Militarizace ruských občanů začíná už od útlého věku. FOTO: Pixabay/ElenaOlesik
FOTO: Pixabay/ElenaOlesik
Po bolševické revoluci a pádu Ruského impéria v roce 1917 byla v lednu 1918 vyhlášena Ruská socialistická federativní sovětská republika (RSFSR). V této době bylo Rusko ve stavu občanské války a centrální moc ovládala jen část ruského území. Po vyhlášení sovětské ústavy v červenci 1918 a přestěhování vlády z Petrohradu do Moskvy svoji moc v Rusku stvrdili bolševici vítězstvím v občanské válce v listopadu 1920. Poté začali diskutovat o státoprávním uspořádání nové obří mocnosti a před 100 lety, 30. prosince 1922, vznikl na prvním sjezdu sovětů SSSR v Moskvě Svaz sovětských socialistických republik (SSSR).
Součástí nově vytvořeného Sovětského svazu se staly kromě RSFSR Ukrajinská a Běloruská sovětská socialistická republika a Zakavkazská sovětská federativní socialistická republiku (ZSFSR). V následujících letech byly vytvořeny další sovětské socialistické republiky ve Střední Asii, jako samostatné SSR se z ZSFSR, která zanikla, vyčlenily Arménie, Gruzie a Ázerbájdžán. Postupně vytvořilo Sovětský svaz, někdy i za cenu násilné anexe sovětskými vojsky, jako tomu bylo v Pobaltí, 15 svazových republik. Sovětský svaz byl rozpuštěn po 69 letech existence v prosinci 1991.
V roce 1922, kdy byl ustaven Sovětský svaz, se na návrh bolševického vůdce Vladimíra Iljiče Lenina stal generálním tajemníkem bolševiků Josif Stalin. Později již Lenin marně varoval před Stalinovým hladem po moci a když v roce 1924 zemřel, rozhořel se o vedení strany boj. V roce 1927 Stalin zvítězil nad protivníky ve straně, stal se nejmocnějším mužem v zemi. Nastala jedna z nejtragičtějších epoch lidstva.
Začalo „budování socialismu v jedné zemi“: kolektivizace zemědělství a industrializace, obří čistky a likvidace všech domnělých odpůrců, kulaků, kněží i nejbližších spolupracovníků a přátel včetně armádních špiček a kulturní elity. Zemi, hlavně potom území dnešní Ukrajiny také zasáhl v 30. letech centrálně vyvolaný hladomor, který mnoho zemí označilo za genocidu.
Již s oslabenou armádou se po tragické dohodě s nacistickým vůdcem Adolfem Hitlerem Stalin zapojil po napadení Sovětského svazu v roce 1941 do boje proti Hitlerovi a vítězství v druhé světové válce a úspěchy na Jaltské i Postupimské konferenci jej utvrdily v jeho nepřemožitelnosti. Komunistické impérium se zařadilo mezi vítězné mocnosti druhé světové války a v poválečné Evropě se stalo symbolem a jednou ze stran studené války mezi jejími hlavními aktéry (SSSR a USA). Velký podíl Sovětského svazu na porážce nacismu a fašismu je neoddiskutovatelný. Válka si vyžádala v Sovětském svazu životy 26 milionů lidí. Stalin zemřel v roce 1953 a odhady počtů obětí jeho hrůzovlády se pohybují od deseti až do 40 milionů.
Po zatažení železné opony na konci 40. let znamenal částečné uvolnění vztahů 20. sjezd KSSS v roce 1956, kdy byl poprvé oficiálně kritizován kult Stalinovy osobnosti. V srpnu 1961 však komunisté obehnali západní část Berlína betonovou zdí a karibská krize v roce 1962, kdy se Sověti pokusili instalovat jaderné rakety na Kubě, přivedla svět na pokraj jaderné války. Moskva podepsala s USA několik odzbrojovacích smluv, ale miliardy plynoucí na obou stranách do zbrojení jejich efekt zpochybňovaly. Zmrazení vztahů znamenala i sovětská intervence do Afghánistánu v prosinci 1979.
