Virus si někdy představujeme jako malého broučka, který má nějaké úmysly. To je hodně lidová představa. Úmysly nemá žádné. Má ale nějaký „evoluční výpočet“ zaměřený na to, aby se úspěšně množil. Hardwarem, na kterém si ověřuje další cesty, jsme my a čím víc lidí je nakažených, tím větší možnosti na vyhodnocování úspěšného tažení má. Jaké důsledky z toho plynou, si pak můžeme odvodit.

Z této perspektivy se na koronavirus dívá Jan Kulveit, český vědec, expert na modelování globálních rizik na univerzitě v Oxfordu. Ten nyní na Facebooku píše, že mu občas přijde užitečné se na vir dívat jako na optimalizační proces, nebo dokonce výpočet. „Vir je vlastně kus informace, nějaká sekvence bitů (technicky bází), dlouhé číslo. Evoluční ‚výpočet‘ neustále hledá sekvence, které, vyhodnoceny nějakou velmi komplexní vyhodnocovací funkcí, dopadnou nejlépe. Úpravy přitom probíhají docela jednoduše, náhodně, metodou pokus-omyl. (Naopak ta vyhodnocovací funkce je extrémně složitá a zahrnuje vlastně celý zbytek světa.)

I když vir sám nemá nějakou motivaci, cíle, plány nebo inteligenci, ten evoluční výpočet běží momentálně s dost velkou výpočetní silou. Řada věcí od evoluce po machine learning nám názorně ukazuje, že výpočetní procesy založené na velmi jednoduchých základech se dokáží chovat docela ‚chytře‘ a vyřešit i složité problémy, když jim dáte dost výkonu.

Lidské uvažování o silných optimalizačních procesech má zajímavou vlastnost, že se nám o nich často lépe přemýšlí jako o agentech, kteří něco chtějí. (Přesněji to Daniel Dennett nazývá ‚intencionálním postojem‘, doporučuji si najít víc, je to užitečný koncept.)

Když se na situaci podíváme takto ‚agentně‘, a představíte si, že jste virus, a vaším cílem je víc se kopírovat, co jsou nějaké nové zdroje, lákavé možnosti, co objevit?

Myslím, že na vygenerování seznamu možností, o které se jako vir budete hodně ‚snažit‘, stačí kratší zamyšlení.

Zaprvé je samozřejmě vždy lepší se rychleji šířit mezi lidmi. To zahrnuje řadu detailů – pokud lidé třeba omezí kontakt některých skupin a neomezí kontakt jiných skupin, je užitečné umět se šířit lépe mezi skupinami, které kontakt omezily méně.

Dál je zajímavé najít si jiné druhy, to je celé obří nové teritorium.

Dál je potřeba si všimnout, že ‚virus‘ naráží i na několik adaptivních nepřátelských procesů a tím hlavním je  ‚imunitní systém‘. V situaci, kdy začne být dost velká část populace ‚promořena‘ a vybavena protilátkami, je ohromně výhodné najít takové modifikace, které protilátky rozpoznají špatně nebo vůbec. Což platí i pro protilátky vyvolané nákazou, ale i vakcínou. Podobně je užitečné objevit jakoukoliv možnost, jak imunitní systém nějak oklamat.

Objevit všechny zmíněné možnosti je pro vir velmi výhodné. Takže hlavní otázky jsou jak ‚daleko‘ v prostoru sekvencí tyhle možnosti jsou, a zda evoluční proces viru má takříkajíc ‚dost výkonu‘, aby ‚uhodl patřičná hesla‘ hrubou silou.

‚Hardware‘, na kterém ten výpočet běží, jsou pochopitelně nakažení lidé. Průšvih je, že těch za poslední řadu měsíců bylo hodně.

Velký počet nakažených proto nemá jen ten přímý špatný důsledek, že je více lidí nemocných a více lidí zemře, ale i nepřímý špatný důsledek, že virus má více pokusů ‚uhodnout hesla‘.

Podle preprintů a už i recenzovaných článků se zdá, že SARS-CoV-2 se několik takových ‚hesel‘ uhodnout podařilo, některé asi dokonce opakovaně. Není důvod si myslet, že nepřijdou další, pokud šíření neomezíme.“

Asi tolik jako užitečný podnět pro ty, kteří stále věří ve strategii promořování a nezdá se jim požadavek na sociální rozestupy.