Ivan Leonov tak moc toužil znovu usednout do kokpitu stíhacího letadla, že si vyvinul vlastní protézu, která mu umožnila pokračovat v létání. Pro stíhacího pilota za druhé světové války znamenala ztráta končetiny konec kariéry, odchod na zem a rozloučení s nebem. Ne každý se však s tak těžkým osudem byl ochoten smířit.

V historii existuje jen asi 10 případů, kdy se do služby vrátili piloti, kteří přišli o nohu. Po ztrátě ruky to však zvládl sotva jeden z milionu. Jak píše web Russia Beyond, přesně to dokázali německé eso Viktor Petermann a sovětský stíhací pilot Ivan Antonovič Leonov.

Pátý červenec 1943 se stal osudným dnem v životě pilota 192. letecké divize. Na samém počátku rozsáhlé bitvy u Kurska se Leonov vracel na základnu z průzkumného letu, letěl v rámci formace, když se dostali do boje s nepřátelskými letadly. Podle jeho líčení to bylo tak, že měli rozkaz jen provést průzkumný let a nepouštět se do boje. Pilot, který s ním letěl ve formaci v dalším letadle, ho ale přesvědčil, což bylo osudové rozhodnutí.

Bez početní převahy boj netrval dlouho. Leonovův La-5 byl plný děr. „Cítil jsem, jak mě pálí levá ruka, pak mi celá znecitlivěla. Nemohl jsem s ní hýbat, nemohl jsem nic dělat. Na krátkou chvíli jsem ztratil vědomí,“ vzpomínal.

Nějakým způsobem se Leonovovi podařilo dostat ven z hořícího letadla. Vyzvedly ho sovětské jednotky a okamžitě ho odvezly do nemocnice. Záchrana ruky se však ukázala jako nemožná – v tu chvíli už nebylo co zachraňovat a končetina musela být amputována téměř u ramene.

Pro Kommersant pak pilot líčil, jak to proběhlo: „Naši dělostřelci mě vyzvedli poblíž stanice Zmejevka. Moje ruka byla téměř pryč. V rukávu visela jako hadr. Pálilo to tak, že jsem neměl sílu. Chirurg zavrtěl hlavou a řekl: ‚Není co zachraňovat: ani šlachy, ani klouby – nezbylo nic celého.‘ Proto ji uřízli až k rameni.“

Před Leonovem ležela jediná možnost – vzdát se svého místa v řadách ozbrojených sil. V nejlepším případě mohl doufat, že získá kancelářskou práci na velitelství v týlu.

Nehodlal se však vzdát. Poté co byl v březnu 1944 propuštěn z nemocnice, začal obcházet s prosbami, aby mu umožnili vrátit se k létání. Stále se setkával s nechápavými pohledy: nešlo jen o ruce, pilot i kulhal, protože byl také raněn do nohy.

Jediný, kdo Leonovovi vyšel vstříc na půl cesty, byl generálporučík 1. letecké armády Michail Gromov. To byl pilot, který v roce 1937 absolvoval průkopnický let Moskva – severní pól – Kalifornie. Ten dal zelenou k návratu k leteckým operacím, pokud Leonov přijde na způsob, jak letoun ovládat. A Leonov to kupodivu udělal.

Dále čtěte

Kupte si knihu rabína Lionela Blue: Zadní vrátka do nebe

Na e-shopu FORUM najdete skvělou knihu – Lionel Blue: Zadní vrátka do nebe, kterou vydalo nakladatelství…

„Zeptal jsem se ho, jak chce ovládat tahovou páku bez ruky,“ vzpomíná Gromov. „Podal podrobné vysvětlení zahrnující speciální zařízení, duralovou protézu pro levé rameno. Stačil by mu nepatrný pohyb, aby ovládal tahovou páku podle potřeby. A tak Leonov vyřešil složitý problém ovládání letadla jednou rukou.“

Trvalo jen několik týdnů, než Ivan Leonov opět usedl do kokpitu letounu. Bohužel se už nikdy nemohl vrátit k bojovým letadlům, a tak skončil u 33. spojovací letky.

Leonov létal na víceúčelovém dvouplošníku U-2 (Po-2) a doručoval tajná sdělení velitelství, poštu a různé publikace na frontovou linii. Také letecky přepravoval raněné, prováděl lety do týlu nepřítele a na partyzánské pozice. Při jednom z těchto letů byl opět zraněn do nohy kulometnou palbou.

Po svém neuvěřitelném návratu k létání Ivan Antonovič vykonal 52 misí, než byl převelen k povinnostem pozemní kontroly. Nadporučík, který byl za své služby vyznamenán třemi Řády rudé hvězdy, se nacházel poblíž Königsbergu (dnešní Kaliningrad), když bylo oznámeno vítězství nad nacisty. Zemřel v roce 2018 ve věku 95 let.