Příběh, který se odehrál v Tomsku a který přineslo Rádio Svobodná Evropa/Svoboda, ukazuje absurditu současného života v Rusku. Nevinného muže zadržela policie, protože si mysleli, že je zloděj aut. Hned ho zmlátili a odvezli na policejní stanici. Pak se ukázalo, že si ho spletli s někým jiným, ale stejně dostal pokutu. Prý se bránil. On přitom jen dostatečně rychle nevystoupil z auta, když ho napadla skupinka neznámých mužů v civilu.

Stránky RFE/RL líčí okolnosti ponurého případu:

Rodina Sergeje Petrošenka strávila časné ranní hodiny 28. ledna horečným obvoláváním nemocnic a márnic. Petrošenko se měl vrátit domů ze stavby před půlnocí předchozího dne, ale zmizel beze stopy.

Nejistota rodiny pokračovala až do chvíle krátce po šesté ráno, kdy z neznámého čísla volal sám Petrošenko. V krátkém rozhovoru byl schopen říct své ženě Nellji, že je v policejní vazbě, že byl zmlácen a že jeho auto bylo poškozeno a ponecháno u silnice.

Nellja Petrošenková vyslala manželovu sestru, aby auto našla, a sama se vydala Sergeje najít na krasnoarmejskou policejní stanici.

„Volali jsme na číslo, ze kterého volal, asi čtyřicetkrát , ale nikdo to nezvedal,“ řekla RFE/RL. Později se rodina dozvěděla, že číslo patřilo Ivanu Tereščenkovi, zástupci vedoucího oblastního ředitelství pro vyšetřování trestných činů ministerstva vnitra.

„Když jsme se objevili na policejní stanici, tak nás nepřijali,“ vzpomínala Nellja Petrošenková. „V té chvíli jsem nevěděla, že ho zbila policie, ale z jeho hlasu jsem poznala, že hodně trpěl. Mluvil s obtížemi, často se zastavoval a mluvil namáhavým hlasem.“

V deset hodin ráno volal Petrošenko své ženě znovu ze stejného čísla. „Okamžitě jsem se ho zeptala: Bijí tě?“ řekla. Odpověděl: „Už ne. Už mě zbili důkladně.“

Nakonec jim někdo na krasnoarmejské policejní stanici sdělil, že Sergej Petrošenko je na stanici v Leninskoje.

„Zřejmě jsme je dohnali k šílenství našimi telefonáty a našimi požadavky na přijetí,“ řekla. „Nejdřív nám na stanici Leninskoje také nechtěli nic říct. Seděli jsme v čekárně celé hodiny a prosili je: Prosím, jen nám ukažte, že je naživu! Letmo jsme ho zahlédli – měl oteklý obličej, monokl.“

Petrošenkova rodina se nemohla dozvědět nic bližšího, dokud nebyl Sergej večer 29. ledna po soudním slyšení propuštěn.

Kvůli svým zraněním má Petrošenko stále potíže s mluvením, a tak odmítl rozhovor. Jeho sestra Julia Sidorkinová a jeho žena sdělily ruské službě RFE/RL, co jim řekl.

RFE/RL se neúspěšně pokusila vyslechnout i Tereščenka, důstojníka, z jehož telefonu Petrošenko volal své rodině. Ani regionální kancelář ministerstva vnitra na žádost o vyjádření nereagovala.

Petrošenko řekl své rodině, že jel podle plánu domů z práce, kde pokládal dlaždice v místní továrně. Partnera vysadil na křižovatce poblíž svého domu a pak zastavil na Prospektu mira, aby zapojil telefon do nabíječky.

V tu chvíli, kolem půl třetí ráno, se ozvalo ostré zaklepání na okno a mužský hlas vykřikl: „Vystupte!“ Sergej řekl, že chce vidět mužův průkaz, a místo toho se najednou díval do hlavně revolveru.

Vyděšeně řekl, že vystupuje, a začal si rozepínat bezpečnostní pás.

„V tu chvíli uslyšel, jak se rozbilo sklo okénka u řidiče,“ říká jeho sestra Julia. „Neznámý muž v černé kukle ho začal mlátit oknem. Nakonec ho bilo několik mužů. Jeho obličej byl celý zmlácený. Měl monokl na oku a zlomenou čelist, modřiny po celých pažích a na hrudi. Měl také zraněné nohy a stále kulhá. Myslíme si, že by mohl mít zlomené žebro, a zítra se vrací k lékaři.“

Petrošenka vytáhli z auta a nacpali do neoznačeného vozidla zaparkovaného poblíž.

„Byl si jistý, že šlo o krádež jeho auta,“ říká Nellja Petrošenková. „Pořád se ještě neidentifikovali. Neměli uniformy ani odznaky. Co si měl myslet?“

Policisté dál bili Petrošenka v autě i během cesty na policejní stanici. Když mu konečně došlo, že je ve vyšetřovací vazbě, Petrošenko se zeptal, proč ho drží. Řekli mu, že se zapletl do krádeže z náklaďáku poblíž místa, kde byl zadržen.

Později k němu přišel policista a řekl: „Promiň, chlape, naše chyba. Hledali jsme jiné auto,“ řekla Nellja Petrochenková. „Pak mu nabídli, že mu zaplatí rozbité okno výměnou za to, že bude o celé věci mlčet. ‚A kdo zaplatí za můj obličej?‘ odpověděl.

Potom mu důstojník řekl, že dohoda padá. Řekl: ‚Vaši příbuzní dělají moc velký hluk.‘ “

Při soudním slyšení 29. ledna byl Petrošenko shledán vinným ze správního deliktu neuposlechnutí příkazu. Soud uznal, že Petrošenko byl omylem zadržen důstojníky Národní gardy. Nicméně rozhodl, že jim „bránil ve výkonu jejich povinností“.

Materiály k případu nespecifikují, čím přesně policistům „bránil“. Spis také tvrdí, že policisté byli v uniformě a včas se identifikovali.

„Jednak nebyli v uniformě a vůbec se neidentifikovali,“ řekla Sidorkina. „Za druhé, jak jim mohl vzdorovat, když na něj mířili zbraní? Byl vyděšený a nic neudělal. Prostě ho zmlátili a vytáhli z auta.“

Důstojník Národní gardy, který je v soudním spise identifikován jako „Pleškunov“, vypověděl, že se Petrošenko pokusil zařadit rychlost, což policisté interpretovali jako pokus o útěk. Jiný důstojník, identifikovaný jako „Engelman“, odmítl toto prohlášení potvrdit a uvedl pouze, že toto tvrzení slyšel od ostatních důstojníků.

Soud také zjistil, že Petrošenko měl „poranění měkké tkáně na hlavě a modřinu kolem pravého oka“.

Ačkoliv soud mohl Petrošenka odsoudit až k 15 dnům vězení, místo toho mu uložil pokutu 500 rublů (sedm dolarů). Soud možná snížil trest, protože Petrošenkovi mají dvě malé děti.

Petrošenko se proti rozsudku odvolal a jeho rodina podala stížnost na policejní brutalitu k Vyšetřovacímu výboru a oblastnímu státnímu zastupitelství.