Domácí násilí není jen o tom, že partner do své partnerky kope v kuchyni a jí teče krev, ale má nějaký vývoj a může být psychické nebo třeba ekonomické, říká Barbora Urbanová, poslankyně za STAN a zakladatelka iniciativy Pod svícnem. Ta pomáhá obětem domácího násilí a sdílí jejich příběhy na sociálních sítích a ve svém podcastu. V rozhovoru pro deník FORUM 24 mluví o tom, jak by měla vypadat definice domácího násilí a proč nás soud s Dominikem Ferim může hodně naučit. Také popisuje dva případy domácího násilí, které v ní hodně rezonovaly.

Co bylo vaší motivací pro založení iniciativy Pod svícnem?

Jako politička jsem se chtěla zasadit o to, aby domácí násilí bylo větší politické téma, protože mám pocit, že prostě není. Je to dané mnoha věcmi, zaprvé má mnoho lidí pocit, že zasahujeme do soukromí, do něčího domova nebo do toho, co se děje v rodinách. Druhý důvod je ten, že to téma musí řešit víc rezortů, což my v České republice moc neumíme.

Taky jsem měla pocit, že laická veřejnost nechápe, v čem problém domácího násilí spočívá. Že to není jen o tom, že partner do své partnerky kope v kuchyni a jí teče krev, ale že to má nějaký vývoj a že domácí násilí může být psychické, ekonomické, může mít mnoho forem a podob. A chtěli jsme skrze příběhy konkrétních lidí všechny ty podoby ukázat.

Dále čtěte

Svoboda potřebuje nezávislá média. Podpořte nás a buďme společně silnější

Pokud se médium nerozhodne zpoplatnit svůj obsah na webu, nezbývá mu než se alespoň částečně spoléhat na dobrovolnou podporu čtenářů.

Nechali jsme si na začátku zpracovat průzkum, z kterého nám vyšlo, že se domácí násilí týká pětiny Čechů, což je neuvěřitelné číslo. Ozvala se nám spousta lidí, kteří svoje příběhy chtěli sdílet. Jsou to buď ukončené traumatické zážitky, ty máme třeba v podcastu Pod svícnem, ale jsou to taky příběhy lidí, kteří si teď prochází soudy. Z první ruky tak vidíme, co všechno se může člověku, který tohle prožil, stát.

Co je cílem iniciativy?

Je to víc věcí. Samozřejmě osvěta, také to, že dáváme někomu hlas. A je to i politický tlak, který vytvářím na své kolegyně a kolegy, a snažím se jim ukázat, že lidi to zajímá, takže bychom to opravdu měli řešit.

Je to taky forma, jak dát tomu tématu serióznost a vážnost. Protože jsem měla pocit, že jakmile se mluvilo o redefinici znásilnění nebo Istanbulské úmluvě, tak to okamžitě způsobilo až hysterickou reakci v části společnosti, která se začala bránit, že zasahujeme moc. A já jsem chtěla ukázat, že jsou věci, které opravdu nejsou v pořádku, a ty bychom měli změnit.

Co je pro vás v téhle problematice teď nejdůležitější z hlediska legislativy?

Na úrovni úřadu vlády funguje rada pro rovnost mužů a žen, ta má pod sebou výbor, který se zabývá vyloženě domácím násilím. V tomto výboru sedí neziskové organizace, které se domácím násilím zabývají dlouhodobě, a ty vymyslely legislativní kroky, které se snaží uskutečnit. Já se snažím jim otevírat dveře, nepřekážet, spíš naopak.

Ve chvíli, kdy by ten zákon o domácím násilí do sněmovny přišel, bych chtěla pomoct s jeho prosazením. Pro mě je v něm nejdůležitější definice domácího násilí, která v občanském zákoníku není. Když tam bude, tak se na domácí násilí i v civilních sporech bude nahlížet jinak, to znamená třeba při rozvodu a nějakém sporu o dítě.

Když zmiňujete tu definici, jak by měla podle vás vypadat?

Úplně ideální by byla ta z Istanbulské úmluvy, ale to se bohužel nestane, protože náš český občanský zákoník nezná některé formulace, které úmluva obsahuje. Ale je velmi podobná, to znamená, že obsahuje i psychický nátlak, ekonomické násilí a říká, že domácí násilí není jenom muž a žena ve smyslu manželé, ale že to mohou být i třeba bývalí partneři. A pak že se to neděje jen doma za zavřenými dveřmi, ale může se to dít i v parku, v obchodě nebo supermarketu. Také bere ohledy na přihlížející osoby – když je domácímu násilí přítomno třeba dítě, což jsou samozřejmě ty nejhorší případy.

Jaké jste zaznamenala reakce kolegů?

Mám pocit, že u domácího násilí je to téma tak závažné a nám se podařilo ho tak dostatečně vykomunikovat, že i ti kolegové, kteří jsou třeba konzervativnější než já a jejichž první reakce byla „hele, zbláznila ses, nech ty lidi být“, teď chápou, že s tím něco dělat musíme. Což mě překvapilo, ale přičítám to tomu, že se nám podařilo skrze spoustu příběhů ukázat, co se ve vztahu může dít.