Americký prezident Ronald Reagan na počátku 80. let vyhlásil nesmlouvavý boj komunismu; Sovětský svaz označil za „říši zla“. Dějinný obrat znamenala až perestrojka a politika „glasnosti“ sovětského vůdce Michaila Gorbačova, který se svým ministrem zahraničí Eduardem Ševardnadzem odstartoval změny v diplomacii SSSR i na politické mapě světa. Politika nevměšování do záležitostí východoevropských zemí (odmítnutí Brežněvovy doktríny, jejímž výsledkem byl i rok 1968 v Československu nebo krvavý rok 1956 v Maďarsku) byla krokem k zániku socialistického bloku v Evropě.
Moskva také přestala podporovat různé režimy či povstalecká hnutí po celém světě. Postupně skončily občanské války ve střední Americe či v Africe, padly některé prosovětské vlády. V únoru 1989 byl ukončen odsun sovětských jednotek z Afghánistánu. Prosincová schůzka Gorbačova s americkým prezidentem Georgem Bushem na Maltě potvrdila nezvratnost změn a přispěla k pokojnému předání moci v zemích sovětského bloku.
Uvnitř SSSR vyhlásily nezávislost jako první pobaltské země (první byla Litva 11. března 1990). Když začal požadovat suverenitu i pilíř SSSR – Rusko, rozpad byl na spadnutí. Téma nezávislosti vyhrotilo letitý konflikt mezi Borisem Jelcinem a Gorbačovem, který s rozpadem svazu nesouhlasil. Jelcinovu převahu potvrdilo schválení deklarace o státní suverenitě RSFSR v červnu 1990. Srpnové události o rok později, kdy Gorbačov čelil pokusu o puč konzervativních sil, znamenaly, že Gorbačovem připravovaná nová svazová smlouva upadla v zapomnění.
Vrcholem emancipačních snah bývalých svazových republik se potom stala schůzka ve Viskuli v Bělověžském pralese, na které 8. prosince 1991 podepsali prezidenti Ruska a Ukrajiny Boris Jelcin a Leonid Kravčuk a předseda Nejvyšší rady Běloruska Stanislav Šuškevič takzvanou bělověžskou dohodu o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS), která ukončila po 69 letech existenci kdysi tak mocného sovětského impéria. O dva týdny později, 21. prosince, podepsali v Alma-Atě nejvyšší představitelé jedenácti bývalých svazových republik protokol k bělověžské dohodě a zánik SSSR oficiálně a definitivně odhlasoval 26. prosince na svém posledním zasedání Sovět republik, horní komora Nejvyššího sovětu SSSR. Den předtím odstoupil Gorbačov z funkce sovětského prezidenta a nad Kremlem zavlála vlajka Ruské federace, která se stala nástupnickým státem SSSR.
Gorbačov se stal nechtěným „otcem“ rozpadu SSSR. Změnami chtěl reformovat komunistický systém a dodat sovětskému impériu novou sílu. Opak se ale stal pravdou. Sovětský svaz se rozpadl a komunistický systém se zhroutil. Až později Gorbačov, který zemřel letos v srpnu ve věku 91 let, přiznal, že reformovat ani nešel. Nositel Nobelovy ceny za mír z roku 1990 se stal oblíbencem Západu i nadějí Východu, doma si respekt nezískal. Pro mnoho lidí více než návrat vytoužené svobody znamenaly jeho reformy zdražování i ztrátu jistot a mnoho Rusů mu nemůže dodnes zapomenout rozpad Sovětského svazu.
Současný ruský prezident Vladimir Putin, který v únoru invazí na Ukrajinu rozpoutal největší pozemní konflikt v Evropě od konce druhé světové války, o rozpadu Sovětského svazu v minulosti mluvil jako o „největší geopolitické katastrofě“ 20. století.
