Pokud má být reforma penzí udržitelná, bude bolestivá, říká ekonom Hradil

Vít Hradil (Vít Hradil / se svolením autora)

Vít Hradil | FOTO: Vít Hradil / se svolením autora

Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka ustanovil poradní tým, který má připravit dlouho odkládanou důchodovou reformu. Hlavní ekonom společnosti Cyrrus Vít Hradil v rozhovoru pro deník FORUM 24 vysvětluje, v čem spočívají hlavní obtíže při reformě systému penzí, a uvádí, které konkrétní kroky je podle něj nutné udělat. Také varuje, že pokud bychom se rozhodli důchodový systém vůbec nereformovat, pak by vyžadoval čím dál více „přikrmování“ dalšími příjmy a nakonec by polykal z veřejných zdrojů tak obří částky, že bychom se buďto neudržitelně zadlužovali, nebo bychom museli zvyšovat daně do tak absurdních rozměrů, že by zcela zadusily ekonomickou aktivitu.

Co očekáváte od nově ustanoveného poradního týmu k penzijní reformě, mezi jehož členy patří například předsedkyně Národní rozpočtové rady Eva Zamrazilová, hlavní ekonomka Raiffeisenbank Helena Horská či zástupci stran vládní koalice a ministerstva financí a ministerstva práce a sociálních věcí? Může podle vás přijít s takovou reformou, na které bude panovat široká politická shoda a kterou některá z příštích vláda zase nezruší?

Vláda se zavázala důchodovou reformu předložit do konce roku 2023, což znamená, že náplní práce poradního týmu pravděpodobně nebude vynalézat nějaká dosud neprobádaná, nová řešení, na to by nebyl dostatek času. Předpokládám tedy, že bude jeho úkolem spíše přetavit již mnohokrát diskutované alternativy do konkrétních parametrů, které budou zástupci vládní koalice považovat za průchodné.

Andrej Babiš (ANO) při jednání poslanecké sněmovny (ČTK)

Vzhledem ke složení expertního týmu, kde jsou podle mého názoru i jedni z nejlepších tuzemských ekonomů, nepochybuji, že s návrhem řešení přijdou. Problém pochopitelně opět nastane v momentě, kdy si politici uvědomí, že důchodovou reformu lze provést buďto dobře, anebo populárně, ovšem oboje zároveň je nemožné. Mám silné obavy, že pod tlakem veřejného mínění nakonec politici ucuknou a dočkáme se kvazi-reformy, která nic nevyřeší.

Není nedostatkem poradního týmu to, že v něm nejsou zástupci opozičních stran? Přitom ministr financí Zbyněk Stanjura říká, že se vláda bude muset domluvit minimálně i s částí opozice. Domníváte se, že se něco takového může podařit?

Neumím si bohužel úplně představit, že by se podařilo vytvořit v rámci týmu, který by zahrnoval jak vládu, tak i opozici, skutečně konstruktivní atmosféru. Konečnou odpovědnost za výsledný návrh má výlučně vláda a žádná opozice si pravděpodobně nebude chtít nechat utéct příležitost reformu, která bude zákonitě pro veřejnost obtížně stravitelná, kritizovat. Ideální způsob, jak to celé může dopadnout, je, že vládní experti vytvoří ekonomicky tak dobré řešení, že i když na něm současná opozice zajisté nenechá nit suchou, žádná příští vláda si jej nedovolí zrušit s vědomím, že nic lepšího po ruce prostě nemáme.

Bolestivá reforma

Nakolik podle vás hrozí, že tento tým dopadne stejně jako všechny předchozí důchodové komise a opět se ztratí několik let přešlapováním na místě?

Hrozí to zcela reálně. Důchodová reforma má dvě vlastnosti, které ji činí politicky extrémně problematickou.

Zaprvé, nebudí dojem urgentnosti. Zatímco pandemie nebo válka je tak bezprostřední hrozba, že občané dokáží tolerovat určité společenské náklady, aby se vyřešila, u důchodové reformy to neplatí. Náraz do zdi, který naši společnost při současném nastavení důchodů čeká, je vzdálený ještě minimálně 15 let. Lidská psychika má tendenci takto daleké hrozby upozaďovat, a volič tak nechce slyšet, že by se měl nyní uskromnit ve jménu něčeho tak vzdáleného.

(Pavel Hofman)

Druhý problém je, že reforma prostě bude bolestivá. V principu můžeme buďto současné starší generaci říct, že jejich víra v to, že mají průběžným systémem zajištěné stáří, byla mylná, nebo říct mladé generaci, že bude muset průběžný systém celý život platit, ale nemá od něj ve stáří již nic čekat. Výsledkem bude pravděpodobně něco mezi těmito extrémy, což do nějaké míry naštve úplně všechny.

Jakým směrem by se podle vás měla penzijní reforma v České republice ubírat? Jak by v ideálním případě měla vypadat?

V první řadě musíme zcela opustit mantru o nedotknutelnosti věku odchodu do důchodu. Ten musí být mechanicky navázán na dobu dožití, která se soustavně zvyšuje. Zároveň je nutné posílit individuální odpovědnost každého jednotlivce za jeho vlastní důchod. To jsou ty známé pilíře, kdy ten základní ve stáří postačí jen na přežití a je pro všechny stejný, zatímco ten individuální se odvíjí od výše příspěvků a zvolené investiční strategie.

