Odborník na ústavní právo, profesor Václav Pavlíček se vyjádřil v rozhovoru pro Parlamentní listy k trestnímu stíhání za hanobení státních symbolů a prezidenta. Pravil: „Obecně nemohu souhlasit s argumentací jednoho kolegy v televizi, že už je v trestním zákonu zajištěna ochrana úředních osob a že se to vztahuje i na prezidenta. Mělo by to být hierarchizované. Z toho, že je chráněný nějaký policajt pro výkon své pravomoci, se asi nedá vyvodit, že se to vztahuje i na prezidenta. Přece v právu vždycky platilo, že musí být ochrana hierarchizovaná podle významu ve společnosti, takže to nemůžeme začít odzdola nahoru. Zejména mi vadí ta neúcta ke státním symbolům.“
„Všechny útoky, i verbální, jsou jevem, který je ve společnosti obecně nebezpečný. Když jsme toužili, aby byla republika svobodná, určitě jsme si nemysleli, že svoboda spočívá v tom, že hlavu státu, kterou si zvolíme, dokonce v přímé volbě, hned budeme urážet. Nemohu se zbavit dojmu, že jsou to stále reakce na neúspěch určitých skupin v minulých volbách a přípravy nových voleb.“
Profesor Pavlíček má skutečně pozoruhodný názor. Jestli by ochrana lidí před hanobením a podobně skutečně měly být hierarchizovaná, je dost citlivé téma. Pokud na to přistoupíme, pak by bylo spíš na místě tvrdit, že právo by mělo chránit lidi spíše bezmocné. Proti hanobení je nejvíce bezmocný spíše nějaký bezdomovec nebo šikanované dítě ve škole, než policista nebo soudce. Jak se může bránit prezidentovým urážkám novinář nebo dokonce i politik? Prakticky nijak, může si to jen bezmocně vyslechnout.
Prezident by měl být spíše až na posledním místě, protože jeho možnost se bránit je téměř bezbřehá a může pro svou potřebu využít své postavení a kapacitu celého svého aparátu. Obyčejný člověk nemá na své straně nic. Pokud je někdo, třeba nějaký spisovatel nebo herec nebo podnikatel vláčen bulvárem, může se soudit celé roky a nakonec to stejně k ničemu nevede. V nejlepším případě vysoudí nějakou omluvu, které si pak už stejně nikdo nevšimne. Prezident je v každém sporu ten silnější už proto, že mu celkem nic nehrozí.
Dalším problémem stíhání lidí za hanobení hlavy státu je to, že by to byl paragraf značně gumový. Jako hanobení si totiž můžeme vyložit i satiru, která poukáže na to, že prezident má sklony k nadměrnému užíváni alkoholu, chová se jako ruský paňáca, je sprostý a lže, což všechno je ještě navíc pravda. Ke každé satiře samozřejmě patří nějaká míra hanobení, respektive snížení dotyčné osoby. Zeman samozřejmě hanobí pilně sám sebe a úplně stačí ho citovat a pouštět příslušná videa. Bylo by jistě přínosem k lidským právům, kdyby se zjistilo, že je hanobením už to, když příliš často budete používat jisté záběry prezidenta. Hanobením by mohlo být i znevažování prezidentova týmu, protože už jen poukázat na jedinečnou postavu prezidentova mluvčího pouhými citacemi se blíží hvězdným okamžikům České sody.
Poněkud mimo je i Pavlíčkovo tvrzení: „Určitě jsme si nemysleli, že svoboda spočívá v tom, že hlavu státu, kterou si zvolíme, dokonce v přímé volbě, hned budeme urážet.“ Tak jaképak „hned“. Zeman se nepřijatelně chová už od doby, kdy usiloval se stát premiérem. Lhal a urážel, kam paměť sahá. Je to dost známá firma, nějaké „hned“ tu není na místě.
Argumentovat tím, že i za první republiky takové zákony byly a jsou také jinde ve světě, není na místě. Upřímně řečeno, co je nám po tom. Také bychom mohli říci, že figuru jako Zeman hned tak někde nemají.
Celé je to nesmysl. Že to podporují komunisté a doktor Pavlíček, absolvent komunistických práv z 50. let a člen KSČ od roku 1954, moc neudivuje. Vůbec se pomalu učíme se mnoha věcem nedivit.
