KOMENTÁŘ / Frustrace. To je jednoznačně slovo, které cítí mnoho voličů vládních stran. Jistě všech pěti. Ano, konečně můžeme být hrdí na zahraniční politiku naší země. Ano, předseda vlády nekrade, neposílá své děti na Krym, nezneužívá dotace a je to celkově slušný člověk, žádný mafián nebo estébák (nebo dokonce obojí dohromady). Ale zájmy lidí, kteří chtějí žít v moderní a civilizované zemi, přesto nikdo nezastupuje. Ze strachu, z nedostatku rozhledu a také ze snahy hrát na jistotu – tedy za každou cenu si alespoň zkusit mezi svými voliči naklonit pár buranů.

Chtěla bych žít v zemi, která v co nejkratší možné době zavede euro. V takové, která se nebude dívat na záda Rumunsku a Bulharsku. V zemi, kde se politici přestanou ohlížet v nostalgii k barevným papírkům, protože pokud se tyto papírky nahradí papírky jinými, nic se nestane. Vůbec nic to totiž neznamená, a pokud jsou pro někoho skutečně hodnotou nějaké potištěné bankovky, které se v klidu dají nahradit tím, že zaplatíme telefonem, vypovídá to spíše o tom, že má nějaký problém a zjevný nedostatek hodnot jiných a podstatně důležitějších. Chci, aby Česká republika byla propojená s Evropou ve všem, v čem je to praktické a užitečné. A také ve všem, kde jde o hodnoty svobodné společnosti a prostředí práva. Protože o tom všem je Evropa. A je zásadním přínosem pro naše životy, že jsme její součástí.

Dále čtěte

Prosila mě o život, trefil jsem ji přesně. Vražda Kuciaka zlomila Ficovi vaz, dnes už Slovensko takovou naději nemá

KOMENTÁŘ / Přesně před šesti lety byli zavražděni slovenský investigativní novinář Ján Kuciak a jeho snoubenka Martina Kušnírová. Policie dopadla…

Chtěla bych žít v zemi, která propojení buduje nejen co se měny týče, ale také co se týče dopravy. Aby se finanční prostředky rychle přesměrovaly tak, aby bylo možné dojet slušným vlakem do Paříže, do Londýna nebo do Madridu. Ta parodie na dopravu, kterou tady máme, je oproti jiným evropským zemím skutečně strašná. Jet vlakem v Itálii, Francii nebo ve Španělsku, to člověka naplní skutečným studem za naše vlaky.

Chtěla bych žít v zemi, která svoje hodnoty nepostavila na okrádání jiných. V zemi, kde se předseda vlády nebude ohlížet na průzkumy veřejného mínění, ale který učiní správnou věc a vrátí ukradené majetky Lichtenštejnům a udělá všechno pro zrušení ostudného zákona lex Schwarzenberg. Cestujete po České republice? Víte, proč je tu tolik ruin krásných památek, opuštěných zámků a dalších míst? Protože než bychom je vrátili, radši je necháme spadnout. To je mentalita, ze které je mi skutečně těžko. 

Chtěla bych žít v zemi, která uznává skutečnou elitu. Kupříkladu staré rody, které se podílely na péči o hospodaření, krajinu, architekturu a umění. Tedy šlechtu, a to nejen tu českou, ale každou, která tu kdy byla doma. A která uznává elitu duchovní, tedy vzdělané lidi, všechny ty, kteří něco dokázali. Místo toho tu máme část politické reprezentace, která si natáčí infantilní videa na TikTok, protože objevila vizážistku a ztracené mládí, a na druhé straně rádoby konzervativce (čti burany), co v poslanecké sněmovně vykřikují, že „hovězí je hovězí“. 

Chtěla bych žít v zemi, kde si slovo konzervatismus nepřisvojují pologramotní milovníci pozornosti, ale lidé, kteří jsou skuteční politici a lídři. Kde liberální konzervatismus je hnací silou, protože právě to je ta síla, která udělala Evropu tak úspěšnou. Musí to ale zároveň být směr, který neodmítá pokrok a změny. Protože ty jsou taktéž potřeba, i když se to stárnoucím zakomplexovaným jedincům z Facebooku nelíbí. Ale konzervatismus nesmí být zaměňován se zaostalostí. 

