V souvislosti s projednáváním důvěry druhé vlády Andreje Babiše v poslanecké sněmovně jsem byl ve středu po 22. hodině dvakrát osloven premiérem. Cituji ze stenozáznamu: A potom k tomu StB, prosím vás. Nemohl by pan Žáček jít ven za tymi demonstranty a povykládať jim, jak to bylo s tou polistopadovou komisí? Proč vám trvalo 14 let, než jste otevřeli svazky STB? Proč ministr vnitra za KDU-ČSL zničil a skartoval 25 tisíc svazků? Proč? Proč se prodávaly lustráky údajně za dvě stě litrů? Co jste tady dělali po tý revoluci? Pak si Babiš začal vyřizovat své účty s Miroslavem Kalouskem: On mi nebude tu navykládat o StB! Já jsem třikrát vyhrál soud! Tak chodtě to říct tým demonstrantům. A pak ještě jednou: Takže nechť to pan Žáček jde říct jim. A já jsem soud vyhrál. A já jsem zažaloval jako Slovenskou republiku na Evropský soud pro lidské práva. Vyhraju to! Takže vy mi tady nebudetě nadávat do estébáků! Já jsem žádný estébák nebyl!
Stále sice nechápu, proč se mě premiér Babiš snažil vtáhnout do své dramatické eskapády a vyzýval mě jako opozičního poslance, který navíc předtím jasně vyslovil svůj nesouhlasný názor s jeho polokomunistickou vládou, abych šel cokoliv vysvětlovat demonstrantům před budovu poslanecké sněmovny.
Během dvou minut u řečnického pultu jsem pochopitelně nestačil reagovat na veškeré nepravdy či nepřesnosti obsažené v Babišových tvrzeních, a proto mi nezbývá než uvést veškeré důležité informace na pravou míru touto cestou. Sliboval jsem ostatně v určité nadsázce, že mohu přednést kolegům poslancům na tato témata separátní přednášku, ale opravdu na to před hlasováním nebyl čas ani prostor.
Ad 1. Není sice jasné, jakou „polistopadovou komisi“ měl Andrej Babiš na mysli, ale zřejmě šlo o parlamentní vyšetřovací komisi pro objasnění událostí 17. listopadu 1989, o které jsem v roce 2013 připravil rozsáhlou edici „Vypovídat pravdu a nic nezamlčet“, jejíž první díl byl vydán na Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a druhý po ovládnutí instituce neomarxistickými normalizátory a cenzory Liberálně konzervativní akademií Cevro. Mimochodem valná část editovaných dokumentů pocházela z příslušného fondu Federálního shromáždění ČSFR uloženého v Archivu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Pokud by si prostudoval publikované informace o této vyšetřovací komisi, dozvěděl by se, že její činnost v letech 1990–1991 vyvrcholila lustracemi a odhalováním příslušníků a spolupracovníků Státní bezpečnosti ve federální vládě, Kanceláři prezidenta republiky a dalších vrcholových úřadech, a také ve federálním parlamentu, což bylo tehdy rozsáhle medializováno. Její rozsáhlé aktivity – viz výše zmíněná edice – vedly až k přijetí tzv. lustračního zákona v říjnu 1991.
Pokud by již tehdy Andrej Babiš působil jako ministr československé či slovenské vlády, ředitel či náměstek vybraných ústředních státních institucí, byl by vylustrován a ze své pozice odvolán. Pokud by byl poslancem, vyšetřovací komise by ho nechala vylustrovat a v případě setrvání ve funkci zveřejnila.
Přijetím tzv. lustračního zákona (č. 451/1991 Sb.) byly od listopadu 1991 stanoveny některé další předpoklady pro výkon funkcí v orgánech státní správy volbou, jmenováním nebo ustanovováním, které vylučovaly, aby se premiérem, ministrem, ale i dalšími vedoucími představiteli stali příslušníci či agenturní spolupracovníci Státní bezpečnosti, členové komunistické nomenklatury atd. Blíže doporučuji svůj článek Lustrační zákony v České republice. Aplikace zákonů č. 451/1991 Sb. a č. 279/1992 Sb. https://www.ustrcr.cz/data/pdf/konference/20let-pote/twenty-years-after-zacek.pdf
Ad 2. Úplné otevření svazků Státní bezpečnosti veřejnosti netrvalo čtrnáct let, ale bohužel více než let osmnáct: první, velmi nekvalitní zákon z roku 1996 zpřístupnil v České republice pouze limitovanou množinu operativních svazků, další rozšíření přišlo až v roce 2002. Zbylá svazková agenda československých kontrarozvědných i rozvědných útvarů Státní bezpečnosti, zpravodajských orgánů Pohraniční stráže a vojenské rozvědky, byla až na malé jednotliviny odtajněna a zpřístupněna při vzniku Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek na přelomu roku 2007/2008.
Na Slovensku však byly svazky tamních útvarů Státní bezpečnosti, včetně agenturního svazku XII. správy SNB s krycím jménem „Bureš“, odtajněny a otevřeny až v roce 2004 po vzniku Ústavu pamäti národa a jejich odtajnění předsedou správní rady Jánem Langošem. Právě odhalení agenturní sítě slovenských útvarů Státní bezpečnosti zveřejněním registračních protokolů na webu a politické ambice v sousední České republice donutily Andreje Babiše k podání žaloby na Ústav pamäti národa.
Proč to trvalo tak dlouho? Dobrá otázka, spíše by však měla být určena pro první postkomunistické politické garnitury z let 1990–1991. Mohu si pouze dovolit zaspekulovat: Pokud by byly operativní archivy v úplnosti otevřeny, tak jak tehdy chtěla česká i slovenská veřejnost, pravděpodobně bychom dnes neřešili tajného spolupracovníka v čele vlády.
