ROZHOVOR / Ač si často myslíme, že jsme starším bratrem Slovenska, politické trendy v posledních 20 letech přichází nejdříve na Slovensko a pak k nám, řekl politolog Petr Sokol při porovnávání politické situace v Česku a na Slovensku. V rozhovoru pro deník FORUM 24 popsal rozdíly mezi českou a slovenskou politickou scénou i veřejností, uvedl, v čem bychom měli brát slovenské volby jako varování, nebo okomentoval, proč návrh ministra vnitra Víta Rakušana (STAN), jak udržet liberální demokracii, není nejúčinnější.

Dříve jste mi řekl, že cestu k vítězství tábora Roberta Fica otevřela zejména sebedestruktivní politika bývalé slovenské koalice. V čem byla sebedestruktivní?

Koalice se téměř od počátku pustila do osobních sporů zejména dvou lídrů, původního premiéra Matoviče a ministra ekonomiky Sulíka. Byl to souboj eg, a nikoli programů, který v první řadě vládu úplně rozložil.

A slovenská veřejnost to tedy vzala v potaz natolik, že se přiklonila k Robertu Ficovi?

Když se podívám na výsledky voleb a porovnám je s průzkumy půl roku zpátky, překvapilo mě, jak se podařilo antificovským stranám nakonec uspět a že výsledek je nakonec poměrně těsný. Ukázalo se, že velká část veřejnosti skousla to, co politici dělali, a jak Matovičova, tak Sulíkova strana se dostaly do parlamentu. Nevelký rozdíl, který je mezi tábory, je podle mě způsoben tím, že jednak to část lidí, kteří minule volili Matoviče, odradilo a vrátili se k Ficovi nebo k Pellegrinimu, ač vláda Fica měla všechny problémy, o kterých víme, protože jim připadalo, že ten chaos je ještě horší, a to si u nás nedokážeme představit, jakým způsobem tam vláda fungovala, spíše tedy nefungovala. Samozřejmě už i některé exit polly ukazují, že také někteří tradiční voliči antificovských stran mohli zůstat doma. Přestože se volební účast zvedla, nezvedla se natolik, aby toto rozhodnutí části voličů vyvážila.

Řekl byste, že se to nějakým způsobem děje i v Česku, že si vláda řeší spíše osobní spory?

To si myslím, že se neděje. Dnešní vláda je nejklidnějším českým kabinetem za velmi dlouhou dobu. Veřejnost navenek zásadní rozpory mezi vládními stranami nesleduje. Někdy je to doprovázeno tím, že strany dlouho jednají a čeká se na rozhodnutí, ale ve výsledku se ukazuje, že je dobře, že je to takto nastaveno, a že koalice je stabilní. Na to, že jde o pět stran a někteří odborníci i zástupci opozice věštili, že se brzy rozpadne, protože pět stran nemůže udržet pohromadě, zvlášť když jsou programově v některých věcech docela rozdílné, tak to vůbec nesledujeme. Myslím si, že v tomto je příběh české a slovenské středopravice hodně odlišný.

Dá se vůbec podle vás situace v Česku a na Slovensku porovnávat? Čím jsou si v tomto smyslu podobné?

Ač si často myslíme, že jsme starším bratrem Slovenska, politické trendy v posledních 20 letech přichází nejdříve na Slovensko a pak k nám. Stalo se to i v případě, kdy na Slovensku byla politika dvou táborů Fico a Antifico bezpochyby posledních 10 až 15 let, a u nás toto přišlo až s Andrejem Babišem. Stejně tak k nám ze Slovenska přišly podnikatelské strany a strany, které jsou spíše fankluby svých předsedů než zavedené politické strany. V tom se to dá přiblížit. Slováci jsou v těchto trendech dál, ale u nás už je to také hodně rozšířené.

Dnešní vláda je nejklidnějším českým kabinetem za velmi dlouhou dobu.

Řekl byste, že tedy bude takové přebírání trendů v Česku pokračovat?

Myslím, že je zatím i přes všechny problémy, které zažíváme, překvapivé, že se preference vládních a opozičních stran za poslední dva roky příliš nezměnily. Vládní strany na tom v půlce svého funkčního období bývají ve všech zemích tradičně nejhůře, a když se na to podíváte u nás, i v pro vládní koalici pesimističtějších průzkumech je to v podstatě vyrovnané, takže se zatím zdá, že na slovenské cestě nejsme.

Druhá věc, která nás odlišuje, je to, že když se podíváte na pohled na válku na Ukrajině, který nyní hodně ovlivňuje politiku zejména v našem regionu, na Slovensku celou dobu platí, že většina Slováků si myslí, že za válku může Západ a Ukrajina. To u nás není.