Dále čtěte

Smůla, to nevyšlo. Vidlákovi traktoristé Prahu neochromili, pár stovek lidí si jen zakřičelo na ministra

KOMENTÁŘ / Ta slavná jízda našich „zemědělců“, kteří tedy žádnou většinu skutečných sedláků a farmářů nezastupují, skončila fiaskem. Přijelo jich…

Chtěla bych žít v zemi, která nedovolí, aby její hrdost poškodilo to, že jí vládne zločinec. V zemi, jejíž obyvatelé se postaví někomu, kdo zneužívá média pro vlastní prospěch. V zemi, kde bude jasně dennodenně vyslovováno, že je nepřijatelné, abychom někomu financovali z dotací jeho firmy, které by jinak zkrachovaly, a on nám pak z televize hlásal, že „naše lidi“ okrádá vláda, nikoli on. V takové zemi by tohoto člověka s jeho lží konfrontoval sebevědomý novinář velkého média. A tento novinář by neměl být opěvován jako „investigativní“ jen proto, že mu nějaký policista či státní zástupce věnoval spis, z něhož teď cituje jako z velkého objevu.

Chtěla bych žít v zemi, která přestane dětem ve škole cpát do hlavy nesmysly. Nikdo nepotřebuje vědět, co je to epizeuxis, jaký je druhý přítok Jeniseje, co se pěstuje na západě Kazachstánu, a probírat rok v kuse dynastie starověké Číny. Škola by měla naučit děti základnímu rozhledu. Ten totiž v téhle zemi skutečně akutně chybí. A to nemluvíme jen o oblíbeném kritickém myšlení a mediální gramotnosti, ale o vztahu k literatuře, k umění, k základům naší evropské civilizace.

Chtěla bych žít v zemi, kde politici otevřeně řeknou, že lepší svět má taky lépe vypadat, a tak se pojďme rozhlédnout po našich městech i po našem venkově a něco s tou postkomunistickou hrůzou udělat. Ne, vážně tady v té naší zemičce nemáme všechno krásné. Ale s trochou snahy bychom mít mohli.

Chtěla bych žít v zemi, která si váží své krajiny, a proto nepodporuje obludnost obřích přehrad, které zničily naše řeky, nepodporuje existenci scelených polí a dalších postkomunistických zrůdností. V zemi, která podporuje iniciativní lidi, jimž záleží na místě, kde žijí.

Dále čtěte

Tak snad to nebudeme muset prožít znovu. Objednávejte knihu Pavla Šafra Báječná léta s Babišem

Pro všechny čtenáře, kteří byli nadšeni z knihy Pavla Šafra Češi mezi pravdou a lží, to byla dobrá zpráva. A…

Chtěla bych žít v zemi, která zamete s ruskou subverzí a nenechá si diktovat politiku od pisálků na sociálních sítích. V zemi, kde ministr vnitra během jednoho dne odstřihne vliv holdingu v policii a státní správě, místo aby i po více než dvou letech konkrétní nebezpečné figury seděly v jeho blízkosti. V zemi, kde se politici nebojí pojmenovat to, že média vlastněná politickou konkurencí nejsou média svobodná.

Chtěla bych žít v zemi, kde není samozřejmé natahovat ruku ke státu, který „se má postarat“. V zemi, kde můžu mít děti a zároveň pracovat. V zemi, kde všichni vědí, že je rok 2024, a netváří se, že se stále nacházíme kolem roku 1990, aby to náhodou někoho neurazilo, protože on byl tehdy mladý.

Jenže v takovéto zemi nežiju. A proto budu opět volit pouze proti tomu, abychom si tu nezavedli mafiánský stát a ráj přisluhovačů stepního Hitlera. Zastupovat mě tu ovšem nebude nikdo.

Leda že by se něco podstatného změnilo. Leda že by nastoupila nová generace demokratických politiků. Vlády staré gardy v demokratických stranách už bylo dost. A ne, skutečně to není volání po nové straně, která by získala tři procenta hlasů a zmizela v propadlišti dějin. To ty současné se mají posunout dál.