KOMENTÁŘ / Zamýšlená Trumpova kandidátka na viceprezidentku, guvernérka státu Jižní Dakota Kristi Noemová, vydala knihu pamětí. Neopomenula se v ní pochlubit, že kvůli „nezvladatelnosti“ zastřelila svého čtrnáctiměsíčního pointera jménem Cricket. Pes prý byl „k ničemu“.
V okamžiku, kdy zmíněné skutečnosti vešly v širší známost, zjistila něco nového i údajná autorka memoárů. A sice, že přesně neodhadla účinek příběhu na americkou veřejnost, která ji kvůli prchlivosti a neúprosnosti kupodivu nezačala považovat za okouzlující tvrďačku. Nejenže se Noemová stala terčem drsné satiry, ale záhy také získala status mimořádně toxické osoby, od níž se politici a veřejné osoby vůbec hromadně distancují, bez ohledu na politickou orientaci. Z nominace na viceprezidentku sešlo. Ojedinělým pozitivním důsledkem odhalení tragédie se stal zvýšený zájem Američanů o adopci opuštěných psů.
Psi ovšem byli ve Spojených státech nesmírně populární dávno. Samozřejmě, ne každému je dáno kvalitně zvládnout kynologické dovednosti a vychovat psa podle svých představ. Různá plemena vykazují své zvláštnosti a různí jedinci téhož plemene individuální náturu. Nic z toho ale obvykle nebývá důvodem k zabití domácího mazlíčka, který se úplně „nevyvedl“. Pokud tedy nejste nelítostný manipulující psychopat.
Někteří psi získali špatnou pověst, nicméně vesměs připadá větší část viny na majitele. Chyběla jim trpělivost podrobit zvíře soustavnému, důslednému výcviku, aby si zasloužili jeho poslušnost. Nedopřáli mu dost pohybu a nechávali je příliš často uvázané. Neměli pochopení, když dospívající štěně „zlobilo“ a snažilo se získat ve smečce vyšší postavení, než mu přísluší. (To byl nejspíš i případ nešťastného Cricketa.) Podcenili vrozené vlastnosti většiny pitbulů či dobrmanů a někdo na to doplatil. Lehkomyslně se vykašlali na náhubek, nemluvě o vodítku…
Stává se zkrátka, že někteří lidé psa v té či oné míře nezvládají. Ale jen v malé míře to vypovídá o samotném psu.
MAGA drsňák zasahuje
Kromě toho, že kniha bývalé budoucí viceprezidentky povzbudila spoluobčany k adopcím, přinesla možná ještě jeden benefit. Nabídla také silnou metaforu, která pomáhá chápat současné postoje extrémních okrajů americké politické scény.
Donald Trump a jeho příznivci zjevně považují demokratická pravidla předepsaná americkou ústavou za kouli na noze. Trumpův autoritářský kult se zhlíží v čínských, ruských nebo severokorejských „silných“ vůdcích, kteří se žádnou zákonností či ústavností, žádnými omezujícími procedurami vázat nemusí.
Cílem MAGA kultu není žádná obnova americké demokracie, jak rádi deklamují ti, kdo se třeba jen v některém z druhotných témat s trumpisty shodují. Je tomu přesně naopak: právě ty věci, jimž se prudentní Otcové zakladatelé při psaní demokratické ústavy zuby nehty snažili vyhnout, se staly předmětem nejvyššího obdivu. Úběžníkem Trumpova úsilí je získat absolutní poslušnost následovníků, z hlediska přístupu k výkonu moci pak prostor pro bezmeznou libovůli a beztrestnost.
Je ironií, že právě Republikánská strana, která v moderní době vždy byla opatrnější k pravomocem centrální vlády, nyní podporuje obdivovatele diktátorů při návratu do Bílého domu.
Pomýlení konzervativní křesťané, naštvaní venkované a další skupiny stojící za Trumpem netuší, jak blízko vlastně sami mají k odepsané Kristi Noemové. Demokratický politický systém fungující od roku 1776 v jejich vidění světa totiž nemá žádnou cenu. Aniž by se zamýšleli nad důsledky pro sebe a své blízké, pokud by letošní volby opravdu byly posledními, projevují ochotu nechat demokratickou politickou kulturu bez milosti odumřít.
Mnozí si však nedokážou ani představit změny, které mohou nastat. Bláhově se domnívají, že uzurpátor sice připraví o vliv zavedené politické, právní a bezpečnostní elity, ale jejich vlastní občanská práva v tomto procesu zůstanou nedotčena. V průměru mizerná znalost dějepisu pak znamená, že historické případy svědčící o skutečném charakteru autoritářských epoch nedokážou nijak korigovat současné politické fantazie.
Ať žije Palestina, i kdyby měl shořet svět
Pak tu ještě máme další skupinu, tentokrát levicových „akceleracionistů“. Jejich základní sdílenou představou je, že v politice věci příliš „ustrnuly“ a v této podobě jsou údajně dál nesnesitelné. Proto je prý třeba „popohnat“ dějiny a dostat je z mrtvého bodu. Happy end se dostaví sám od sebe vzápětí poté, co se situace nevyhnutelně zhorší. Základní iluzí pak je, že extrémisté odhalili „skutečné“ směřování dějin a mohou se na toto vědění spolehnout při koncipování politických taktik a strategií.
Údajná privilegovaná znalost programu dějinného stroje zdánlivě zbavuje potřeby posuzovat každou politiku především podle praktických důsledků. V záloze totiž má číhat zaručený dějinný zvrat.
Jestliže americká demokracie nepodporuje „emancipační“ úsilí teroristů z Hamásu a jejich fanoušků, přispívá-li ke „genocidě“ v Gaze, znamená to pro fanatické levičáky, že si tento politický systém nezaslouží přežít.
Hodlají se tedy ze všech sil podílet na jeho svalení a zničení, přičemž věří, že právě katastrofálním zhoršením situace otevřou prostor pro konečné vítězství správné věci. Velmi zřetelně formulují cíl potrestat Bidena za to, že si od nich nenechá rozkazovat, tím, že zařídí jeho podzimní volební prohru.
Skutečnost je ovšem poněkud složitější. Pokud Biden skutečně na podzim neobhájí post v Bílém domě, stane se tak hlavně kvůli centristickým voličům, nikoliv kvůli nepočetným levicovým extrémistům. A tyto středové příznivce může prezident získat zpět ještě nejspíše tehdy, prokáže-li v příštím akademickém semestru mnohem větší rozhodnost při udržování veřejného pořádku než dosud.
Chybnost kalkulací politických komisařů amerických univerzit ovšem nic nemění na jejich zásadní shodě s trumpisty, která se projevuje i vzájemnou podporou obou táborů. Obě kmenové tlupy trpí sklonem zacházet se zděděnou demokratickou tradicí jako Kristi Noemová se svým pointerem.
Než by přiznaly vlastní neschopnost dobře hrát podle pravidel, raději ještě zničí to, co je usvědčuje z impotence.
Obojí extrémisté jsou připraveni odprásknout demokracii jako psa.