Iva Vodrážková, pastel, tvorba z undergroundového období FOTO: (se svolením autorky)
FOTO: (se svolením autorky)
Jako jeden z dlouholetých kritiků revizionistické ideologie (například Manifest existenciálních dějin, 2011), která marginalizuje decivilizační a destruktivní podíl marxismu a komunismu v moderních dějinách (nejen) české společnosti, jsem 15. února 2022 v internetovém deníku Forum 24 zveřejnil text s názvem ÚSTR jako institucionální horor, v němž jsem na základě teorie institucionalismu reflektoval úpadek Ústavu pro studium totalitních režimů.
V jedné krátké části textu jsem poukázal na fenomén, že když došlo v roce 2013 k odstranění legitimního vedení ÚSTR, začala v následné institucionální descendenci organizace přitahovat i určitý typ lidí, kteří se vyznačovali tím, že nerespektovali základní institucionální pravidla. Mezi ně patřila i historička Muriel Blaive, která nastoupila na místo po Neele Winkelmann-Heyrovské, jež v rámci mezinárodních vztahů dlouhodobě úspěšně spoluvytvářela Platformu evropské paměti a svědomí. Tato instituce vycházela z usnesení Evropského parlamentu o svědomí Evropy a totalitě ze dne 2. dubna 2009 a v současné době sdružuje více než 50 veřejných a soukromoprávních institucí a organizací z mnoha členských států Evropské unie, ale také z Kanady a Spojených států.
Jedním z prvních kroků nového vedení ÚSTR bylo oficiální vystoupení z Platformy evropské paměti a svědomí, kde se Neela Winkelmann-Heyrovská stala ředitelkou a později iniciovala i trestní oznámení požadující, aby bylo zahájeno vyšetřování vysokých komunistických ústavních činitelů pro jejich zločiny.
Muriel Blaive vedla v ÚSTR krátce i metodický seminář. Když někteří badatelé zpochybnili její metodiku, kterou používá při výkladu období československé normalizace, napadla je s tím, že nejsou na dostatečné intelektuální úrovni, aby to pochopili. V únoru 2022 se Muriel Blaive přihlásila do výběrového řízení na funkci ředitelky ÚSTR, ale její přihláška byla hned vyřazena z důvodu nedodržení institucionálních pravidel a podmínek konkurzu.
Místo věcné kritiky mého textu o ÚSTR publikovala Muriel Blaive v Britských listech (17. 2. 2022) mimo jiné toto: „A když jsem slyšela (pokud mě paměť neklame, bylo to právě od Mirka Vodrážky), že jsem v Čechách proto, abych vydělávala peníze, tak to mě opravdu, při vší úctě, rozesmálo.“ Pro historičku je signifikantní, že se namísto věcné reakce na to, co jsem napsal, řídí tím, co někde zaslechla. Vysloví nepravdu, kterou si ale v předstihu pojistí výmluvou, že nemá dobrou paměť, takže vlastně to, co říká, nemusí být pravda.
Neklame ji však paměť, ale soudnost, protože jsem s ní osobně nehovořil, ani nediskutoval, tudíž nemohla ode mne nic „slyšet“. Ve svých textech se kriticky zaměřuji především na její revizionistické názory. Zároveň oponuji i názorům druhých kritiků, že by Muriel Blaive měla být šarlatánka, protože prý nepředstírá znalosti, jelikož je nemá, a fakta stejně jako historické reálie jednoduše nevidí, ignoruje nebo popírá.
Ve svém článku hned v úvodu napsala: „Po dlouhá léta jsem se snažila snášet společenskovědní ,analýzy‘ Mirka Vodrážky v relativním tichu, protože mi ho bylo líto.“ A na konci svého textu opět v duchu politiky lítosti dodala: „Jak jsem řekla, je mi ho líto a určitě by si byl zasloužil lepší kariéru.“
Tato věta přesně vystihuje její přístup a nepochopení nedávné minulosti, protože prezentovat aktivisty z undergroundu na základě politiky lítosti a vykreslovat je jako oběti, totiž jako lidi, kteří se po roce 1989 „neproslavili“ a „nezískali žádný sociální kapitál“, je historickým neporozuměním undergroundové kontrakultuře.
