Židů, těch jsem se bál. T. G. Masaryk vyrůstal v prostředí plném antisemitismu

HISTORIE / Československé republice ještě není ani deset let a Izrael je teprve pouhým snem, když v roce 1927 přijíždí prezident Tomáš Garrigue Masaryk do Palestiny, tehdejšího mandátního území Velké Británie. Kvůli bezpečnosti cestuje tajně, soukromě a pod jiným jménem. Přesto jeho příjezd vzbudí v místních lidech nadšení. A právě zrozené přátelství obou národů přežije dodnes.

„Antisemitismus je podle mého soudu rána naše a vlastně jen naše, škodí nám, nás znemožňuje a zhrubuje…“ prohlásil československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, který do dějin vešel i jako přední český odpůrce všech projevů nepřátelství vůči Židům. Takové názory ale nezastával vždy. Jako malý chlapec totiž vyrůstal v 50. letech 19. století na Hodonínsku, v oblasti, kde podobně jako v jiných částech Rakouského císařství v té době stále vládly předsudky a pověry – v rodinách, ve školách i v kostelích. 

Na prstech hledal krev

„Židů, těch jsem se bál; věřil jsem, že potřebují křesťanské krve, a proto jsme si radši zašel o pár ulic, než abych šel podle jejich stavení; jejich děti si chtěly se mnou hrát, protože jsem trochu uměl německy, ale já ne,“ svěřoval se Masaryk již jako prezident spisovateli Karlu Čapkovi. „Kdyže jsem v sobě překonal ten lidový antisemitismus? Panáčku, citem snad nikdy, jen rozumem. Vždyť vlastní matka mě udržovala v krevní pověře.“ Báchorky, které slýchával od své maminky, v něm přežívaly tak silně, že pokaždé, když se náhodou coby dítě přiblížil k nějakému Židovi, okukoval jeho prsty, zda na nich ještě neulpívají zbytky krve.

Jak dospíval, začal Masaryk pomalu antisemitismus ze své mysli vytlačovat. Když mu bylo asi jedenáct, během školního výletu jeden židovský spolužák náhle zmizel. Ostatní ho pak našli, jak se modlí u vstupních vrat, s modlitebními řemínky na čele. „My jsme skotačili a Leopold nezapomněl na svou modlitbu; od toho okamžiku byl můj antisemitismus podvrácen, třeba že ještě ne překonán, ale byl podvrácen nábožensky,“ vzpomínal Masaryk později. „To mi tak nešlo do hlavy, že se modlí stejně vroucně jako my a že nezapomíná na modlitbu ani za hry.“ 

Zasloužil bys, Masaryčku

Postupně dospěl k bytostnému přesvědčení, že vymýcení nenávistných myšlenek, pověr a postojů proti Židům je úkol pro celé lidstvo a povede k pokroku, k lepší budoucnosti. A tak když se na Velikonce v roce 1899 u obce Polná na Vysočině objevilo tělo devatenáctileté Anežky Hrůzové s podříznutým krkem, odmítl na rozdíl od většiny veřejnosti uvěřit, že se mladá švadlenka stala obětí židovské rituální vraždy.

Postavil se proto za Žida Leopolda Hilsnera, zatčeného, obviněného, souzeného a odsouzeného k trestu smrti. Zatímco Hilsner se stal pro společnost ztělesněním veškerého zla, z Masaryka se stal nenáviděný „židovský zaprodanec“. Útočil na něj tisk, pískali na něj studenti a lidé pokřikovali: „Zasloužil bys, Masaryčku, jít s Hilsnerem na houpačku!“

Jde se dál!

Masaryk ve svém přesvědčení nepovolil. „Jako když prší. Roztáhne se deštník – a jde se dál!“ odpověděl později novinářům na dotaz, jak snášel nenávistnou štvanici. Prosadil, aby se případ znovu projednal, a tím také alespoň trochu naboural neochvějnou víru lidí v pověry o okultních praktikách. Sám Hilsner nakonec strávil za mřížemi osmnáct let, po nichž se díky milosti mohl vrátit domů.

Nebyl to v Evropě ojedinělý případ. Koncem 19. století se na vlnách antisemitismu zmítaly politické boje v mnoha evropských zemích – jen o pár let dříve byl ve Francii křivě obviněn ze špionáže a odsouzen židovský důstojník Alfred Dreyfus. Díky Masarykově úsilí, jak uvádí historik Miloš Pojar, „moderní český národ vstoupil do dvacátého století jako jeden z národů poměrně nejméně zatížených antisemitismem v Evropě vůbec“.

A i když se protižidovské postoje a pověry zvláště v nižších vrstvách společnosti stále držely při životě, Masaryk je hlasitě vyvracel a odsuzoval všechny útoky na židovské obyvatele. V čerstvě zrozené republice v roce 1918 pak Židé nalezli rovnoprávnost – Československo jako jedna z mála zemí oficiálně uznalo židovskou národnost.

