ROZHOVOR / „Když nás jedna novinářka nazvala vzbouřenými matkami, říkaly jsme si, že je to nespravedlivé. Jestli má někdo možnost to změnit, pak právě politik,“ říká poslankyně Martina Ochodnická (TOP 09) o své vůli měnit jednací řád poslanecké sněmovny, přičemž upozorňuje na to, že tento problém existuje napříč profesemi. V rozhovoru pro deník FORUM 24 vysvětlila, proč by podle ní nebylo efektivní zastavovat krizi ve zdravotnictví i ve školství finanční injekcí, a hovořila o tom, proč jí vadí „antikampaň“ a negativní komunikace nejen TOP 09.

Vaše zvolení místopředsedkyní TOP 09 bylo celkem nečekané. Díky čemu jste podle vás získala podporu svých kolegů?

Zaprvé šlo o patovou situaci tří voleb, které čtvrtého místopředsedu nevygenerovaly. Zřejmě to byla částečně protestní volba proti těmto dvěma kandidátům nebo jejich navrhovatelům. Zadruhé za mnou přišli kolegové, se kterými jsem o tom, zda bych se nechtěla o post ucházet, mluvila už před sněmem, včetně paní předsedkyně Pekarové Adamové. Tehdy jsem opakovaně odmítla především z rodinných důvodů, ale v nastalé patové situaci, pod tlakem okamžiku, jsem řekla, že ano. Jistě hrály roli také emoce vycházející z toho, že jsem bez přípravy pronesla projev, který zřejmě delegáty oslovil.

S čím jste do toho takto na poslední chvíli šla?

Pod tíhou okamžiku jsem v projevu chtěla vyzdvihnout především lidi, kteří v TOP 09 jsou, pracují, a přesto nejsou vidět, což je škoda a naše chyba. Zároveň jsem vypíchla témata, která jsou pro mě důležitá, ať už je to role pečujících nebo žen, kteří chtějí politiku dělat, ale potýkají se s bariérami, jež jim mnohdy klademe do cesty my, placení politici. Třeba tím, že jednáme v době, kdy si to máma malých dětí nebo učitel ve škole nemohou dovolit. Ráda bych také ještě více naplňovala roli člověka, který spojuje.

A co říkáte na fungování TOP 09? S čím tedy nejste spokojená?

Myslím, že jako strana stojíme na pevných základech. Tím myslím silné osobnosti, které nesou jasná témata. Za mě to jsou lidská práva, Evropa, odpovědnost k rozpočtu. Právě osobnosti a témata se nám podle mě nedaří prezentovat. V médiích se objevuje, že jsme politicky a lidsky vyprázdněná strana a že nemáme osobnosti. Myslím, že si za to můžeme trochu sami. Jsem přesvědčena, že je máme.

Pak nejsem spokojená s naší permanentní „antikampaní“. Za dva roky jsme se nedokázali přesunout z komunikace opozice do pozice strany, která je spoluzodpovědná za vše, co se v této zemi děje. Na mých sítích nenajdete za dva roky příspěvek o Andreji Babišovi, kromě jediného o jeho absencích ve sněmovně. Myslím, že máme zodpovědnost a voliči nechtějí válku, ale řešení. A my je přinášíme, jen se málo věnujeme jejich pozitivní prezentaci.

Zřejmě to byla částečně protestní volba proti těmto dvěma kandidátům nebo jejich navrhovatelům.

Myslíte si, že by to TOP 09 i celé vládní koalici prospělo, kdyby se o opozici méně opírala?

Politický marketing ani průzkumy to neříkají, takže bojuji proti strukturám, které tvrdí, že si to myslím špatně. Nejsem schopna zhodnotit voliče městského, ale jsem vesničanka, 8 let jsem byla starostkou malé obce a jsem přesvědčena, že mí sousedé nestojí o neustálé obviňování, útoky a hledání viníků, a naopak chtějí slyšet řešení. To je ale moje vidění světa, mám ráda pozitivní politiku, která motivuje lidi, aby do ní šli, aby se aktivně podíleli na věcech veřejných, životě ve svých obcích a městech.

Uvedla jste, že k paní předsedkyni Pekarové Adamové máte výhrady. O co jde?

Jde právě o způsob naší komunikace. Paní předsedkyně občas využívá tento negativní politický marketing, který navíc běží napříč světovou politikou. Dávám si tedy za cíl přesvědčovat vedení, že ukazovat více to, co se nám daří, je pozitivní cestou nejen k našim voličům, kteří jsou kritičtí a chtějí vidět výsledky.

Zadruhé jde o hlas, který nese, a způsob, kterým ho nese. Působí možná nepřístupně, ačkoliv taková vůbec není. To je část, kterou jí občas vytýkám, ale na druhou stranu chápu, protože to, co zažívají ženy v politice je natolik hrubé, že se vám v určitém okamžiku stane, že se stáhnete do bezpečného prostředí.

