Minulý týden jsem si několikrát vzpomněl na známý výrok připisovaný německému kancléři Otto von Bismarckovi, že politika není přesná věda, ale je to umění možného. Jak bychom obstáli ve světle této definice? Co bylo možné a co nemožné?

Nebylo možné zastavit levici v Poslanecké sněmovně, aby svými hlasy (ANO 74, ČSSD 12, KSČM 14) dokončila zavedení největší státní šikany od roku 1989: EET pro živnostníky a svobodná povolání. To znamená EET na vše, co se hýbe, na každého, kdo si dovolí provádět jakoukoliv sebemenší ekonomickou aktivitu. Od teď budu na cesty po republice s sebou vozit seznam poslanců, kteří schválili EET pro jednotlivé profese: vezmu ho do kadeřnictví, do obchodu, k řemeslníkovi… Nikdo se před těmito lidmi nemůže vymlouvat, že nevěděl. Na náš návrh jsme hlasovali o každé jedné z téměř 800 činností zvlášť. Přehled hlasování rád ukážu, když se budu opět setkávat se živnostníky a malými podnikateli – ať každý z nich ví, komu má poděkovat za tento nežádoucí dárek. A vezmu si seznam i do české kosmické rakety. Nesmějte se, protože i takovou absurditu v rámci EET poslanci schválili.

Jako možné se ale ukázalo, aby poslanci z iniciativy ODS vyňali z EET na poslední chvíli alespoň sociální služby, kterým vláda v současnosti dluží 2 miliardy korun. (Nakonec našli i ty 2 miliardy, také umění možného, po tlaku vyvolaném mimořádnou schůzí Sněmovny svolanou na návrh ODS a dalších opozičních stran.)

Nebylo možné zabránit tomu, aby polokomunistická většina s komunistickou mentalitou nepřijala v parlamentu zdanění církevních restitucí.

Co v této situaci ale bylo možné: našli jsme širokou politickou podporu, abychom se s našimi právními argumenty obrátili na Ústavní soud. A jsem rád, že i ty strany, které mají k církevním restitucím řekněme vlažný vztah, jako například Piráti, odmítají toto bezpráví. To je dobrá zpráva do budoucna.

Nebylo možné minulý týden prosadit v Poslanecké sněmovně, aby dohledem nad přípravou odpovědí pro Evropskou komisi ohledně výsledků zdrcujících auditů byli pověřeni členové vlády, kteří nejsou nominováni hnutím ANO.

Co se ale například v rámci „možného“ podařilo, je, že pod tlakem opozice a pod dohledem více než sto tisíc rozzlobených lidí na náměstí stát alespoň zastavil vyplácení některých dotací pro toxické firmy z impéria předsedy vlády. Z naší iniciativy vznikl v Senátu výbor s kontrolními pravomocemi. Takže reakce na dokumenty Evropské komise nebude moci proběhnout úplně mimo dohled parlamentní opozice a veřejnosti.

Je to dost, je to málo? Je to politika možného. Samozřejmě, že na ministerstvech nadále leží nepříznivé audity Evropské komise, které konstatují střet zájmů premiéra a neoprávněné čerpání dotací jeho firmami, na státním zastupitelství leží návrh na obžalobu premiéra a na náměstí chodí statisíce lidí, kteří se dožadují odchodu premiéra. A mají pravdu.

Kdyby byla česká politika exaktní vědou – dokonce by stačilo, kdyby byla stále normální politikou –, pak by hnutí ANO vyměnilo premiéra. Lidé by tak dostali záruky, že všechno bude nestranně prošetřeno a orgány státu nebudou pod politickým tlakem. Jenže tak tomu není.

Je jasné, že „ne-řešení“ nestačí, „ne-řešení“ není odpověď. A mělo by to být jasné především těm stranám, s jejichž podporou se Andrej Babiš drží u moci. Protože to je podstata problému a to jsou momentálně hranice možného. Neuvědomují si to ani mnozí komentátoři, jako by počítat do dvou set byl pro ně nadlidský úkol. Pravda je taková, že Andrej Babiš se opírá o hlasy KSČM a ČSSD. Kdykoli to potřebuje, přispěchá SPD. To je většina. Skutečná opozice nemá dost hlasů na to, aby situaci změnila. Andrej Babiš není naše odpovědnost, je to primárně odpovědnost sociálních demokratů a dalších stran, které dnes fakticky kryjí premiérovy problémy a brání normálnímu řešení.

Nejbližší dny musejí dát odpověď na otázky, co je za současného rozložení sil možné: zda trvá bezvýhradná podpora ČSSD a SPD premiérovi, který se ocitl v závažných problémech, které poškozují celou politickou scénu a pověst České republiky v zahraničí? Zda a kdo je otevřený diskusi o výměně na postu premiéra při zachování současné vládní konstelace? Nebo zda je ve hře i dohoda politických stran na předčasných volbách.

Toto je politika možného, ​​po které musí přijít rozhodnutí a řešení. Protože teď už ne-řešení nestačí.

Když politika narazí na hranice možného, ​​je třeba udělat alespoň gesto. Jsme připraveni udělat morální politické gesto a vyvolat hlasování o nedůvěře vládě. Ale dáváme přednost změně, dáváme přednost řešení, po kterém volá veřejnost, a které by upřednostnil každý soudný člověk.