Cesta do Svaté země

Byl věřící, hluboce myslící a vzdělaný. Židovská problematika ho navíc zajímala téměř celý život, sympatizoval se sionistickým hnutím. Proto se prezident Masaryk v dubnu roku 1927 vydal do Jeruzaléma a Svaté země, do míst zrodu křesťanství i židovství. Všude se mu dostalo královských poct – ve starověkém Jeruzalémě, přímořské Haifě nebo tehdy mladičkém Tel Avivu. Místní přední myslitelé, politici i obyčejní lidé jej s nadšením vítali. Vůbec první návštěvu oficiální hlavy státu s vděkem oceňovali jako výraz podpory a sounáležitosti. A nezapomněli na ni nikdy. 

Masarykovo jméno dodnes přežívá v názvech ulic, náměstí či kaváren snad v každém větším městě v Izraeli. Na jeho počest je pojmenovaný kibuc Kfar Masaryk, ku příležitosti Masarykových 80. narozenin byl slavnostně založen Masarykův les. A k 85. narozeninám mu bylo uděleno čestné občanství Tel Avivu. 

Svatá Země Masaryka okouzlila. Že by ale jednou mohlo dojít k vyhlášení samostatného židovského státu, si zatím představit nedokázal: „Je zajímavé a velkolepé, co se tam podniká Židy, a má to vše vyhlídku na zdar, protože je nejen nadšení, ale asi i dostatek prostředků po ruce. Obtížný problém však spatřuji v tom, že Židé asi sotvakdy nabudou majority v té zemi. Proti číselné převaze Arabů se asi sotvakdy dá co udělat.“

Skočil jsem na mnoho krků

O uskutečnění neuskutečnitelného se přitom později zasadil přímo jeho syn, Jan Masaryk, který myšlenku vzniku samostatného židovského státu hlasitě podporoval. „Já nemám před sebou žádnou zvláštní úctu. Ale na jednu věc jsem hrdý. Kdykoliv jsem viděl, že někdo bije slabšího, skočil jsem mu na krk. A povím vám, že kvůli Židům jsem v životě skočil na moc krků…“ svěřil se v rozhovoru spisovateli Viktoru Fischlovi.

V těžkých poválečných letech podával Jan Masaryk pomocnou ruku židovským uprchlíkům, kteří přežili koncentrační tábory, aby přes území tehdejšího Československa utekli poválečným pogromům. Zasazoval se o práva, aby se přeživším holocaustu vrátil jejich majetek, a na půdě OSN se přičinil o to, aby Československo hlasovalo za rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. A podařilo se. To, co si jeho otec na sklonku dvacátých let nedokázal představit, nastalo 14. května 1948 – zrodil se Stát Izrael. 

Rodící se izraelský stát ale musel o svou nezávislost bojovat a uchránit si ji před invazí vojsk sousedních arabských zemí. Spojencem se mu stalo právě Československo – navzdory mezinárodnímu embargu poskytlo Izraeli vojenskou pomoc. Pomáhalo vycvičit piloty, dodávalo letadla i zbraně. A snad i díky této vojenské pomoci se tehdejším židovským obyvatelům Palestiny podařilo vyhrát válku za svou nezávislost a Izrael se nadobro zapsal do světových map.

Z přátel se stali nepřátelé

Brzy však vztahy obou zemí prudce ochladly. „Byl odhalen nový kanál, jímž proniká zrada a špionáž do komunistické strany. Je to sionismus,“ hřímal prezident Klement Gottwald na konci roku 1952. A pokračoval: „Proč? Prostě proto, že zejména po zřízení Státu Izrael a jeho podčinění se Americe se sionistické organizace všech odrůd staly odnoží americké špionážní služby.“ Ve vykonstruovaném procesu s takzvaným protistátním spikleneckým centrem Rudolfa Slánského v roce 1952 bylo obžalováno celkem čtrnáct lidí, z nichž jedenáct byli právě Židé. Padlo jedenáct rozsudků smrti, osm pro odsouzence židovského původu.

Stalin totiž doufal, že se Izrael stane blízkým spojencem Sovětského svazu a nástrojem, který oslabí vliv Velké Británie na Středním východě. To se však nestalo. Izrael se vydal cestou demokracie a tržního hospodářství. Počátkem 50. let proto Stalin začal podporovat arabská nacionalistická hnutí, k Izraeli se otočil zády. A Československo spolu s dalšími zeměmi sovětského bloku samozřejmě s ním.

Diplomatické styky Československa a Izraele zcela utichly na příkaz Moskvy po šestidenní válce v červnu roku 1967, kdy izraelská armáda porazila silnější vojska arabských sousedů. Až přibližně do poloviny 80. let bylo Československo také jedním z mála států sovětského bloku, které ani nepovolovaly izraelským občanům vstup na své území.

Mír a svoboda jsou nedělitelné

Teprve až pád československého komunistického režimu roku 1989 pootevřel dveře ke znovunavázání přátelských a diplomatických vztahů. Dokořán je pak otevřel Václav Havel, první nekomunistický prezident od roku 1948. Diplomatické vztahy s Izraelem se znovuzrodily už v únoru roku 1990 při návštěvě izraelského ministra zahraničí Moše Arense v Praze.

V dubnu téhož roku Havel zamířil do Svaté země osobně  – jako vůbec první státník z bývalých socialistických zemí, a navázal tak na masarykovskou tradici. „Československá politika vychází z ideje, že mír a svoboda jsou nedělitelné,“ prohlásil. Nepsaná aliance obou zemí trvá dodnes. A Česká republika bývá často označována za vůbec nejbližšího spojence židovského státu v celé Evropské unii.