Ještě zpět k té pozitivní a negativní komunikaci. Když říkáte, že se o tom s kolegy bavíte, jak se na to tváří?

Dívají se na to velmi podobně. Většina z nich má zkušenosti z komunální politiky jako já a vidí, že se lidé ptají na výsledky, a nikoliv na to, co kdy udělal Andrej Babiš. Myslím, že to lidsky sdílíme a pak máme různý přístup k tomu, co nám říkají průzkumy. To je rozdíl, který si mezi sebou průběžně vyříkáváme a každý jsme se k tomu podle našich sítí postavil jinak.

Pokud chceme, aby politici rozhodovali zdravě o zdravé společnosti, musí alespoň částečně žít normální životy.

Tématem, které je s vámi spojováno nejvíce, je propojování rodinného a pracovního života. Společně s poslankyněmi Marií Jílkovou (zvolená za KDU-ČSL) a Lucií Potůčkovou (STAN) stojíte za Iniciativou za přívětivější podmínky jednání Poslanecké sněmovny. Podařilo se vám již docílit nějaké změny?

Vůle změnit jednací řád tu není a myslím, že ani nebude. Za první drobný krok k tomu, aby se věci začaly měnit, považujeme, že o tom mluvíme a že i přes vrstvu hejtů, že jsme privilegovaná část společnosti, můžeme ukazovat i na ženy z jiných oblastí, kterých se to týká, případně na zaměstnance sněmovny, kteří režim odnáší nejvíce, aniž by se na tom mohli podílet. Je to dáno tím, že je ve sněmovně rekordní počet žen 25 %, hodně rodičů malých dětí a také hodně nováčků z řad komunálních politiků, kteří byli zvyklí na efektivní práci na svých obcích.

Pak tu jsou přímé dopady Iniciativy, ke které se připojilo dalších 56 poslankyň a poslanců. Za poslední půlrok se například podařilo omezit jednání po půlnoci. To je drobný úspěch. Při hlasování po 21. hodině dál zvedáme obočí a někteří z nás řekli, že hlasovat nebudeme, čímž vyjadřujeme postoj, kterým připomínáme, že nejsme efektivnější, když tu sedíme v noci.

Vzhledem k negativním ohlasům na iniciativu například o privilegované skupině tedy chcete poukazovat i na to, že se problém netýká pouze političek a politiků?

Ano. Když nás jedna novinářka nazvala „vzbouřenými matkami“, říkaly jsme si, že je to nespravedlivé, protože to zažívají ženy v různých oblastech. Jestli má někdo možnost to změnit, pak právě politik. Je pro nás stěžejní přizvat do debaty další ženy a rodiče a ukazovat, co se nám již legislativně podařilo změnit.

Připravily jsme podcast. Začne vycházet od prosince a bude zaměřen na rozhovory se ženami, které se potýkají s různými bariérami, které už buď pomalu odbouráváme díky legislativě, nebo odbourat můžeme.

Kolegyně Jílková říká a já s tím souhlasím, že když chceme, aby politici rozhodovali zdravě o zdravé společnosti, musí alespoň částečně žít normální životy. Pokud se tu zavřeme, žijeme jiné životy než všichni ostatní, a to je princip, který jsme se rozhodly nasvítit.

Navíc vidíme v zahraničí, že efektivnější jednací řády nikterak nezničily demokracii. Naopak zpřístupnily politiku i těm, jejichž hlas při rozhodování chyběl.

S kým podcast připravujete?

S Marií Jílkovou a Lucií Potůčkovou. Někdy bude pouze mezi námi třemi, kde budeme nasvěcovat legislativu, která se podařila změnit a s čím se potýkáme jako političky, další díly budou zaměřeny na konkrétní profesní oblasti. Budeme si zvát ženy, se kterými budeme probírat bariéry, které potkávají na své profesní cestě.

Chceme ukazovat, že legislativa má šanci se změnit pouze, když témata někdo ponese. V kompletně maskulinním světě jsou témata, která se nedostávají na povrch, protože pro muže nejsou důležitá a je to vidět i u koaličních jednání.

Setkala jsem se s mladými i staršími lékaři a na první pohled bylo vidět, jak odlišné jejich světy jsou.

Máte i jiné cesty, kterými tedy chcete na témata poukazovat?

Ano, budeme pořádat tiskové konference, na kterých budeme mluvit o tématech, která sice rezonují, ale nedostávají prostor. Například teď řešíme energetické nápoje u dětí, stravování ve školách, rodičovskou dovolenou nebo zkrácené úvazky. Bude to apolitické, jde především o témata a jejich přiblížení lidem.

Spolupracujete s Vlastimilem Válkem. Co říkáte na aktuální problém ve zdravotnictví a jeho komunikaci s lékaři?

