jakobínů, spiknutí rovných, utopických socialistů, vědeckých komunistů, fašistů, nacionálních socialistů až po současné liberální pokrokáře. A také u „konzervativců“.

Miloš Zeman s Vladimirem Putinem (ČTK)

Jde o pravdu, nebo o moc?

Pojem ideologie do poloviny devatenáctého století označoval socialistické radikály. Marx s Engelsem jej převrátili a označovali jím smýšlení tříd udržujících status quo, jejich „falešné vědomí“. Lenin tento pojem užíval neutrálně a mluvil o střetnutí proletářské ideologie s buržoazní.

Sociologové vědění pojednávají ve dvacátých letech minulého století o ideologii jako o světovém názoru, spojeném s politickým konfliktem, zájmem a mocí. Frankfurtská škola v návaznosti na marxistické motivy falešného vědomí se zaměřuje na kritiku ideologií, aniž se však sama od ideologických předpokladů zcela oprostila.

Filosofové blízcí klasickému myšlení či liberalismu považují ideologii za sekulární či politické náboženství navazující na středověkou gnózi. Pro některé postmoderní autory je ideologií veškeré lidské myšlení včetně jejich vlastního; přiznávají bezděčně, že tím, oč jim ve skutečnosti jde, není pravda, ale moc.

Mgr. Daniel Kroupa, Ph.D., je filosof a vysokoškolský pedagog, signatář Charty 77 a někdejší poslanec a senátor, přednáší na Filozofické fakultě UJEP v Ústí nad Labem

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]