Tiskový mluvčí vlády Václav Smolka FOTO: Úřad vlády ČR
FOTO: Úřad vlády ČR
Spousta lidí říká, že premiér je suchar, ale není to pravda. Má smysl pro humor. V médiích je profesionál, vystupuje tam jako Petr Fiala, politik. A Petr Fiala jako člověk má s politikem spoustu společných rysů, ale je tam navíc ta lidská vrstva, emoce, které se snaží do rozhodování pouštět minimálně, protože má pocit, že je lepší věci zvažovat racionálně, říká v rozhovoru pro deník FORUM 24 mluvčí premiéra Václav Smolka.
V letech 2019 až 2021 jste byl tiskovým mluvčím ODS, na konci roku 2021 jste se stal novým tiskovým mluvčím kabinetu Petra Fialy. Vidíte nějaký rozdíl mezi prací mluvčího ODS a vlády?
Myslím, že rozdíl je relativně velký. Jestli něco řekne opoziční politik, má to odezvu třeba jen v nějakém užším kruhu. Když ovšem něco řekne člen vlády či přímo premiér, následný dosah je mnohem širší a jeho slova se musí realizovat. V době, kdy jsme byli opoziční stranou, jsme často hovořili o věcech, které prosazujeme, a mnohokrát se nám to nepodařilo. Nyní již máme možnost to realizovat a je potřeba to dělat v parametrech, které se oznámí. Je tedy potřeba být někdy komunikačně zdrženlivější.
Když se na dobu ve funkci po boku Petra Fialy retrospektivně podíváte, nastal moment, kdy jste s tím zkrátka „chtěl seknout“?
Seknout přímo ne, ale původně jsem měl v plánu po podzimních volbách, ať dopadnou jakkoliv, jít pracovat mimo politiku do soukromého sektoru, nicméně jsem se nechal – celkem snadno – přesvědčit. A teď jsem rád, že se tak stalo.
Určitě ale nastaly i méně světlé momenty. Vzpomenete si na nejtěžší situaci, která vás v tomto ohledu potkala?
Jsou momenty, kdy potřebuji něco okomentovat a nevím jak, protože nemám například prostor hovořit o tom s premiérem či s kolegy a seběhne se to rychle. V takové chvíli musím zvažovat, jaká slova použít, abych nezpůsobil škodu a aby to bylo ve směru, ve kterém to má jít. Tyhle momenty jsou sice náročné, ale je to zábava. Teď taky zjišťuji, že je těžké dělat rozhovory. To jsou momenty, ve kterých se člověk zkrátka zapotí.
V březnu jste doprovázel premiéra Petra Fialu do Kyjeva. Panovaly během cesty obavy o bezpečnost?
Konkrétní obavy jsem asi neměl, protože pokud se Petr Fiala rozhodl jet, věřil jsem mu a věřil jsem tomu, že vše dobře zvážil. Neváhal jsem a automaticky jsem kývl na to, že pojedu. Ale chvílemi jsem se bál. Tomáš Pojar, který tam byl též s námi, říká, že největší nebezpečí je to, o kterém člověk neví. A já si myslím, že z bezpečnostního hlediska to bylo zvládnuté nejlépe, jak jen mohlo.
Chvílemi jste se bál. Mohl byste to specifikovat?
Bylo to ve dvou momentech. První nastal, když jsme vlakem překročili polsko-ukrajinskou hranici a já si prohlížel twitter, kde jsem četl varování před bombardováním na celém území Ukrajiny. O chvíli později jsme přijeli do Lvova, kde začaly houkat sirény. A to jsem si říkal, že tady jsem už v situaci, která je vážná, není to hra a skutečně se to děje. Druhý moment přišel, když jsme byli v Kyjevě. Vystoupili jsme z vlaku a cestou do konvoje panovala tma, kromě příslušníků ochranných služeb tam nebyli žádní lidé. Vytyčili nám cestu od vlaku k autu. Viděl jsem jen obrysy vojáků a do toho byla slyšet střelba. To bylo skutečně děsivé.
Jak se na válku díváte nyní, poté co jste měl možnost vidět následky ruské okupace na vlastní oči?
Ony ty následky nejdou moc schovat. Když vystoupíte z vlaku do města, které mělo tři miliony obyvatel, z toho kolem milionu uteklo, jste ve městě, ve kterém je tma, občas svítí pouliční lampa, nejsou tam lidi, pouze checkpointy… Víte, že jste někde, kde se dějí věci, o kterých jste si nikdy nemyslela, že se k nim dostanete takhle blízko. V mém pohledu na válku mě to spíš utvrdilo. Já jsem měl od začátku jasno v tom, kdo je ten „dobrej“ a kdo „zlej“. Jednání s prezidentem a premiérem Ukrajiny mě ale utvrdilo v tom, že to Ukrajina může dotáhnout do zdárného konce.
