NÁZOR / Na webu Jiřího Paroubka Vaše věc se dá najít celá přehlídka všelijakých bývalých veličin, které se dnes vciťují do nebohého a současně neporazitelného Ruska, bojují za mír, sjednocují českou levici, líčí poslední úspěchy veliké Číny, a zabíjejí tak čas dost neproduktivním způsobem. Samo o sobě to není důležité, ale nahlédnout tu vzorek určité části našich občanů je zajímavé.
Teď se na stránkách Vaše věc jakýsi Miroslav Pořízek nadchl koncertem, který měl Jaromír Nohavica v Kroměříži. Dovedeme to pochopit, talent Nohavicovi nikdo neupírá. Autor má ale zapotřebí Nohavicu vylíčit jako jakéhosi disidenta dnešní doby. Takže se dočteme, že písničkář dovede „uhranout publikum takříkajíc na první dobrou a v neposlední řadě rovněž pevnými občanskými postoji, z nichž nikdy neslevil a nesleví, ani když to právě není v módě“.
„Když Nohavica představoval jednu z prvních písní – Jdou po mě, jdou, jen stručně uvedl, že ji složil po polovině 80. let, kdy mu tehdejší bezpečnostní i jiné orgány značně komplikovaly život, ale i na dnešní dobu je přímo jako dělaná. Ano, všichni v sále pochopili, kam míří a na koho míří,“ píše se tam dále.
A ještě jeden citát. „A nebyl by to Nohavica, navíc přímo v Kroměříži, a ještě k tomu v roce jeho dvojího významného výročí, aby nepřipomněl zdejšího slavného rodáka, Karla Kryla. Zřejmě jej nemohl připomenout působivěji – zazpíval bez hudebního doprovodu velmi procítěně píseň Jeřabiny.“
K těm „pevným občanským postojům“, z kterých prý Nohavica nikdy neslevuje, ovšem můžeme něco dodat. Nohavica si v roce 2018 nechal v Moskvě od diktátora Vladimira Putina osobně udělit Puškinovou medaili. To bylo čtyři roky po anexi Krymu a už několik let po brutálním potlačení demonstrací na Bolotném náměstí. Bylo to také čtyři roky po začátku nevyhlášené války proti Ukrajině, vydávané Kremlem za občanskou válku. Ta stála život nejméně 14 tisíc Ukrajinců.
Metál si Nohavica nechal i po invazi Ruska na Ukrajinu, která stála život nejen mnohé Ukrajince, ale také samotné Rusy. Na Ukrajině jí jsou nejvíc postiženi právě ruskojazyční obyvatelé východu země. Když se Nohavica zaklíná svou láskou k ruské kultuře, jak ji brání právě teď, kdy její likvidace samotným Putinem dosahuje (zatím) vrcholu?
Pokud jde o poctu Krylovi, musíme se smát nebo brečet. Proč, to připomenul kdysi Jan Rejžek.
„Na přelomu července a srpna 1989, dle knihy Svazek Dialog se zprávami o Pavlu Kohoutovi, estébáckého emisara Nohavicu poslala StB zahrát do Vídně na pozvání krajanského spolku Nachtasyl. Přivezl jí nejen půdorys dramatikova bytu, ale také vylíčil setkání s exulanty a názory Karla Kryla na poměry ve Svobodné Evropě: ‚Jde o bázlivého člověka, který si své komplexy, neboť je malý a drobný, kompenzuje různými výpady.‘ Estébáci ovšem nebyli žádní Hurvínci. Nohavicu doprovázel kumpán, ostravský bluesman Pepa Streichl, který byl už od roku 1976 rovněž agentem s krycím jménem Španěl, což o sobě kamarádi udavači nevěděli a po návratu si jejich hlášení nadřízení jen porovnali a dali dohromady.“
Rejžek také píše, že Nohavica, který byl získán ke spolupráci „až“ roku 1986, „rozhodně nezahálel“. „Když po Palachově týdnu v lednu 1989 vznikla petice kulturních pracovníků za propuštění Václava Havla, nabídli mu ji k podpisu moji stateční přátelé Jarmila Poláková a Vladimír Hanzel, dramaturgové folkového festivalu Písní za mír z Lipnice. Hned je bonznul.“
Jenže tohle lidem oné krevní skupiny, která se rojí kolem Paroubkovy Vaší věci, nevadí. StB, kolaborace s Kremlem, komedie s rolí nového disidenta, to všechno je v pohodě.
Takže Nohavica si dělá selfíčka s Tomiem Okamurou, křtí knihu xenofoba Petra Hampla, skládá hloupé protiamerické popěvky, ale to všechno jsou nejspíš ty „pevné občanské postoje“.
Náš bard si pochopitelně může dělat selfíčka, křtít a skládat, jak je mu libo. U nás se to smí, v Rusku tedy zrovna teď ne. Aspoň víme, že některým lidem nevadí, co se v Rusku a na Ukrajině děje. Hlavně zpívat a obchodovat. Nejspíš by téhle partě ani nevadilo, kdyby Rusko podobným způsobem řádilo i u nás. Proč taky, oni jsou tam na Východě zapsáni dobře.