HISTORIE / „Pojďte s námi, jdeme na Hrad! Byli jsme a budem, za Benešem půjdem!“ provolávají studenti v pražských ulicích. Prezident Edvard Beneš dle slov kancléře Jaromíra Smutného znervózní, když zvenku až do jeho pracovny proniknou střípky skandování. Když ale přistoupí k oknu a pozorně se zaposlouchá, poznamená: „To je v pořádku, ti jdou s námi.“ 

Politická krize v Československu v únoru roku 1948 dobývala vrcholu. Po cestě k převzetí moci v zemi se komunisté neštítili ničeho. Nastolili atmosféru strachu, rozbili svobodnou soutěž demokratických stran, své nepřátele umlčovali, zastrašovali a zatýkali, pošlapali svobodu slova a veřejný prostor ohýbali ve svůj vlastní prospěch. Jediní, kdo se jim v těch pošmourných dnech dokázal postavit, byli studenti. Svůj nesouhlas s nastupující totalitní mocí dokonce projevili vícekrát.  

Vzdát hold prezidentovi

Nápad vyjít do ulic se zrodil 23. února 1948 v pražském Obecním domě. Tam se toho podvečera odehrávaly hned dvě schůze, každá s jinými cíli. Ve Sladkovského síni se tvořil akční výbor Národní fronty, o patro výše přemítali studenti z Klubu akademiků národních socialistů, jak se komunistické hrozbě postavit. „Zde jsme se dohodli, že nebudeme dělat demonstraci na náměstí Republiky, ale že půjdeme noční Prahou na Hrad vzdát hold prezidentovi Edvardu Benešovi a podpořit jej v jeho zápase za demokracii v Československu,“ vzpomínal Josef Lesák, učitel a tehdy nejmladší československý poslanec. 

„Ať žije republika Beneše a Masaryka!“ volali studenti. Přidávali se k nim další a další mladí lidé. „Když jsme vstoupili na Hradčanské náměstí a podívali se přes zídku nad Malou Stranou na Prahu, viděli jsme, že ještě u Národního divadla pořád procházely pěti až šestistupy studentů. Úřední zpráva sice mluvila o 10 až 12 tisících účastníků, ale muselo jich být 15, možná až 20 tisíc,“ tvrdil Lesák.

Dále čtěte

Tak snad to nebudeme muset prožít znovu. Objednávejte knihu Pavla Šafra Báječná léta s Babišem

Pro všechny čtenáře, kteří byli nadšeni z knihy Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží, to byla dobrá zpráva. A…

Cestu do hradního areálu však studentům přehradil kordon policistů, jejichž velitel vyzval studenty k okamžitému rozchodu. Lesákovi se podařilo vyjednat pětičlenné delegaci přijetí u samotné hlavy státu. Beneš podle něj vypadal zmoženě, měl popelavý obličej a nezdravé oči. Přesto demonstrujícím vzkázal: „Mám situaci pevně v rukou. V Československu bude zachována demokracie v intencích Masarykových i mých. Se všemi stranami se dohodneme.“ Na chvíli se snad mohlo zdát, že ještě není všem nadějím konec.

Nechoďte na nás s bodáky!

Druhého dne, 24. února, zveřejnili studenti svůj manifest na stránkách deníku Svobodné noviny. „Českoslovenští studenti pokládají za svou povinnost, aby v duchu svých staletých tradic a v duchu 17. listopadu veřejně prohlásili, že jsou odhodláni hájit parlamentní demokracii v našem státě,“ stálo v něm, „a slibují, že v případě potřeby jsou připraveni vystoupit na její obranu se všemi svými silami. Neumlčí je ani možnost podobných následků, jaké je postihly v roce 1939.“

Ještě téhož dne večer pak dvoutisícový dav studentů oblehl budovu sekretariátu KSČ u Prašné brány. „Propusťte zavřené študáky a nechoďte na nás s bodáky!“ volali po osvobození studentů zatčených předchozího dne za „podezření z protistátní činnosti“. Pomsta ze strany komunistů na sebe nenechala dlouho čekat. Akční výbory složené především z komunistických studentů začaly své nekomunistické kolegy vylučovat z fakult. Hned dalšího dne, 25. února, muselo například půdu Právnické fakulty Karlovy univerzity opustit dvanáct studujících.

Zatímco komunisté plánovali 25. února před 76 lety velkou manifestaci na Václavském náměstí s tím, že pokud by nadále prezident otálel s přijetím jejich požadavků, vydají se na Pražský hrad, mezi protikomunisticky naladěnými studenty se neslo: „Sejdeme se na Karlově náměstí u Techniky ve tři odpoledne.“ Doufali, že dalším veřejným protestem konečně vyburcují vedení demokratických stran k činnosti.