Dalším důvodem byl silný a dlouholetý odpor nejenom KSČM, ale také ČSSD, soupeřících o stejný radikálně levicový elektorát, jenž vyrovnávání se s minulostí a zejména otevírání archivů dokumentujících mocenské praktiky totalitního režimu a odhalujících komunistické zločiny rozhodně nepodporoval. Doporučuji tudíž premiérovi Babišovi, aby se obrátil na své koaliční partnery, pokud by chtěl znát přesné důvody jejich odporu proti poznávání třináctých komnat komunistického režimu.
Ad 3. Žádný ministr vnitra za KDU-ČSL – myšlen zjevně Richard Sacher – nezničil a neskartoval 25.000 svazků Státní bezpečnosti. O zničení desítek tisíc agenturně operativních svazků a spisů rozhodl již v první dekádě prosince 1989 faktický velitel Státní bezpečnosti I. náměstek ministra vnitra generálporučík Ing. Alojz Lorenc, CSc. Blíže doporučuji svůj článek „Můžou přijít, jsme hotovi…“ Tzv. Lorencova „skartace“ z prosince 1989 v dokumentech https://www.ustrcr.cz/data/pdf/clanky/lorencova-skartace.pdf
Tato tzv. skartace se v Bratislavě na XII. správě SNB dotkla i agenturního svazku s krycím jménem „Bureš“, jehož podstatné části – včetně složky vlastnoručních zpráv – byly vytříděny a zničeny dne 4. prosince 1989.
Na rozdíl od Slovenska, kde se z operativního archivu Státní bezpečnosti v první polovině roku 1990 ztratilo několik desítek svazků (mezi nimi se ovšem tehdy bezvýznamný „Bureš“ nenacházel), využívaných následně v politickém boji a kompromitaci protivníků slovenským premiérem Vladimírem Mečiarem, se z přímé gesce federálního ministra vnitra Richarda Sachera ztratilo pouze několik svazků a spisů, pravděpodobně včetně agenturního svazku jeho stranického předsedy Josefa Bartončíka.
Ad 4. O údajném prodávání „lustráků“ čili lustračních osvědčení vydávaných ministerstvem vnitra „za dvě stě litrů“
jsem nikdy neslyšel. Od předání registračních a archivních protokolů centrálních i regionálních útvarů Státní bezpečnosti Ústavu pamäti národa či Archivu bezpečnostních složek a jejich zveřejnění na webu (na Slovensku 2004, v České republice 2008-2010) je absolutně vyloučeno jejich falšování.
Ministerstvo vnitra sice muselo v minulých letech u některých osob vydat nová osvědčení, ale to se spíše týkalo případů, kdy nemělo k dispozici ověřitelné originály evidenčních podkladů (protokoly III. správy SNB – vojenské kontrarozvědky, které zůstaly až do počátku roku 2008 ve správě ministerstva obrany). V několika případech Archiv bezpečnostních složek doplnil do lustračního systému záznamy z evidenčního systému z počátku padesátých let, ukryté v Archivu ministerstva vnitra, které nebyly ze záhadných důvodů před rokem 2008/2009 využívány k lustračnímu šetření.
Za sebe mohu bez ironie říci, že jsem se od „revoluce“ v různých úředních pozicích snažil archivní materiály, svazky i spisy, či celé fondy, zpřístupnit české i zahraniční veřejnosti, a dostat pod řádný režim zákona. To se proti vůli řady vlivných politických subjektů i institucí podařilo až v letech 2007/2008, sice později než naše veřejnost čekala (jako předposlední v postkomunistické Evropě), ale zato v době, kdy již bylo možné využít moderních technologií, zejména digitalizace k uchování a zpřístupňování archivovaných svazků, spisů i dalších materiálů. Tak se podařilo v poměrně krátké době ve vysoké kvalitě naskenovat na 30 milionů stránek dokumentů, proti vůli různých zpátečníků, zejména z řad archivářů, žijících mentálně hluboko v minulosti. A zabránit tak opětnému uzavření archivů.
Chápu, že tomu Andrej Babiš v průběhu pirátských 90. let minulého století neměl příliš času věnovat pozornost, ale jinak jsme kromě celkové transformace státu a společnosti přijímali také zákony o rehabilitaci, zmírňování některých majetkových a jiných křivd, navracení majetku KSČ, restitucích, protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu či o účastnících odboje a odporu proti komunismu.
Ad 5. K údajně vyhraným Babišovým soudním přím na Slovensku lze ve zkratce poznamenat, že také žalovaný Ústav pamäti národa v Bratislavě je považuje za vyhrané. Domnívám se, že oprávněně.
Ad 6. V samotném závěru musím zopakovat své přesvědčení prezentované již v poslanecké sněmovně, že bývalá koalice s Bohuslavem Sobotkou v čele a prezidentem Milošem Zemanem za zády nese bezprostřední politickou zodpovědnost nejprve za porušení tzv. lustračního zákona, ustanovení Andreje Babiše do funkce vicepremiéra – ministra financí a pak následnou novelu služebního zákona, legalizující předchozí protiprávní postup.
Pokud by totiž i nadále ministři předkládali lustrační osvědčení, jako tomu bylo v předchozích případech počínaje koncem roku 1991, evidovaný Andrej Babiš by i dnes dostal pozitivní verzi tohoto dokumentu. Ministerstvo vnitra totiž na své praxi vydávání lustračních osvědčení ani na základě prohraných rozsudků nemůže dle zákona nic měnit. A jak všichni dobře víme, premiér díky slovenskému ústavnímu soudu takový rozsudek k dispozici ani nemá.
Autor je poslanec ODS, zakladatel a první ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů a Archivu bezpečnostních složek.