Tak jako například nejrůznější undergroundoví umělci nejen netoužili po uplatnění v normalizačním showbyznysu, který jim byl hluboce odporný, netoužila většina z nich ani po kariéře po roce 1989, protože jejich sociálním kapitálem, jak dokládám ve své knize FUCK THE SYSTEM (2021), „byla spíše potřeba „rekonstruovat“ společenské vědomí na základě nového „JÁ“. I po roce 1989, kdy někteří začali zakládat kluby, alternativní knihkupectví, hudební nakladatelství, organizovat festivaly atd., pokračovala většina z nich dál v duchu kultury Do It Yourself.“
Navíc dívat se na odpůrce režimu jako na „oběti“ znamená v diskusi o minulosti upozaďovat jejich aktivní vzdor vůči komunismu. Politika lítosti je předsudečná i proto, že po roce 1989 se otevřely možnosti, které aktivní jedinci v undergroundu před rokem1989 neměli, včetně volného cestování do zahraničí. Stejné možnosti se otevřely i mně například ohledně koncertování na veřejnosti, vydávání hudebních nahrávek, publikování a zejména aktivistického angažování bez hrozby, že budu na mnoho let odsouzen k soudnímu dohledu.
I pár jednotlivců z undergroundu, kteří po roce 1989 dosáhli určité akademické kariéry, si zachovalo kritičtější pohled na systém a společnost a jen výjimečně pár lidí z undergroundu udělalo politickou kariéru.
Dlouhodobě kritizuji historičku Muriel Blaive pro její paušalizování, kdy používá například jazyk založený na národních stereotypech a abstraktním moralizování: „Češi se podprahově obávají“, „Češi v historii neměli štěstí“, „Češi nepociťovali žádnou odpovědnost“, „Češi jsou vždycky ochotni vyplnit nařízení“ atp. Podobně aktuálně paušalizuje, když na adresu disidentů píše, že se neproslavili nebo nezískali žádný sociální kapitál, a osobně mi podsouvá, že bych si „určitě zasloužil lepší kariéru“. Jaký důvod bych k tomu měl?
Z obecnějšího, ale i osobního hlediska je to ze strany Muriel Blaive jen další doklad neporozumění normalizaci a konkrétně undergroundu, neboť jeho kultura vzešla i z odporu vůči „integračním kolektivizačním procesům, jejichž součástí je i snaha po kariéře. Undergroundový individualismus byl především extrémním vyjádřením potřeby kultury „JÁ“ a touhy uprchnout před společenskými stádními identifikacemi a před „kooptací“ do mocenských struktur, institucí, a snahou dosáhnout nejrůznějších kariér a společenských poct.“
Když byli někteří moji přátelé po roce 1989 katapultováni do nejrůznějších vyšších funkcí a postů, i přes různé nabídky a možnosti jsem se rozhodl raději setrvat v kotelně, protože jsem si více cenil osobní svobody a nezávislosti. S Čarodějem jsme dál pokračovali ve vydávání alternativního časopisu „pro živé a mrtvé“ a mohl jsem ve Voknu jako jeden z prvních po čtyřiceti letech otvírat feministickou diskusi v Čechách.
Politika lítosti je politikou nadřazenosti, s níž se mnozí muži dívají na veřejně se angažující ženy, které se staly objekty mužského násilí. Tyto aktivistky jsou často nahlíženy jako chudinky a oběti, které by si sice zasloužily lepší život, ale jejich rezistence se nebere příliš vážně. Jsou pouze litovány, ale bez sympatie.
Opakuji, historička Muriel Blaive není, jak někteří tvrdí, „šarlatánka“, protože v jistém smyslu otevřeně demonstruje, že nedisponuje potřebnými znalostmi a podobně nemá ani empatii pro život druhých lidí v období normalizace a konkrétně pro duchovní postoje undergroundové kontrakultury.
Nabízí se tudíž otázka: pokud historik nebo historička nerozumí undergroundové kontrakultuře, může rozumět období normalizace?
Miroslav Vodrážka je filosof, publicista, undergroundový hudebník a herec působící v oddělení digitalizace archivních dokumentů Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), zároveň je předsedou Nezávislé odborové organizace ÚSTR. Je také členem Centra pro dokumentaci totalitních režimů.