V době vaší návštěvy trvala válka na Ukrajině již dvacet dní. Jak na vás prezident Volodymyr Zelenskyj působil?
Byl velmi energický. Na něm a na všech ostatních členech ukrajinské delegace bylo znát, že naši návštěvu nevnímali jako prázdné gesto, že jim to určitým způsobem dodává novou energii a že je to pro ně důležité. Dvojice prezidenta a premiéra na mě působila dobře – pan prezident byl takový emotivnější a situaci popisoval na základě konkrétních příběhů, kdežto pan premiér byl racionálnější, říkal konkrétní věci, které potřebují a které jim pomohou. Působili na mě jako sehrané duo.
Dne 8. května jste od premiéra Petra Fialy obdržel medaili Karla Kramáře. Premiér vás ocenil za mimořádné nasazení při naplňování zahraniční politiky ČR. Šlo tedy o cestu do Kyjeva, nebo bylo ocenění uděleno z jiného důvodu?
Medaili dostali všichni, kteří s panem premiérem jeli do Kyjeva. Já si toho samozřejmě vážím a vážím si i toho, že jsem ji mohl převzít z rukou Petra Fialy. Je to ale trochu takový imposter syndrom. Takové to, že jste někde a nejste si jista, jestli jste se tam nedostala nějakou shodou náhod a nikdo neprohlédl, že tam nemáte co dělat. Tak to je podobné.
Tak jako tak na vás někteří nenechali „nit suchou“ a ocenění kritizovali. Jak se s tím pak vypořádáváte?
Vzhledem k tomu, že jsem byl mluvčím ODS a pracoval jsem pro ODS, je kritika něco, na co jsem zvyklý. Nějak si to neberu. A ano, určitě. Negativní reakce jsou vždy u všeho.
Samozřejmě se kritika netýká jen vaší osoby, ale i vlády jako takové. Jak osobně vnímáte kritiku, že „vláda nedělá nic pro naše lidi“?
Vláda dělá maximum možného. Na druhou stranu je důležité si uvědomit, že vláda nemá imaginární balík peněz, který se někde objeví, který si vytiskneme tady ve Strakově akademii. Pokud by ta možnost byla, jsem si jistý, že vláda svolá mimořádné zasedání a každému dá to, co potřebuje, aby sanoval zvýšené finanční náklady. Ale 300 kilometrů od nás je válka a veřejné finance této země jsou v tristním stavu. Tyto dvě věci dohromady nejsou ideální výchozí pozicí.
Stane se vůbec někdy, že vláda odsouhlasí něco, s čím se neztotožňujete, ale následně to i tak musíte předkládat médiím?
Ne, nijak zásadně. Možná třeba detaily bych udělal jinak. Ale to je tím, že jsme národ „hokejových trenérů“, každý ví, jak to udělat líp, ale vzít na sebe tu zodpovědnost je úplně něco jiného.
Prozradíte, jaký je premiér mimo kamery a dosah médií?
Spousta lidí říká, že je suchar, ale není to pravda. Premiér má smysl pro humor, který je velmi podobný tomu mému. V médiích je profesionál, vystupuje tam jako Petr Fiala, politik. A Petr Fiala jako člověk má s politikem spoustu společných rysů, ale je tam navíc ta lidská vrstva, emoce, které se snaží do rozhodování pouštět minimálně, protože má pocit, že je lepší věci zvažovat racionálně. Petr Fiala je zkrátka v mnoha ohledech stejný jako před kamerami, má ale i osobní vrstvu, kterou se snaží od práce oddělit.
Kdy vás vůbec poprvé napadlo ubírat se mediálně-politickým směrem?
Bylo to vlastně docela brzo, byl jsem trochu divné dítě. Politiku jsem díky rodičům sledoval asi od dvanácti let. Tenkrát byla ODS v opozici a já stál u televize, koukal s rodiči na zprávy a řekl jsem, že bych chtěl být mluvčím opozice. Tenkrát jsem tomu ale vůbec nerozuměl a myslel jsem si, že opozice je název, ODS zkratka… No to je jedno. Zkrátka poměrně brzo.
Máte mezi ostatními mluvčími, ať už u nás, či v zahraničí, nějaký vzor?
Ani ne. Ale kdybych měl někoho jmenovat, řeknu Martina Kupku, který byl mluvčím vlády a teď je ministrem. Což teda není můj cíl.
