Józef Piłsudski při převratu na Poniatowského mostě ve Varšavě v roce 1926. FOTO: commons.wikimedia.org/Public Domain
FOTO: commons.wikimedia.org/Public Domain
Vztahy s oběma mocnostmi byly pro našeho severního souseda v éře takzvané druhé republiky klíčové. Předcházející smutné historické zkušenosti Polákům velely mít se na pozoru.
Malý historický exkurs neškodí, tak je dobré si připomenout a pochopit postoje Polska v té době. Je třeba si uvědomit některé zásadní rozdíly. Tak zatímco Češi brali Rusy jako osvoboditele z údajného rakouského útlaku a v Rusku vstupovali do čs. legií bojujících za první světové války s ústředními mocnostmi, Poláci naopak zakládali své legie v rámci rakousko-uherské armády, protože Rusko právem považovali za nejhoršího nepřítele a utlačovatele.
Brutální rusifikace a germanizace
Abychom plně pochopili jednání Polska v té době, je nutný zpětný historický exkurs. Na konci 18. století skončila polská státnost a země byla rozdělena mezi tři zábory, ruský, rakouský a pruský. V Rakouskem zabraném území se situace pro Poláky vyvinula časem poměrně příznivě. Polština se mohla svobodně rozvíjet, existovaly zde dvě polskojazyčné univerzity v Krakově a Lvově, Poláci zastávali i nejvyšší úřady v habsburské monarchii. Pod Ruskem a Pruskem se ale Polákům žilo hodně zle. V druhé polovině 19. století zde zavládly tuhé rusifikace a germanizace. Polština nebyla vyučovacím jazykem ani na základních školách, polští učitelé museli s polskými dětmi mluvit rusky či německy, všechny učebnice, diskuse a komentáře se musely vést v ruštině a němčině.
Proslulá polská vědkyně Marie Curie Sklodowská vzpomínala na to, jak se v roce 1878 jako jedenáctiletá žákyně musela před školním inspektorem pomodlit otčenáš v ruštině. Něco takového bylo pro Poláky hodně ponižující. Dokonce ani v kostelích Poláci nesměli mluvit polsky. Na Litvě bylo dokonce až do roku 1905 zakázáno používat latinku, psát se muselo jen azbukou. Poláky žijící v ruském záboru soudy posílaly do vyhnanství za sebemenší přestupky a běžnou praxí carských úřadů byla konfiskace jejich majetků.
Nelze se tedy divit tomu, že po obnovení polské nezávislosti v roce 1918 se Polsko chovalo k oběma bývalým okupačním mocnostem velmi obezřetně. Z hlediska svých dřívějších negativních zkušeností Poláci Rusům a Němcům nevěřili. Cílem polské diplomacie také bylo zabránit bližším vztahům sovětského Ruska (od prosince 1922 SSSR) a Německa a obě tyto země si tak nějak držet od těla.
Rappalská smlouva, nebezpečí pro Polsko
Tato strategie však dostala ránu už v roce 1922, kdy výmarské Německo a tehdejší sovětské Rusko uzavřely v dubnu 1922 v severoitalském městě Rappalo smlouvu o vzájemné spolupráci, která se týkala i vojenské oblasti, v níž bylo Německo Versailleskou smlouvu silně zredukováno. Mohlo udržovat vzhledem ke své velikosti pouze malou armádu – stotisícový Reichswehr bez těžkých zbraní. Tato dohoda s Rusy mu ovšem umožnila omezení obcházet, Němci mohli cvičit své vojáky a na území Ruska a Rusům naopak získala přístup k moderním technologiím a těžkým zbraním. Na území Ruska pak oba státy zřídily společné vojenské školy a cvičiště pro výcvik tankových, dělostřeleckých a leteckých vojsk.
Polsko se ovšem už dříve snažilo pojistit svoji bezpečnost uzavřením obranné smlouvy s Francií namířené proti Německu v únoru 1921 a o měsíc později později podepsalo podobnou dohodu s Rumunskem, která měla zabránit sovětské agresi.