Takže jsou tu rozdíly, na druhou stranu samozřejmě jsou obě opoziční strany velmi silné, a jak říkám, v tuto chvíli souboj o příští poslanecké volby, ač je takové hodnocení hodně předčasné, je zatím vyrovnaný a otevřený.

V čem se tedy Česko a Slovensko liší, co se týče veřejnosti?

Ve srovnání s Českou republikou je na Slovensku důležitější hodnotové rozdělení na konzervativce a liberály. To jsme teď viděli u Progresivního Slovenska, na které se nabalila největší část antificovských voličů. Byl tam problém, že strana je hodně sociálně-liberální, a to na Slovensku hraje důležitou roli. U nás to také v poslední době přichází, ale je to výrazně slabší. Pak je tam, jak už jsem zmiňoval, rozdílná geopolitická situace.

Většina Slováků vidí Slovensko jako nějaký most mezi Západem a Východem, u nás to zvláště po vypuknutí války na Ukrajině takové není a stále dost výrazná většina je prozápadní. Na Slovensku sice lidé nechtějí vystupovat z EU ani NATO, ale geopolitický pohled mají jiný.

A politici?

Je potřeba říct, že slovenská politika je mnohem tvrdší než česká. Pokud jsme si mysleli, že poslední prezidentská kampaň byla vrcholem toho, jak může kampaň vypadat, tak kdo sledoval předvolební kampaň na Slovensku, musel vidět, že je to tam o míle tvrdší, nepříjemnější a osobnější. To je myslím hlavní charakteristika slovenských politiků oproti českým. Zejména někteří z nich, což pak ovlivňuje celou politickou diskuzi, sáhli k prostředkům, které si u nás nedokážeme představit.

Je vůbec otázka, zda se dá říct, že někteří lidé neprofitují z demokracie. Spíš bych řekl, že mohou být lidé, kteří mají pocit, že z ní neprofitují.

Jak byste zhodnotil podporu liberální demokracie u české veřejnosti?

Ten termín je něco, co lidé asi každodenně neřeší, ale vědí, co to je, nebo znají její prvky. Myslím, že podpora je ve srovnání s regionem u nás relativně vysoká a politická kultura a výraz politické hodnoty se u nás od zemí kolem nás liší.

Je opravdu jednou z cest, jak v Česku udržet liberální demokracii, vysvětlovat její výhody i těm, kdo z nich v současné době neprofitují, nebo jen málo, jak prohlásil ministr vnitra Vít Rakušan?

Vysvětlování lidem, kteří z demokracie neprofitují, je dost obtížná cesta. Je vůbec otázka, zda se dá říct, že někteří lidé neprofitují z demokracie. Spíš bych řekl, že mohou být lidé, kteří mají pocit, že z ní neprofitují, ale myslím, že demokracie je ze špatných systémů ten nejlepší, abych použil okřídlené rčení, a profitují z něj všichni. Tato cesta, myslím si, není nejúčinnější, protože je složité definovat toho, kdo z liberální demokracie neprofituje.

Co by podle vás tou cestou k udržení demokracie v Česku mohlo být?

Myslím, že je třeba politickou diskuzi, kampaně a průběh politiky, volby udržet na nějaké normální civilizované úrovni, což se u nás více méně děje. A je také třeba, aby se snaha na podporu demokracie dělala s rozumem a nepřistupovalo se k radikálním řešením. Často jsme totiž svědky toho, že politika na podporu demokracie naopak vede k tomu, že to část společnosti vnímá jako nějaké elitářské rady, a naopak se to obrací proti demokracii. Je tedy třeba přijmout, že jsou ve společnosti různé názory, a snažit se, aby mezi sebou kultivovaně diskutovaly, více než názory omezovat nebo se proti nim snažit bojovat prostředky, které pak druhé straně nahrávají v té protidemokratické rétorice nebo teoriích o tom, že toto není ta pravá demokracie a že existuje ještě nějaká lepší.

Měli bychom tady v Česku brát slovenské volby jako varování, jak se nyní ozývá?

Ano i ne. Na jednu stranu se ukázalo, že i po tom všem, co tam slovenští bývalí vládní politici ukazovali, se občané dokážou nakonec zmobilizovat a přijít k volbám ve vysoké míře. Na druhou stranu je varováním ze Slovenska zejména to, že když se budou politické strany rozkládat, občané se nebudou snažit politické strany budovat, nebudou do nich vstupovat a politika se změní v souboj fanklubů pár lídrů, může to pak dopadnout jako na Slovensku. V tom to určitě varující je.