Nezbytná je také transparentnost, tedy aby byl každý občan schopen si v jakémkoliv čase dopočítat, jak se jeho důchod vyvíjí a jak by se měl dále zařídit. V neposlední řadě bude nutné důchodový systém „vystlat“ pro období jeho transformace jinými zdroji. Mladším ročníkům totiž musíme dát možnost postupně přestávat financovat stávající systém, aby si mohli spořit jinak. Tento výpadek ovšem nemůžeme nárazově svalit na bedra těch starších, kteří již nemají dostatek času na změnu reagovat. Postupný přechod, který potrvá dlouhé roky, bude muset být podpírán standardními daňovými příjmy státu, čímž se rozloží na celou společnost.

Poradní tým by podle Mariana Jurečky měl navázat na výstupy předchozích dvou důchodových komisí, v jejichž čele stáli profesor Martin Potůček a bývalá rektorka Mendelovy univerzity v Brně Danuše Nerudová. Na co přesně by se podle vás mělo navázat, nebo by bylo lepší začít znovu od začátku?

Důchodových komisí jsme tu měli již několik a i příkladů ze zahraničí máme k dispozici nepřeberně. Žádná nová zázračná řešení, která by dokázala reformu zrealizovat udržitelně a zároveň bezbolestně, se již neobjeví. Pokud má být reforma udržitelná, bude bolestivá. Čekáme tak pouze na „churchillovský moment“ české politiky, kdy se najde lídr, který občanům tuto bolest dokáže prodat jako nezbytnou. Její konkrétní nastavení, které bude bolest co možná nejvíce rovnoměrně rozdělovat napříč společností, mu experti budou schopni snadno navrhnout podle politického zadání.

Reforma daní

Ministr Jurečka u příležitosti ustanovení poradního týmu uvedl: „Chceme maximálně podpořit odpovědnost samotných lidí za své stáří, a to už i včetně dnešní mladé generace. S tím souvisí i aktivnější spoření na důchod a výraznější ocenění za počet vychovaných dětí.“ Vidíte to stejně? Jak by to podle vás mělo vypadat?

Aktivnější spoření na důchod bude jednoznačně nezbytné, ovšem s „oceněními“ za děti bych byl spíše opatrný. Mám trochu pochybnosti, zda někoho k tomu, aby měl děti, může motivovat vidina několika stokorun měsíčně navíc, až za čtyřicet let odejde do důchodu. Podobně bych považoval za přinejmenším podivné, kdyby důchodový systém explicitně znevýhodňoval lidi, kteří děti jednoduše mít nemohou.

Andrej Babiš (ČTK)

V ideálním případě by důchodový systém měl pouze zohledňovat, že může u rodičů malých dětí docházet k dočasnému výpadku příjmů, a pro účely výpočtu budoucího důchodu nad touto skutečností „přimhouřit oči“, tedy tvářit se, jako by se po tuto dobu jejich příspěvky nesnížily.

Hovoří se také o tom, že by vznikl státní penzijní fond ke spoření, co si o takovém nápadu myslíte? Dává smysl?

Nikoliv. Jedná se o naprosto standardní finanční službu, ve které veřejný sektor nemá oproti tomu soukromému žádné speciální předpoklady k tomu, aby ji vykonával lépe, spíše naopak. Bohatě tak postačí, když stát bude dohlížet nad dodržováním základních pravidel, a soukromé konkurenční prostředí se postará o nabídky řešení.

Ministerstvo práce a sociálních věcí říká, že český důchodový systém je silně závislý na vybraném pojistném, a proto je nezbytně nutné jej stabilizovat dodatečnými příjmy. Souhlasíte s tím? Jaké příjmy by to podle vás měly být?

Pokud bychom se důchodový systém rozhodli vůbec nereformovat, pak by skutečně čím dál více vyžadoval „přikrmování“ dalšími příjmy. Nakonec by polykal z veřejných zdrojů tak obří částky, že bychom se buďto neudržitelně zadlužovali, nebo bychom museli zvyšovat daně do tak absurdních rozměrů, že by zcela zadusily ekonomickou aktivitu. Výsledek by byl v obou případech stejný, tedy státní bankrot.

Vypodložení důchodového systému je nezbytné, ovšem musí být od začátku koncipováno jako dočasné, s jasnou vidinou celkového řešení. I proto by mělo jít ruku v ruce s návrhem daňové reformy. Česká republika má ve srovnání s podobnými zeměmi ještě prostor pro zvýšení míry přerozdělování, obzvláště pak po nedávném zrušení superhrubé mzdy. Uměl bych si tak představit navýšení daňových příjmů např. o 3 % hrubého domácího produktu, tedy o dnešních zhruba 180 miliard. Část tohoto zvýšení daní by zacelila výpadek, který tu zůstal po superhrubé mzdě, a část by sloužila právě k podpírání důchodového systému v období transformace. I tak bychom se v rámci Evropy řadili z pohledu velikosti veřejného sektoru spíše k průměru. Pokud jde o konkrétní dodatečné zdroje, nevyhneme se podle mého názoru opětovnému zvýšení daně z příjmů fyzických osob a další v pořadí budou pravděpodobně daně majetkové.

Líbí se vám tento článek? Prosíme, podpořte nezávislou žurnalistiku

Smyslem Svobodného fóra a deníku FORUM 24 je přispívat ke kontrole politické i ekonomické moci a bránit svobodné prostředí v České republice.

Abychom pro Vás mohli nadále pracovat, potřebujeme nutně Vaši pomoc. Jsme vděčni za každý, i malý finanční příspěvek. Váš finanční dar můžete zaslat na tento sbírkový účet: 4095439339/0800

Prosíme, informujte nás o Vašich finančních darech na mailu [email protected]