Smekli klobouky a šli

„Dohodli jsme se na dvou podmínkách. Zaprvé, že všichni kolegové budou mít smeknuté klobouky. Zadruhé, že nikdo neprovolá za celou dobu vůbec nic, že to bude tichá demonstrace,“ vzpomínal Antonín Kyncl, student Vysoké školy hospodářské. Vladimír Adámek, student Českého vysokého učení technického, zase vyprávěl: „Chtěli jsme ujistit pana prezidenta Beneše, že za ním stojíme, aby nepřijal demisi 12 ministrů. Mlčeli jsme, ale byli jsme naštvaní, to je pochopitelné. I když jsme doufali, už tenkrát jsem si myslel, že je to prohraná záležitost.“

Až pětitisícihlavý průvod kráčel po nábřeží k Národnímu divadlu, přes most Legií na Újezd. Studenti v jeho čele nesli dvě československé vlajky. Mířili na Hradčanské náměstí, kde chystali provolat slávu Benešovi, zazpívat hymnu a vyčkat návratu studentské delegace od prezidenta. Ulicím vládla toho dne stísněná atmosféra. „Cestou se k nám nikdo nepřidal. Naopak jsem si všímal, jak se v domech za záclonou schovávali lidi a jen nenápadně nám mávali. Už v té době byl v lidech strach,“ líčil Kyncl.

Dále čtěte

Bodněte, vrahové! V monstrprocesu si rebelové celkem vysloužili téměř sto let za mřížemi

HISTORIE / Slavnostní koncert na Staroměstském náměstí v předvečer narozenin císaře přehlušuje pískání mladých Čechů. „Sláva! Nazdar! Chceme všeobecnou svobodu…

Státní bezpečnost o demonstraci věděla dopředu. V Karmelitské ulici jim do cesty jednotky Sboru národní bezpečnosti postavily popelářské vozy. Mladí demonstranti se nenechali odradit. Někteří z nich obcházeli zátarasy oklikou přes petřínské zahrady, Strahov a Pohořelec, jádro průvodu pokračovalo na Malostranské náměstí a z něj začalo stoupat vzhůru poměrně úzkou Nerudovou ulicí směrem až k samému Pražskému hradu. A tam už na ně čekali policisté s automatickými zbraněmi.

Na vše již bylo pozdě

Přednosta Ústředny Státní bezpečnosti v Praze Jan Hora nakonec pustil pětičlennou delegaci studentů na Hrad. K prezidentovi se však tentokrát nedostali. Kancléř Smutný jim oznámil, že na vše je již pozdě. Beneš právě přijal demisi ministrů a podepsal nové složení vlády podle návrhu předsedy vlády a KSČ Klementa Gottwalda. 

Mezitím Hora venku vyzýval demonstranty k rozchodu. Neuposlechli, chtěli vyčkat na návrat delegace. Příslušníci SNB je v odpovědi začali z ulice tvrdě vytlačovat pažbami svých zbraní. Studenti se dali do zpěvu hymny, ale nebylo to nic platné. Mačkali se jeden na druhého, před pažbami nebylo v úzké ulici kam ustupovat.

„Chtěli jsme jít Nerudovkou nahoru, ale tam už stála řada esenbáků s nabitýma puškama, tak nás na chvíli zarazili a najednou se ozval praskot dřeva, nevěděl jsem, co se děje. Nás tam tak natlačili, že kluci zlomili dopravní značku, která byla na nějakým dřevěným sloupku,“ popisoval napjaté chvíle pro projekt Paměť národa tehdejší student techniky Miroslav Houštěk. Uprostřed té tlačenice třesknul výstřel. „My jsme zpanikařili, mysleli jsme, že střílejí do nás. Takže se to otočilo a hnali jsme to zase dolů na Malostranské náměstí.“

Jediný únorový výstřel

Výstřel ze samopalu jednoho příslušníka SNB zasáhl pravou nohu studenta Vysoké školy lesního hospodářství Josefa Řehounka. Pokyn ke střelbě zřejmě nezazněl. „Zezadu se tlačili pořád další a jeden mě chytil za samopal. Chtěl mi asi zbraň vytrhnout, tak jsme sebou navzájem cloumali a podle všeho se tím samopal natáhl. Jak jsem s ním trhl dolů, vyšla rána…,“ svěřil se po dvaceti letech střelec z Nerudovy ulice, strážmistr František Man, novináři Jiřímu Rumlovi. Víc střel toho dne nepadlo. Následky postřelení trápily Řehounka po celý zbytek života, ze školy ho navíc ještě v témže roce vyhodili a během padesátých let si odseděl pět let za mřížemi.

