KOMENTÁŘ / Veřejnou debatu v posledních dnech rozvířily otázky administrativních odvodů, grantů ministerstva obrany pro středoškoláky a také (nepovedený) průzkum, který měl údajně ukázat neochotu mladých bránit stát. V souhrnu zmíněné zprávy ukazují, že se konečně začínáme starat o zajištění národní bezpečnosti – ale současně také, nakolik se o ni stále ještě dostatečně nestaráme.
Debata o možnosti provedení administrativních odvodů spustila svého druhu poplach. Ačkoliv bylo okamžitě vysvětleno, že se nejedná o předstupeň obnovení povinné základní vojenské služby, řada spoluobčanů se cítila zaskočena.
Důvody takové překvapenosti se zdají být špatně pochopitelné. Pár set kilometrů od našich hranic probíhá třetím rokem největší válka v Evropě od roku 1945 – a kvůli přerušení americké pomoci se nevyvíjí dobře. Na východní hranici bydlí sousedé, jichž většina si přeje, aby agresor v této válce uspěl. V případě širšího konfliktu se na proruskou Ficovu vládu už nelze spoléhat, že by armádě nařídila bránit příchodu ruských okupačních vojsk.
To znamená, že ve scénáři hypotetického konfliktu se Česká republika rychle může změnit z logistické křižovatky a relativně bezpečného zázemí „za bukem“, jak o ní ještě nedávno uvažoval generální štáb, ve frontový stát podobného charakteru, jakým už dávno je Polsko.
Jestliže dosud bylo v rámci NATO našim hlavním úkolem napomáhat případné obraně Polska, kvůli politickému zemětřesení na Slovensku se mohou úkoly Armády České republiky dále zkomplikovat. (A ani dosavadní úkol jsme příliš dobře neplnili, protože Poláky požadovanou jednu těžkou brigádu připravenou pro evropské válčiště jsme dosud nevyčlenili.)
Pokud se tedy někdo cítí „překvapen“ návrhy na administrativní odvody, otázka zní, na které planetě od února předloňského roku vlastně přebýval. Zda si opravdu myslel, jak mu vemlouvavě sugerují opoziční populisté, že Ukrajinci „vlastně“ žádnou pořádnou válku nevedou a nás se jejich boj netýká.
Pokud je tomu tak, pro všechny „překvapené“ lidi mám špatnou zprávu. Bez ohledu na to, zda bychom hypoteticky vysílali jednotky v nebojových rolích na Ukrajinu, musíme na obraně výrazně přidat. A administrativní odvody jsou tím úplně nejmenším, co v dané situaci ministerstvo obrany může udělat.
Granty pro středoškoláky. A bude to stačit?
Další vlnu pozornosti vyvolal grantový program pro středoškoláky. Od ledna mohou už i patnáctiletí studenti vybraných oborů podle svého prospěchu dosáhnout na 4-5000 korun měsíčně, pokud se zavážou, že po skončení studia nastoupí do armády.
Program má posílit dosud jen napůl úspěšné náborové úsilí AČR a přivést do ní mladé lidi s potřebnou kvalifikací. Na hlavy jeho tvůrců se ovšem na sociálních sítích snesla kritika, jež se podle mého názoru míjí cílem.
Je pravda, že by nebylo právě dobrou vizitkou české společnosti, pokud by děti z hůře situovaných rodin musely při překonávání pasti chudoby spoléhat na armádní granty. Země, kde takový model běžně funguje – například Turecko – nikdy nepatřily k našim vzorům a spíše si je spojujeme s poměry rozvojového světa.
Není však věcí ministerstva obrany, aby navrhovalo komplexní plán rozvoje vzdělávání v České republice a narovnání přístupu ke vzdělání napříč sociálními vrstvami. Tento úkol přece přísluší rezortu školství. Jestliže se někomu nepozdávají armádní granty pro studenty, měl by se na možné alternativy ptát jinde nežli v areálu MO v Tychonově ulici. Tam opravdu pláče na špatném hrobě.
Průzkum, který nic nezjistil
V závěru února web Seznam Zprávy zveřejnil výsledky průzkumu, který „šokoval“. Středoškoláci podle něj měli odmítat výcvik i případnou obranu státu.
Čtenář namlsaný mimořádně kvalitními výzkumy Kateřiny Mahdalové ovšem a priori nepředpokládá, že médium, které zaměstnává datovou analytičku podobného formátu, dokáže při jiné příležitosti ukázkově střelit kozla.
Bližší pohled na „šokující“ průzkum Seznamu ukázal, že metodologicky nesplnil ani nejzákladnější parametry. Nepracoval totiž s reprezentativním vzorkem středoškoláků z celé ČR a výrazně nadreprezentovány v něm navíc byly studentky (78 %). Jinými slovy vše, co autoři údajně zjistili, se vztahuje jen a pouze na onen vzorek 199 lidí, kteří se autorům rozhodli vyplnit dotazník. Žádný ze závěrů nelze zobecnit na základní soubor, tedy na všechny středoškoláky v České republice.
S otevřeným přiznáním všech metodologických nedostatků by autoři podobný průzkum zřejmě obhájili jako bakalářskou práci z oboru sociologie. Rozhodně však takový počin nepředstavuje žádnou zprávu ve veřejném prostoru, tím méně pak zprávu „bombastickou“.
Přesným a poctivým závěrem by bylo říci, že o postoji středoškoláků v České republice k vojenskému výcviku a obraně státu nadále nevíme prakticky nic. Což je ovšem škoda, protože spolehlivé informace k danému tématu by se velmi hodily.
Péčí někdejší ČSSD a posléze Babišova ANO se veřejná rozprava o sociálních problémech a na ni navazující politika již mnoho let točí kolem fikce, že český stát „bere na hůl“ své důchodce. V bezohledném soupeření o jednu snadno ulovitelnou voličskou skupinu se přitom ztratil fakt, že mladí lidé vstupující do života nebo rodiny s dětmi narážejí často na mnohem větší a hůře řešitelné problémy, než jaké neustále zvedá nikdy nekončící debata o penzistech.
Levicový filozof Martin Škabraha v dané souvislosti už před lety – dávno před natočením stejnojmenného krátkého filmu – parafrázoval název proslulého opusu bratří Coenů: „Tahle země není pro mladý“. S přibývajícími lety to bohužel platí ve stále větší míře.
Ti, kdo vstupují do života, často poslouchají, že nemají po státu nic chtít, že nejlépe by udělali, kdyby rezignovali na vzdělání a stali se špatně placenými soustružníky v montovnách. A třeba také, že nemají žádný nárok na vlastní bydlení.
Opravdu naléhavě bychom tedy potřebovali vědět, zda a do jaké míry nejmladší generace považuje tento stát za svůj. Jak dobře jsme odvedli své rodičovské, případně učitelské úkoly. A co můžeme udělat více, aby ti, kdo by bohužel již brzy mohli nasazovat životy za naši svobodu, se necítili sociálně odsunuti na druhou kolej.