Po roce 1918 se hlavním představitelem nového Polska stal ve funkci náčelníka státu maršál Józef Piłsudski, jehož vizí bylo vytvoření uskupení nezávislých zemí mezi Polskem a Ruskem. Tato jeho koncepce však padla, když sovětské Rusko okupovalo na počátku dvacátých let Ukrajinu a Bělorusko, které měly patřit k oněm nárazníkovým státům. Absolutní moc získal Piłsudski v Polsku po státním převratu v roce 1926, kdy v zemi skončila parlamentní demokracie. Nicméně pozitivem bylo jisté stabilizování poměrů, a to se týkalo i zahraniční politiky. Do té doby se střídali ministři zahraničních věcí jeden za druhým, nyní až do okupace Polska hitlerovským Německem a stalinským Sovětským svazem v roce 1939 zastávali tento úřad pouze dva lidé. Do roku 1932 August Zaleski a poté plukovník Józef Beck.
Vztahy se SSSR
Po porážce Rudé armády polským vojskem ve válce roce 1920 uzavřely Polsko a tehdejší sovětské Rusko v lednu 1921 Rižský mír, kterým byly stanoveny hranice obou zemí. V druhé polovině dvacátých let nastalo jisté sbližování mezi Polskem a SSSR. To nemělo zájem na nepřátelství se svým komunistickým sousedem a snažilo se s ním udržovat normální vztahy. Poláci také otevřeli u svých východních sousedů tři nové konzuláty v Leningradě, Kyjevě a Tbilisi. V únoru 1929 představitelé Sovětského svazu, Polska, Rumunska, Lotyšska a Estonska podepsali v Moskvě protokol o neútočení, jímž se zřekli války jako způsobu řešení vzájemných problémů. V roce 1932 pak SSSR a Polsko uzavřely pakt o neútočení. Zpočátku na tři roky, v roce 1934 byla tato mezistátní dohoda prodloužena při návštěvě ministra Becka v Moskvě o dalších 10 let. Platit tedy měla až do roku 1945. Jak to dopadlo, všichni víme.
Vztahy s Německem
Polská diplomacie považovala za důležité stabilizovat i vztahy se svým západním sousedem – Německem. To si ovšem vůči Polsku kladlo územní nároky, hlavně mu vadil polský koridor k Baltskému moři, který odděloval východní Prusy od zbytku Německa. Mezi oběma zeměmi také došlo k několika obchodním sporům, které vyprovokoval Berlín s cílem poškodit poměrně slabou polskou ekonomiku.
V roce 1933 se v Německu dostal k moci Adolf Hitler a jeho nacistická strana. Nebezpečí, které z toho pro Evropu vyplynulo, jako první odhalil maršál Piłsudski a začal ve Francii sondovat možnosti společného vojenského zásahu proti nacistickému režimu. Když však v Paříži nepochodil, tamní vláda zaujala zbabělý pasivní postoj, který setrval i v roce 1936 při německém vojenském obsazení Porýní a vyvrcholil v září 1938 neblahou Mnichovskou dohodou.
Varšavě už moc jiných možností nezbývalo, a tak v lednu 1934 vyjednala s Berlínem smlouvu o vzájemném nepoužití síly uzavřenou na deset let.
Závěr
Polsko nemělo zájem na válečném konfliktu jak s Německem, tak se Sovětským svazem. Ministr zahraničí Beck stejně rozhodně odmítal nabídky hitlerovského Německa na společný útok proti Sovětskému svazu, tak požadavky SSSR a západních spojenců na vstup Rudé armády na polské území. Polsko mělo smutné historické zkušenosti s oběma svými sousedy a podle toho se chovalo. Akorát podcenilo jednu důležitou věc, domnívalo se, že vzhledem k velkým ideologickým rozporům se nedokážou nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz domluvit. V tom se bohužel zmýlilo.
Uvědomme si taky, že komunistický Sovětský svaz pod vládou masového vraha Josifa Stalina byl de facto zločinným spolčením terorizujícím vlastní obyvatelstvo a v té době už mělo na kontě miliony zavražděných lidí, včetně asi pěti milionů Ukrajinců, které Kreml vědomě a cíleně nechal zemřít hladem při hladomoru v třicátých letech. Takový stát jaksi logicky nevzbuzoval důvěru a opatrnosti vůči němu ze strany ostatních zemí se nelze divit.