Kromě Nerudovy ulice bylo rušno i na Hradčanském náměstí, kam postupně přicházeli ti, kteří to vzali oklikou přes Pohořelec. Příslušníci SNB je násilím rozháněli, chlapce i děvčata tloukli pažbami svých zbraní, tekla krev. Na sedm desítek studentů bylo na místě zadrženo, ostatní odcházeli zranění a zoufalí. „Nejhorší to bylo, když jsme šli z té Nerudovky. Skleslí, schlíplí, beze slova. My jsme vůbec nevěděli, co k tomu říct. A když jsme pak slyšeli Gottwalda v rádiu, to byl konec,“ poznamenal student Adámek.

Dále čtěte

Střelba, výbuchy a smrt. Za útoky proti komunistům čekala odbojáře z Černého lva 777 oprátka

HISTORIE / „Hlásím, že dne 3. 7. 1949 kolem 1.25 hod. byly neznámým pachatelem vhozeny do okresního sekretariátu v Sedlčanech…

Někteří zadržení studenti se vzápětí dočkali propuštění, jiní si museli za trest pobýt několik dnů za mřížemi. To byl ovšem teprve začátek. Komunisté brzy na všech vysokých školách rozjeli „studijní“ prověrky studentů a učitelů. Kdokoliv se jakkoliv projevil proti novému režimu, či prostě jen neměl ten správný kádrový profil, tomu se univerzitní dveře uzavřely. V prvním roce vládnutí se komunisté zbavili více než deseti tisíc studentů. A ti, kteří mohli na školách zůstat, dostávali vzdělání v propagandistickém obalu. 

Zastala se studentů

Perzekvovaných studentů se zastala profesorka Růžena Vacková, která jako jediná pedagožka z Karlovy univerzity své studenty na Hrad doprovázela. Prohlásila: „Pokud jsem byla svědkem a pokud jsem se účastnila manifestací, prohlašuji, že to byly skutečné manifestace, a nikoliv demonstrace, poněvadž výkřiky, které jsem slyšela, nebyly ani politické, ani hospodářské povahy. Naopak byly povahy mravní, a byla-li kritériem vylučování posluchačů účast na manifestaci, pak chci sdílet jejich osud.“ Komunisté jí vyhověli. Vyhodili ji z univerzity a nakonec za „vyzvědačství a velezradu“ v procesu Mádr a spol. v roce 1952 odsoudili na dvaadvacet let, z nichž si odseděla téměř šestnáct. 

Pražská studentská demonstrace zůstala v těch únorových dnech roku 1948 jediným rozsáhlejším veřejným projevem nesouhlasu, osamělým bojem studentů proti nastupující totalitě, symbolem odvahy nahlas vystoupit proti přesile, výzvou k akci, na níž nikdo další neodpověděl.

Hned dalšího dne čerstvě jmenovaný ministr školství a osvěty Zdeněk Nejedlý v rozhlasovém projevu s protestujícími studenty zúčtoval. „Ve dnech, kdy celý národ jásal, objevil se na pražských ulicích hlouček středoškolských studentů provolávajících slávu jednomu z oněch zrádců, proti jednosvornému hlasu všeho národa,“ prohlásil. „Ta věc mně nestojí za řeč, proti milionům českého lidu tu protestovalo asi 200 středoškoláků. Už tím se ti demonstranti odsuzují. Neboť nic není v politice ani ve všem jiném ubožejší, než je hloupost. A že to byla hloupost na kvadrát. Lidem také nestálo ani za to, ohlédnout se po tomto hloučku chlapců a děvčat. Ne proto, také o tom mluvím, že by to mělo nějaký politický význam, ale je to skvrna na pověsti českého studenta. A to mě bolí.“

Jejich odvahu připomíná pomník

Pochod studentů proti komunistickému bezpráví však přece jen neupadl v zapomnění. Pětapadesát let poté, tedy 25. února roku 2003, byla v Nerudově ulici slavnostně odhalena pamětní deska, která jejich odvahu i marný protest dodnes připomíná.

„Mladým lidem, kteří šli vzhůru touto ulicí a dnes už dávno nejsou mladí, nikdy nesplatíme, co jsme jim dlužni. Zaplatili za svůj čin občanské svrchovanosti zmařenými životy,“ pronesl tehdejší předseda senátu Petr Pithart. „Jediné, ale zato silné zadostiučinění nechť je pro ně v tom, že jejich čin byl a je stále platný. Studenti, kteří 17. listopadu 1989 šli z Vyšehradu do středu města, šli přece v jejich stopách.“