Tvrzení, že „osmdesát procent zahraničních cest výborů (sněmovny) jsou jen výlety“ (M. Kalousek) má stejnou relevanci jako výrok, že osmdesát procent času se ve sněmovně prokecá. Záleží přece na tom, kdo, s kým, o čem, proč a jak mluví, stejně jako záleží na tom, kam a s jakým programem a cílem se jede.
Celá desetiletí jezdí poslanci a senátoři do zahraničí jako členové parlamentních delegací. Celá desetiletí se o jejich cesty nikdo nezajímá. Jde přitom o výkon takzvané parlamentní diplomacie. Parlamentáři se navštěvují, vyměňují si zdvořilosti a informace, poznávají realitu v jiných zemích a podle okolností plní i úkoly z oblasti diplomacie politické nebo ekonomické.
Parlamentní diplomacie je podstatná součást mnohovrstevnaté a různými cestami uskutečňované komunikace mezi státy. Její důležitou charakteristikou je, že se na ní podílejí i ty politické síly, které v daný moment nejsou součástí vlády.
Diplomacie něco stojí. Ale mnohem méně, než si většina lidí myslí – stačí se podívat na rozpočet českého MZV a porovnat jej s rozpočty jiných resortů. Diplomacie (a zahraniční služba obecně) je první obrannou linií, pokud jde o bezpečnost státu. Hledají u ní ochranu ti, kdo se v zahraničí dostali do nesnází. Je to činnost, díky níž jsou v mezinárodním prostředí naše zájmy, názory a výhrady vůbec slyšet.
Momentální „skandál“ kolem cesty poslanců do Peru a jejich výletu na Machu Picchu je docela ilustrativní. Kouzlem nechtěného se ve stejné době konala cesta jiného výboru, zahraničního, do KLDR. První cesta je označována za zneužití peněz daňových poplatníků. O té druhé se ve většině médií mlčí. Přitom je sama o sobě skandální a bohužel i groteskní.
Poslanci během cesty do Peru navštívili i Cuzco, kde měli jednání. Potom si z Cuzka vyjeli na Machu Picchu. Podle toho, jak se u nás o výletě reportuje, cestovali poslanci letecky a spali v luxusních hotelích. Pro ty, kdo neměli to štěstí, aby Cuzco navštívili: do stanice Machu Picchu se jede vlakem a cesta tam a zpátky s prohlídkou památky zabere asi půl dne. Nevím, jestli si to poslanci platili ze svého nebo ne, ale to je záležitost, kterou si musí vyřešit orgány Sněmovny. Nejlépe ty, které cestu, její program a rozpočet schválily. Vzhledem k tomu, že v nich zasedají zástupci všech parlamentních stran, nemám obavy o férovost posouzení.
Korejská cesta L. Zaorálka a jeho doprovodu je onačejší materiál. Mohou vykládat o tom, jak předem cestu konzultovali s partnery, ale tím se z toho nestane řádná příprava.
Během pobytu v Pchjongjangu nebyli na žádném výletě. Také ale – podle programu, který platil v okamžiku jejich odletu – měli během téměř pěti dnů tři (!) oficiální přijetí v celkovém trvání asi čtyř hodin. Zbytek času strávili (když pominu obědy a večeře, bohužel neobdrželi ani jedno pozvání od korejské strany) mj. návštěvou „věže ideje Čučche“ (to je státní doktrína KLDR), na oftalmologické klinice, v Muzeu vítězství, v kosmetické továrně, v Dětském paláci či v Muzeu poštovních známek. Našel se čas i na „cirkusové a akrobatické vystoupení vysoké profesionální úrovně“.
Co chci tímto srovnáním říci? Peruánská cesta byla věcně i politicky zcela v pořádku. I na poslance se vztahuje Zákoník práce a mají nárok na odpočinek a volno. Pokud porušili nějaký předpis, existují cesty k nápravě. Ani jedna z nich se nejmenuje skandalizace.
Cesta do KLDR byla politickou chybou a diplomatickým nesmyslem. Jakákoli podpora KLDR je v tuto chvíli nemístná a nepřinese nikomu nic. Nemá žádný smysl KLDR naznačovat, že bychom se snad mohli pokusit o nějaké kroky v její prospěch. Nejsme v tomto ohledu dost velká politická váha – ani pro KLDR, ani pro Jižní Koreu a už vůbec ne pro USA. Fakt, že máme v Pchjongjangu velvyslanectví, s tím vůbec nesouvisí.
Dá se to dělat i jinak. Poslední Čech, který dostal vysoké státní vyznamenání KLDR, byl náš velvyslanec v Číně, který byl akreditován i pro KLDR. Bohužel už není mezi námi. Byl jsem u toho, když mluvil s korejskými představiteli a vím, jak si ho vážili a jak vážně brali vše, co jim říkal. Byl na ně tvrdý, nešetřil je, ale zároveň bylo vidět, že má Korejce a Koreu rád. Věřili mu a on jim nikdy nelhal. Vyznamenání dostal za humanitární pomoc v době hladomoru, kterou z části financoval sám.
Návštěva předsedy zahraničního výboru v KLDR je po všech stránkách prohrou a trapným divadlem. Agenda v KLDR byla nulová a přijetí byla jen zdvořilostní. Obsah byl tak plytký, že dokonce ani samotným Korejcům nestál za zmínku – pokud přehlédnu fotografii, na níž naše delegace sleduje výrobu kosmetického mýdla. Možná ji tamější propagandista vyvěsí na nástěnku.