Pokud zůstanu na začátku protestu lékařů, které se týkaly zákoníku práce, pak se dnes ukazuje, že to nebyl stěžejní problém. Byla jsem u tohoto tématu od počátku v sociálním výboru. Za více jak rok projednávání a řešení legislativy, která byla transpozicí evropské směrnice a kterou zde několik vlád ignorovalo, museli jsme ji dořešit kvůli hrozícím sankcím. Opozice se ozvala na posledním zdravotnickém výboru. Mrzí mě, že se celý protest postupně přelévá do debaty pouze o financích.

Jestli někdo z nás mohl udělat něco víc, nejsem schopná zhodnotit. Mám pocit, že jsme se tomu věnovali strašně dlouho, nad tímto zákonem jsem strávila nejvíce času. Věděli jsme, že není dokonalý, jde o přizpůsobení se evropské normě, s vědomím, že náš trh práce je právě dohodami specifický a že to bude těžké prezentovat tuto změnu do všech oblastí.

Co se týče komunikace pana ministra, tráví na tom hašení požáru, který ale rychle není možné uhasit, mnoho času. I když přidáme miliardy, nic to nezmění na tom, že pokud budeme chtít zdravotnictví udržet na té úrovni, na jaké je dnes, musíme změnit ještě něco jiného.

Dostáváme se do stavu, kdy lékaři protestují, vypovídají služby, které drželi desítky let a neeviduji, že by si na přesčasy stěžovali. Chápu, že je tam úplně stejný posun, který je například tady u nás u političek – například 80 % absolventů medicíny jsou ženy, které si nemohou dovolit sloužit ve dne v noci. Máme jedinečnou možnost do toho sáhnout a říct, že rozhodně souhlasíme s tím, že je to špatně. Proč by jeden segment společnosti měl sloužit tolik hodin. Zároveň ale musíme umět připustit, že takováto změna není uskutečnitelná ze dne na den.

V kompletně maskulinním světě jsou témata, která se nedostávají na povrch, protože pro muže nejsou důležitá.

Takže na to podle vás má také vliv nějaký vývoj společnosti nebo jiný přístup mladších lidí?

Jako nezdravotník ve zdravotním výboru jsem v šoku, na čem je zdravotnictví jako jeden z mála oborů postaveno, a to na ochotě lidí dělat extrémně náročnou práci, v extrémních podmínkách a extrémní časové dotaci.

U kulatého stolu jsem se setkala s mladými i staršími lékaři a na první pohled bylo vidět, jak odlišné jejich světy jsou. Část starších to bere za standard, za privilegované povolání a jsou na to hrdí. Mladí naopak chtějí žít i rodinný život, což se samozřejmě propisuje do řady dalších povolání, ale u lékařů je to extrém. To, že je debata takto bouřlivá, dokazuje, že je šance to změnit. Bez bouře se revoluce nedějí.

Bouře probíhá i ve školství, jste učitelka, jak pohlížíte na stávku škol?

Jako učitelka bych nestávkovala. Své žáky jsem učila, že cesta ke změně nevede přes protesty, ale jednání, komunikaci a práci. Jsem zároveň rodič a nemyslím si, že to má odnést rodina jako taková. Snažila bych se prostřednictvím ředitelů a zřizovatelů o maximální jednání směrem k ministerstvu. A to, že tato cesta evidentně ve více oblastech nefunguje, je fakt a velké ponaučení pro nás.

Nevidím to černobíle, je důležité, aby všechny složky komunikovaly a nemyslím si, že by bylo efektivní to zastavovat finanční injekcí, což se týká i zdravotnictví.

Myslím, že se reforma školství dlouhodobě nedaří. Nemyslím, že by učitelé stávkovali primárně kvůli platům, ale ze strachu z reformy jako takové, která nemá pevné obrysy a kroky nejsou projednávány s těmi, kdo jsou součástí. Je mi to líto, protože to ukazuje neporozumění a je to velký vykřičník pro nás, abychom to začali řešit.

Předseda SPD Tomio Okamura v létě vyzýval k sejmutí vlajky Evropské unie ze sněmovny. Vy společně s lidoveckou poslankyní Marií Jílkovou jste vzaly vlajku EU a postavily se s ní před něj. Proč to podle vás bylo potřeba?

Tento projev byl extrémně agresivní a my jsme přemýšlely, jak reagovat. Mohly jsme začít třískat do lavic, což nesnáším, odejít, což udělala většina kolegů, ale jemu by ten mediální prostor zůstal. Řekly jsme si tedy, že tichým protestem a symbolem možná dokážeme víc. Náš záměr byl dostat ho do nepřímé konfrontace a jsem za to ráda. Tehdy řekl, že neví, kdo jsme a následně s tím pokračoval i pan Radim Fiala. Nechtěly jsme s nimi bojovat, tak jsme se mu šly slušně představit. Myslím, že to mělo velký dopad, oba dva nás teď zdraví, oba se omluvili a za mě je to právě tento způsob politiky, který bych chtěla reprezentovat. Přestat válčit a bavit se o souboji myšlenek, což je princip politické debaty, a tak to má být.