Dále čtěte

Výměna názorů ve sněmovně: Tohle si ke mně nedovolujte, vyzvala Kovářová Vildumetzovou kvůli přerušení projevu

Předsedkyně klubu ANO Alena Schillerová v úterý neúspěšně navrhovala, aby poslanci diskutovali o stavu legislativní nouze ke schvalování důchodové novely…

Jiná věc je ta, že se tady bavíme o domácím násilí a nebavíme se o redefinici znásilnění nebo přímo o Istanbulské úmluvě. Jak jsem říkala na začátku, to jsou dvě věci, které v české veřejnosti vyvolávají obrovské emoce, a já jsem nechtěla, aby domácí násilí tyhle emoce mělo taky. To se mi zatím daří, nicméně tyhle dvě věci s domácím násilím úzce souvisí. A já nemůžu předstírat, že ne. Domácí násilí má i svou sexualizovanou podobu. Stále mi ale spousta lidí píše na twitteru nebo na facebooku, že znásilnění v manželství neexistuje. Asi pro ně neexistuje, že manželka řekne, že nechce, nebo nevím, co si o tom myslí. V tomhle by ta redefinice znásilnění pomohla.

Jak často se setkáváte s tím, že první reakcí lidí je hledat chybu u oběti spíš než u pachatele?

Vždycky. Takhle, myslím si, že ve chvíli, kdy můžou lidi psát anonymní komentáře, je velmi snadné tohle napsat. Když vystupují na internetu pod svým jménem, tak nenapíšou nic anebo se nám objevují i komentáře, že drží těm lidem palce a rozumí tomu, co se děje. Ale mám pocit, že všichni máme tendenci hledat chyby na straně oběti.

Děláte to i vy?

My jsme si na začátku řekli, že vždycky budeme na straně obětí. I český zákon říká, že obětí je každý, kdo se za oběť považuje, pokud není soudem rozhodnuto jinak. To mi usnadňuje práci s lidmi, kteří si myslí, že jim nebudu věřit a že budu zpochybňovat jejich příběh, když v něm náhodou uvidím nějaké mezery. To se děje strašně často. Ale já to nikdy nedělám. Pokud člověk má v hlavě, že se mu něco takovému dělo, tak není moje práce to zpochybňovat. To je pak práce soudu, státního zastupitelství nebo lidí, kteří jsou v tom trestním řízení přítomní.

Jasně, víme taky, že tady existuje nějakých pět až sedm procent křivých obvinění, že si to lidé i vymýšlí, aby měli snazší rozvody. Ale nemyslím si, že takový člověk by měl potřebu napsat na instagramový účet Pod svícnem svůj příběh na dvě stránky, třeba i ještě v době, kdy měl ten účet jen 360 sledujících. Tam odpadá i ten argument, že chtěl být slavný. Takže já těm lidem prostě věřím. A pokud soud neřekne jinak, tak pro mě jsou to vždycky oběti. Respektive my jim říkáme spíš hrdinové, protože se snaží svůj příběh sdílet, aby pomohl ostatním.

Do jaké míry je tenhle problém záležitostí České republiky?

Je to celosvětové, samozřejmě, ale v jiných zemích mají jiný přístup. Třeba Kanada má jiný přístup k práci s oběťmi, jinak se na to dívá i tamní společnost. Tam je ten problém možná menší.

Ale uvědomme si, že je to určitý patologický jev ve společnosti, který nikdy nevymizí. My se ho můžeme pokusit eliminovat a můžeme přizpůsobit systém tak, aby pracoval s obětí i agresorem citlivě. Aby se opravdu přišlo na to, co se dělo, a aby se ten člověk efektivně potrestal. Protože co nejvíc té oběti pomůže, je vědomí, že jí někdo věří a že ten člověk dostal trest, a třeba to neudělá znovu.

Dále čtěte

Nový Týdeník FORUM: Putinovo fiasko je po roce války zjevné

Nový Týdeník FORUM se vrací k návštěvě amerického prezidenta v Kyjevě. O tom, že šlo o historickou událost, svědčily i…

Musíme prostě dostat přístup společnosti víc na stranu obětí, edukovat ji v tom, že oběť nemá důvod si to vymýšlet, nedělat sekundární viktimizaci.

S tím vzděláváním by se mělo začít už třeba od dětí?

Určitě, já si myslím, že školy o tom s nimi dostatečně nemluví. Doba pokročila a sexuální výchova je potřeba dřív a dětem je potřeba vysvětlovat, jak se chovat k partnerovi nebo partnerce. Neříkám, že to máme učit, spíš vysvětlovat a mluvit o tom, otevřít to téma. Vím, že se to neděje i proto, že se učitelé a učitelky často bojí, co se dozvědí. Když se třeba dozvědí, že nějaké dítě přihlíží domácímu násilí, tak se cítí bezmocní a nevědí, co s tím dělat. Takže i tyhle systémové změny jsou potřeba udělat.

