Vypadá to jako sud, ale je to ponorka. Byla postavena v 18. století a měla být zázračnou zbraní ruského impéria a přivést Baltské moře pod jeho nadvládu. Počátkem 20. století se ponorky staly nedílnou součástí ozbrojených sil všech velmocí. Rusko se však pokusilo vytvořit ponorkovou flotilu o 200 let dříve. Proč k tomu nedošlo?

Nápad postavit „neviditelné plavidlo“ schopné plout pod vodou a napadnout nepřátelskou válečnou loď zespodu patřil Jefimu Nikonovovi, prostému tesaři, který v 18. století pracoval v loděnici. Neměl žádné inženýrské vzdělání a byl negramotný. To mu však nebránilo v tom, aby se stal mistrem stavitelem lodí.

Nikonov poslal Petrovi Velikému četné technické specifikace (napsali to za něj jiní lidé, když on psát neuměl) pro ponorku, která by „klidně ležela pod vlnami a pak by projektilem zničila válečné lodě, nejméně deset nebo dvacet.“ Kdyby to nevyšlo, řekl, je připraven dát k dispozici svou hlavu.

V roce 1719 car konečně věnoval projektu pozornost a pozval Nikonova, aby s ním tuto myšlenku probral osobně. Přestože tato koncepce nebyla nikterak nová (holandský inženýr Cornelius Drebbel testoval v Londýně v roce 1620 první ponorku na světě na Temži), Petra ohromila. Jmenoval Jefima svým „mistrem tajných plavidel“ a dal mu dílnu v Petrohradě a právo vybírat si pomocníky.

O třináct měsíců později byl na řece Něva testován malý prototyp. V polovině řeky se plavidlo potopilo a vynořilo se na druhé straně. Druhý ponor neproběhl tak hladce a plavidlo se nedokázalo vynořit. Car, který přihlížel, se osobně zúčastnil operace, při níž se loď pomocí lan vytahovala ven. Navzdory neúspěchu nařídil stavbu plnohodnotného modelu.

Nikonovovo „neviditelné plavidlo“ bylo dokončeno v roce 1724. Když ho zapisoval do knih, spletl úředník jedno písmeno a místo „Model“ napsal „Morel“. Jméno už tomuto aparátu zůstalo.

První ruská ponorka měla tvar velkého dřevěného sudu šest metrů dlouhého a dva metry vysokého. Byla zpevněna železnými obručemi a potažena kůží.

Do trupu bylo zabudováno deset plechových destiček s drobnými otvory. Skrz ně tekla voda do kožených vaků, takže se plavidlo ponořilo. Při vynořování byla voda vypouštěna pomocí měděného pístového čerpadla. Ponorka s pěti členy posádky byla poháněna vesly.

Morelovou hlavní zbraní měly být plamenomety („ohnivé měděné trubky“). Kromě toho by vylezl ven potápěč a pomocí speciálních nástrojů by poškodil trup nepřátelské lodi. Nikonov pro tuto novou profesi dokonce navrhl „potápěčský oblek“.

Na jaře roku 1724 byla „neviditelná loď“ znovu testována na Něvě, opět za přítomnosti Petra Velikého a námořních důstojníků. Úspěšně se potopila do hloubky 3–4 metry, ale pak narazila kýlem do dna.

Hermeticky uzavřený Morel byl roztržen a posádka musela být urychleně zachráněna. I přes tento druhý neúspěch však Petr nechtěl zavrhnout ani plavidlo, ani jeho vynálezce a nařídil, aby „nebyl obviňován za tuto nepříjemnost“.

Nicméně carova smrt brzy poté ambiciózní projekt ukončila. Nikonov, nyní už bez patrona, měl mnohem méně peněz, lidí a materiálu na své pokusy. Poslední testy „neviditelného plavidla“ proběhly v roce 1727. Po dalším neúspěšném pokusu byl Nikonov degradován z vrchního stavitele lodí na prostého „admiralitního dělníka“ a poslán z hlavního města do vzdálené Astrachaně. Rusko tak muselo čekat na svou první ponorkovou flotilu dvě další staletí.

(Zdroj: Russia Beyond.)