Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenský a šéfka Evropské komise Ursula von der Leyenová. Ilustrační foto FOTO: Profimedia.cz
FOTO: Profimedia.cz
KOMENTÁŘ / Dvacet let v Evropské unii. Po našem tehdy již pětiletém zapojení do struktur NATO šlo o definitivní potvrzení ukotvení Česka v liberálně-demokratickém světě. Společně s dalšími zeměmi regionu jsme oficiálně stvrdili svůj návrat z východního zajetí, o kterém psal Milan Kundera ve svém eseji „Unesený Západ“. Události posledních měsíců nás však utvrzují v tom, že máme-li jako Evropa v budoucnu obstát, musíme být mnohem aktivnější na poli bezpečnosti a obrany svobody a demokracie.
Před 20 lety jsme se vraceli do Evropy jiné, než jakou jsme v roce 1948 po válečných utrpeních opouštěli. Ocitli jsme se ve společenství inspirovaném osvícenskou ideou věčného míru. Poválečný projekt evropské integrace byl veden snahou vyhnout se na kontinentu jednou provždy ozbrojeným střetům. A nutno říci, že do velké míry uspěl. Knihu o konci dějin napsal Američan (Francis Fukuyama), reálně však popisovala především evropskou realitu.
Americké bezpečnostní záruky a tlaková výše, která se nad kontinentem rozprostřela po skončení studené války, umožnila Evropě upnout síly především k hospodářskému růstu. Významnější investice do obrany mohly působit jako politicky, ekonomicky a morálně problematické. Konflikt v bývalé Jugoslávii byl vnímán jako echo z minulosti, se kterým se po intervenci Západu vypořádá čas. Po 11. září 2001 jsme se aktivně podíleli na boji proti terorismu, zpravidla šlo o vyslání menších uskupení do operací vedených Spojenými státy.
V kontextu měnícího se bezpečnostního prostředí si však Evropa postupně začala uvědomovat, že má problém. Neschopnost jednat bez aktivní podpory USA vyhřezla po intervenci v Libyi (2011). Také v Sýrii si Evropané nebyli schopni poradit, když se Obama navzdory chemickému útoku Asadova režimu rozhodl neintervenovat a využít nabídky Ruska na „diplomatické řešení“, které ve svém důsledku posílilo podhoubí pro budoucí uprchlickou krizi. Vedle blízkovýchodní fronty se neschopnost Evropy čelit těm, kteří podkopávají mezinárodní řád, vystupují proti Západu či se dokonce snaží měnit hranice států silou, ukázala také během ruského útoku na Gruzii v roce 2008 a ještě výrazněji při obsazení Krymu a rozpoutání ozbrojených střetů na východě Ukrajiny v roce 2014. Důsledkem bylo zahájení války proti Ukrajině jako svrchovanému a nezávislému státu v roce 2022.
Budíčkem pro Evropu měl být již nástup Donalda Trumpa do Bílého domu v roce 2017. Po větším sdílení břemene za společnou obranu v rámci NATO už sice volal Obama, nicméně Trump toto téma uchopil s důrazem sobě vlastním a nechal otevřený prostor ke spekulacím o možných důsledcích. Dvouprocentní závazek tehdy splňovalo pouze pět členů aliance. V tlaku na větší zodpovědnost Evropanů za svoji bezpečnost dnes pokračuje i Bidenova administrativa.
Je možné, že Washington do budoucna nebude ochoten či schopen tahat za Evropu z ohně všechny její horké kaštany. Američané mají své národní zájmy a nelze jim to vyčítat. Zodpovědnější a proaktivnější Evropa na poli bezpečnosti může navíc vést k redefinici a oživení transatlantického partnerství. Díky přenesení části břemene na bedra EU se Washingtonu a NATO uvolní ruce jinde.
Přesto bylo navyšování evropských výdajů na obranu až do nedávna nepřesvědčivé. Zásadní obrat, evropská Zeitenwende, nastal až v reakci na ruskou agresi proti Ukrajině v únoru 2022. I západní Evropa si tehdy postupně uvědomila, že revizionistické mocnosti to se změnou mezinárodního řádu a rozparcelováním světa na sféry vlivů v duchu sousloví „rozděl a panuj“ myslí vážně. Neštítí-li se Rusko dopouštět válečných zločinů, pak jiní mohou v této fázi volit sofistikovanější přístup a zneužívat naší důvěry a vůle ke spolupráci. Rusko nám potvrdilo, že války se nemusí Evropě v budoucnu vyhýbat a dějiny neskončily. Musíme se připravit a snížit pravděpodobnost, že ke konfliktu dojde. Tomu se v bezpečnostní hantýrce říká odstrašení. A tady hraje diplomacie jako součást bezpečnostního aparátu klíčovou roli.
Úhelným kamenem pro zajištění naší obrany je členství v NATO. Článek 5 alianční smlouvy je jednou z mála věcí, kterou bere vážně i Putin. Zároveň existuje řada oblastí, kterým se NATO a Spojené státy nevěnují či se na ně mohou zaměřovat jen okrajově. Právě zde je místo pro schopnější EU. V rychle se měnícím bezpečnostním prostředí jde o strategickou nutnost patřící k prioritám Česka. NATO a EU se mají efektivně doplňovat a vytvářet strategickou jednotu obou organizací.
Rétorika Andreje Babiše, která podkopává naše mezinárodní ukotvení a zpochybňuje hrozbu, již ruský imperialismus představuje pro celou Evropu, je nebezpečná a ohrožuje bezpečnost naší země a všech našich občanů.
Obecný půdorys unijních snah o posilování vlastní obrany a bezpečnosti aktuálně představuje zejména Strategický kompas EU, který byl schválen jen několik týdnů po zahájení ruské agrese na Ukrajinu a navazuje na Globální strategii EU z roku 2016.
Když jsme se před dvaceti lety s dalšími zeměmi regionu vraceli do Evropy, byla naše motivace primárně politická a ekonomická. Z dnešní perspektivy, kdy je na hranicích Evropy sváděn ozbrojený boj o její budoucnost, se plně odhaluje také bezpečnostní dimenze našeho ukotvení v EU. Bezpečnostní záruky se stávají důležitým rozměrem dalšího rozšiřování EU, ať hovoříme o Ukrajině, Moldavsku či Balkánu. Jde o eliminaci šedých zón, onoho uprostřed, kde se koncentrují tenze.
Naše někdejší přímá zkušenost s životem na Východě nás vybavila větší citlivostí vůči dění v této části světa. I v době, kdy si kontinent po skončení studené války užíval mírové dividendy, jsme dokázali lépe vnímat rizika vynořující se nad východním obzorem. Po zahájení ruské agrese na Ukrajinu v únoru 2022 náš region tuto přidanou hodnotu dále rozvinul a v některých oblastech dokázal Evropě skutečně ukazovat cestu. Od vůbec první vrcholné návštěvy v Kyjevě, kde nechyběl premiér Fiala v březnu 2022, až po naši současnou muniční iniciativu. Tím, že dnes o Evropu dokážeme pečovat, stáváme se skutečnými Evropany. I v tomto smyslu lze chápat slova Václava Havla o Evropě jako úkolu.
Autor je ministrem zahraničních věcí za Piráty