Jaký případ, se kterým jste se setkala, se vás dotkl nejvíc?

Utkvěly mi v paměti bohužel všechny. Ale máme jeden případ, který je hodně živý, kolegyně Míša chodí s tou slečnou momentálně k výslechům. Je to případ, kdy pán – my mu říkáme ironicky sympaťák – lámal jejich společnému asi šestiměsíčnímu dítěti nožičky a ruce. Přišlo se na to v nemocnici z rentgenu, protože to dítě divně brečelo. Ten případ má spoustu věcí, od znásilňování v šestinedělí po to, že ji mlátil a dělal věci, které ona ještě ani neřekla na policii. My se ji snažíme motivovat k tomu, aby to udělala.

Druhý případ, který ve mně hodně rezonuje, je slečny (v podcastu jako Eliška), která byla svým tatínkem dlouhodobě týraná a v osmi letech byla znásilněná svým učitelem. Ten za to dostal podmínku. Tohle je případ, který mě naučil jednu věc – u dětí má znásilnění velké fyzické dopady, tam neexistovala možnost, že se to nestalo. Přesto ten člověk dostal podmínku a mohl dál učit. Takže tohle změníme určitě, a je v tom i velká politická vůle, aby lidi, kteří tohle udělají dítěti, už s nimi nemohli pracovat.

Jaké máte plány do budoucna?

Já se těším, až do sněmovny přijde konečně ten zákon o domácím násilí. A co se týče nelegislativních kroků, chci si dát pár schůzek s někým z policejního prezidia. Já vím, že policisté jsou v tomhle ohledu vzděláváni, nicméně ne vždycky se to propíše do všech míst po republice. Neměly by se dít takové věci, jako že znásilněná slečna jde vypovídat do místnosti, kde visí playboy s nahou holkou svázanou různými provazy.

Velká otázka je státní zastupitelství a soudy, jestli je nelze nelegislativně motivovat, aby to braly víc vážně. Aby dávaly tvrdší tresty, protože znásilnění je druhá nejhorší věc, kterou můžete druhému člověku udělat. Ty tresty podle toho vůbec nevypadají.

Potom chceme dál dávat prostor a hlas lidem, chceme vyjet do regionů. Domlouváme větší besedu v Brně, asi pro sto lidí, uzavřenou, aby se tam cítili bezpečně, udělat to jako takovou terapii sdílením.

Chci se zeptat i na soud s Dominikem Ferim. Jak vnímáte to, že je případ sexuálního násilí takhle medializovaný?

Dobře to není, protože to nepomáhá obětem. Ve chvíli, kdy se to řeší bez mediální pozornosti, tak je ten vztah mezi obviněným a obětí vyrovnanější.

Dále čtěte

Babiš ani Okamura nezmizeli. Řekněte jim svůj názor v originálním tričku

I přesto, že v prezidentských volbách zvítězil Petr Pavel, populisté v podobě Andreje Babiše a Tomia Okamury nikam nezmizeli. Nyní…

Vy jste na sociálních sítích reagovala i na to, že zveřejnil jméno oběti.

Rozumím, že se brání všemi možnými způsoby, jde o jeho budoucnost a jeho život. Na druhou stranu se brání naprosto nemorálně. A pokud tvrdí, že se vždycky snažil chovat jako gentleman, respektive že se omlouval za to, že se někdy nechoval gentlemansky, tak tohle opravdu není gentlemanské. Že několikrát za sebou zmíníte jméno, i kdyby uzavřeného případu. My stále nevíme, co se tam stalo, jestli to bylo odloženo, protože nebyly důkazy, nebo že to slečna vzala zpátky, my to nevíme. My máme jen tu jeho stranu, a to je problém.

Jak domácí, tak sexualizované násilí je o tom, že agresor chce aplikovat nějakou svoji moc, kterou má nad obětí. Pokud my budeme akceptovat, že on tu moc použil i při soudu, tak ubližujeme těm obětem. To je za mě problém. Líbila se mi následná reakce médií, která potom začala mazat video, kde padlo to jméno, a snažila se nezabírat vylepená jména vyslýchaných před soudní síní. V tomhle jsme se posunuli.

Ta první reakce ale taková nebyla, ta jména se nejdřív šířila. Myslíte si, že je to tím, že nejsme zvyklí na takové případy, neumíme se v nich pohybovat?

Ano, myslím si, že tohle je první případ, který nás o tomhle hodně naučí, ve smyslu, že nás o tom hodně vzdělá. Lucie Hrdá (advokátka, specializuje se na rodinné právo, sexualizované a domácí násilí, pozn. red.) říká, že práce s oběťmi je v takových případech úplně jiná než například s oběťmi dopravní nehody. My na to nejsme zvyklí a je třeba si uvědomit, že se to musíme naučit. Já osobně chápu, proč má ten případ takovou mediální pozornost, ale kdyby ji neměl, tak bych byla radši.