Populismus se stává ideologií 21. století. Ve zrychlené klipové mediální době je to účinná forma, jak pomocí masivní propagandy ovládnout masy. Populista vůdce se stává „spasitelem“, který ochraňuje zájmy prostých lidí před skutečnými, domnělými i zcela smyšlenými hrozbami. Prosazuje témata, která vzbuzují emocionální reakce veřejnosti.
Lid se přeci chce mít lépe, nechce, aby mu vládli údajně nemravní politici, nýbrž profíci, kteří budou makat pro blaho obyčejných lidí. Navíc ti, kteří prý již nepotřebují krást. Máme prý skvělý národ, který nechce žádná nemehla v čele, a nechce ani žádná „moudra“ údajných elit. Stát se díky těmto populistickým antipolitickým heslům pomalu proměňuje v rodinnou firmu náčelníka.
V dobách klidu a prosperity populistovi vše prochází a zažívá doslovné žně. Jeho flexibilní politika, naprosto nezasažena žádným hodnotovým rámcem, sklízí jeden úspěch za druhým. Lidem se říká jen to, co chtějí sami slyšet. Veřejné mínění se vytvoří na objednávku, případně si vůdce a jeho tým nasliní prst a podle momentálních nálad ve společnosti se chlapci rozhodnou. Nemají problém pružně měnit pozice i několikrát týdně. Po ruce je vždy nějaký často falešný argument, hodí se i strach a emoce jako základní pracovní nástroje populistů.
Populismus je lichotivou populární prezentací uměle stvořené „reality“. Je to politika, která počítá jen momentální zisky, a to bez ohledu na dlouhodobé konkrétní dopady. Populismus potřebuje k životu pozornost publika, kterému se dokáže lísat do přízně. Často si člověk říká, že ten populistický kočovný cirkus nemá žádné hranice vkusu a elementární slušnosti. Mašina populismu jede jako ledoborec a drtí vše, co jí přijde do cesty, často velmi nemilosrdně. Populista vítěz si hoví na piedestalu moci a masíruje svoje zbytnělé ego. Jeho pýcha je bezmezná. Chlubí se, naparuje, poučuje ostatní a zcela věří svojí údajné výlučnosti, v čemž ho podporují jeho dobře motivovaní lokajové.
Jenže ouha, to vše funguje jako politicko-marketingové perpetuum mobile až do té chvíle, kdy se dostaví zákonitá krize a propad iluzí, které nahradily skutečnost, tedy holá strohá fakta. Tou hlavní naší krizí je krize důvěry a odpovědnosti. Obojí přebily populistické šarády a nezodpovědné eskamotérství. A v této atmosféře dochází k logické srážce populistických limitů s tvrdou realitou. Vidíme to i dnes. Vítězství mikromanažera a premiéra v jedné osobě nad čínským virem, který zcela změnil svět, neplatí. Žádnou bitvu, natož válku, nevyhrál a ztrácí půdu pod nohama. Jeho chaos v praxi má, a ještě bude mít, katastrofické dopady. Potvrzují to i mnozí experti a zahraniční pozorovatelé. Občany naší země si vzal jako svoje rukojmí. To je běžná praxe autoritativních vládců. Cudně před námi zatajuje nevyhnutelný ekonomický propad země, který prozatím tlumily evropské dotace, z nemalé části pro jeho byznysové impérium.
Politika našeho chlubílka z průhonické sokolovny naráží na svoje hranice. Ukazuje se, že ten náš „král“ je nahý, podobně jako jeho pročínský a proruský kumpán z Lán. Velkovezír Andrej pořád válčí s nějakým establishmentem, s mediálními elitami, a tváří se, že spadl z nebe, jako by již řadu let nebyl v čele vlády a nevlastnil mimo jiné nejvlivnější mediální dům. Nejde jen o jeho podfuky, ale i o pokřivený pohled světa jeho lokajů a voličů, které si kupuje z navyšujícího se státního dluhu, tedy z peněz dnešních i budoucích daňových poplatníků. Není to jen produkt jeho zvrácené populistické politiky, je to především výraz absurdistánu, v nějž se naše země proměnila. Ale známe to všichni – žádný strom neroste do nebe a pýcha předchází pád. U něj je dobře vidět, jak nekonečnou malost provází bezmezná pýcha. Jedno je jisté už teď, že ten účet za populistickou éru babišistánu bude hodně krvavý.
