Předsedové stran demokratické opozice (SPOLU, Piráti, STAN) FOTO: Tony Havlík/FORUM 24
FOTO: Tony Havlík/FORUM 24
Před každými volbami se můžeme setkat s různými úvahami na téma, jaký typ kampaně je pro ně vhodný či nevhodný. Co na voliče už v žádném případě nepůsobí, co je únavné a dávno přežité, čeho občané již mají plné zuby a co jen otravuje vzduch a je společensky škodlivé. Případně co je ten zaručeně úspěšný způsob předvolební komunikace. Bez ohledu na to, nakolik v tom či onom mají dotyční pravdu, rozhodující je jenom jedna věc: to, co přinese úspěch ve volbách, a to nevíme, dokud nejsou vyhlášené volební výsledky. Do té doby si můžeme leccos domýšlet, ale pořád to z velké části budou jen dohady a věštění z křišťálové koule.
Politický komentátor a mediální poradce Martin Schmarcz napsal pro Info.cz zajímavou úvahu, ve které se zastává negativních volebních kampaní a přichází s hodně silným tvrzením, že „hodní kluci“ či „hodné holky“ volby prostě nevyhrávají.
„Vždy, když se blíží volby, vyrojí se řada doporučení, že strany především musejí představit nějakou pozitivní vizi. Jenomže v soupeření o hlasy nevyhrávají vizionáři. Ani „hodní“ kluci. Vítězí ti, kteří umějí nasměrovat negativní energii proti soupeři, jsou agresivní, či klidně řekněme „zlí“. Stejně jako ve válce, ve sportu, nebo v lásce musíte mít v politice hlavně vůli k vítězství, zbytek je podružný,“ vysvětluje Schmarcz.
První otázka samozřejmě zní, jak se v politice poznají „hodní kluci“ od těch „zlých“. Rozlišit to nakonec není vůbec tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Jistě, jedna věc je nějaká image nebo, řekněme, pověst, která daného politika či političku provází. Někdo je za slušňáka, kladného hrdinu, anebo onoho „hodného kluka“. To ale jednak ještě vůbec nemusí odpovídat realitě a stejně tak to rovněž neznamená, že dotyčný nemůže vítězit ve volbách. Z velké části to může být pouhá laciná nálepka – a to v případě „hodného kluka“ i toho „zlého“.
Politické řemeslo a jeho stinné stránky
Ve skutečnosti totiž platí to, že pokud někdo ve vrcholové politice působí a dokáže se v ní nějaký ten pátek udržet, už jen to samo o sobě znamená, že disponuje schopnostmi, dovednostmi a vlastnostmi, které by na něm Rychlé šípy a Mirek Dušín zkrátka neocenili. Nejde přitom o to, že by to všechno byly nějaké odpudivé a morálně prohnilé bytosti, ale stejně tak už z principu nemůže jít o žádné černobílé ctnostné kladné hrdiny.
Politické fungování prostě vyžaduje taktizování, manévrování, účelové vyzdvihování něčeho a naopak zamlčování a upozaďování něčeho jiného, dokonce i jistou míru manipulace, nátlaku, neupřímnosti a nepřímosti. To zkrátka nejsou vlastnosti, které by Jaroslav Foglar nějak zvlášť vyzdvihoval a za které by se v klubu Rychlých šípů dávaly slavné bobříky.
Prostě tohle hodní kluci nedělají. Nutně to však nemusí znamenat ani to, že jste podlý zloun a vaše místo je v Bratrstvu kočičí pracky u Dlouhého Bidla, Štětináče a Bohouše. Jde jen o to, že politika je specifická oblast, kde platí trochu jiná pravidla a standardy a není možné do ní přenášet klasická morální měřítka a rozlišovat „hodné“ a „zlé kluky“, to je možné tak v příbězích ze Stínadel nebo od Bobří řeky.
To samozřejmě neznamená, že v politice nelze rozlišovat a vnímat rozdíly mezi politiky, kteří zvládají politické řemeslo i s jeho stinnými stránkami, a gaunery, vyprázdněnými prospěcháři či bezskrupulózními uzurpátory moci. Ani politici, kteří mají nálepku slušňáků, ale ve skutečnosti nejsou žádní jelimani a naivní hlupáci.
Mazanost, vychytralost a pragmatismus
Pokud se v politickém prostředí už několik let pohybují a stále se drží v čele svých partají, tak zkrátka a dobře leccos z výše uvedeného zvládají – a je jim vlastní určitá mazanost, vychytralost, pragmatismus či tvrdost. Ten mix vlastností, na kterých spočívá jejich úspěch, může být různý, ale něco z toho tam být musí a šablonu „hodného kluka“ to přesahuje u všech.
Platí to samozřejmě i u předsedy Pirátské strany Ivana Bartoše a šéfa občanských demokratů Petra Fialy. Martin Schmarcz naznačuje, že právě oni patří mezi zmíněné hodné kluky, což tedy v jeho pojetí není moc pozitivní: „V hlavě voliče se perou dva základní instinkty, totiž že politik mu má sloužit a že ho má chránit. Což jde poměrně ostře proti sobě. Čím silnější je druhý princip, tím snazší to mají Babišové a Okamurové a tím těžší Bartošové a Fialové. Ideální vůdce je ten, který umí skloubit obojí. Jenomže když mu chybí alespoň v základní podobě to druhé, obvykle nedostane šanci ukázat to první.“
Schmarcz tvrdí, že není horšího hříchu v politice než být malý a slabý, protože volič chce hlasovat pro někoho, kdo je drsný a mocný. Ne že by na tom nebylo trochu pravdy. O něco přesnější však je, že volič je bytost velmi vrtkavá a nevyzpytatelná, a to zvlášť v českém prostředí. Někdy se nechá mobilizovat především negativní kampaní, někdy kráčí hlavně za pozitivní vizí a energií toho či onoho politika. Někdy se soustředí na konkrétní téma a volí toho, kdo se ho šikovně chopí. Jindy je pro něj rozhodující volba menšího zla.
Univerzální recept neexistuje. Většinou ale nestačí ani negativní kampaň, ani pozitivní vize. Musí jít o kombinaci obojího, kdy se obě složky navzájem podpírají a podporují. A kromě toho musí být doplněné energií a tahem předsedy oné strany či hnutí. Bez ní to nakonec nejde a je úplně jedno, jestli dotyčný má nálepku „hodného“, nebo „zlého kluka“.
