Když nastupoval Miloš Zeman na prezidentský stolec, tak prohlašoval, že bude prezidentem všech. Někteří o jeho tehdy vyřčených slovech zapochybovali ihned, ale naprostá většina občanů chtěla věřit tomu, že to myslí vážně a upřímně, a to nejen jeho voliči. Psát o jisté nedomyšlenosti zavedení přímé volby hlavy státu by bylo jen opakováním již vyřčeného. Nebude snadné tuto chybu napravit, spíše se zdá, že to bude v dnešní konstelaci domácí politické scény nemožné. Dnešní racionální diskuzi na téma výkonu funkce prezidenta České republiky téměř znemožňuje aktuální zdravotní stav Miloše Zemana.

Prezident by měl mít jisté elementární dispozice (nejen zdravotní), aby mohl své zemi prospívat. Měl by vzbuzovat vážnost, důstojnost, jeho chování by mělo být normou pro spoluobčany. Měl by umět lidi spojovat, a ne štvát proti sobě. Měl by mít nadhled a moudrost zkušené a zralé osobnosti. Neměl by hájit zájmy jedinců či skupin na úkor ostatních. Měl by mít kvalitní a reprezentativní spolupracovníky, kteří by stejně jako on sloužili své zemi. Měl by dobře reprezentovat v zahraničí. Měl by být moderátorem a mediátorem celospolečenských diskuzí. Měl by ctít profesionalitu, s potřebnou dávkou empatie a pokory. Měl by být odvážný a trpělivý zároveň.

Ano, to všechno by prezident měl. Hodnocení ponechám na laskavém čtenáři. A bohužel, zdaleka nejde jen o personu pana prezidenta, náš občasný údiv vzbuzují i jiní ústavní činitelé, o to je to horší. Excesy se staly normou.

V rychlém sledu nás nyní čeká 101. výročí vzniku republiky a 30. výročí od listopadu 1989. Dnes již víme, že pan prezident vyznamená několik desítek lidí, a taky víme, že se oslav výročí listopadových událostí roku 1989 aktivně nezúčastní. Obojí bude jistě důkladně komentováno ze všech možných úhlů pohledu. Budeme se ptát jako obvykle na to, proč státní vyznamenání dostal zrovna ten či onen, a taky nezůstane bez odezvy fakt, že se hlava státu 17. listopadu před svými spoluobčany raději schová ve svém soukromí.

Já myslím, že ještě podstatnější úvahou v souvislosti se státními vyznamenáními je to, kdo jej nedostal a proč. Víme, že metál dostane mimo jiných i předlistopadový šéf SSM na právnické fakultě UK (jinak též člen KSČ a donašeč StB). A tak se přímo nabízí otázka, proč se nedostalo alespoň na jednoho z prokazatelných a nezpochybnitelných studentských vůdců tzv. sametové revoluce? Bylo by to od Zemana i symbolické gesto usmíření, kterým by se přihlásil k základnímu étosu té doby. Ukázal by, že se umí povznést nad různé odlišnosti postojů i rozdíly v interpretaci minulosti. Je historickým faktem, že studenti sehráli v té naší bájné revoluci důležitou roli. Dnes jsou to již lidé ve věku přes padesát let a mají za sebou rozličné životní příběhy. Prezident by tím ukázal i dnešní mladé generaci, že je důležité být celospolečensky odpovědný a odvážný, a to zvláště v přelomových časech, že svoboda není samozřejmá…

To bychom však po Miloši Zemanovi chtěli příliš. On tohoto moudrého nadhledu schopen není. Zdaleka není limitován jen svým současným zdravotním stavem. Tím hlavním limitem je jeho osobnostní výbava, z níž nám v posledních letech prezentuje ty nejstinnější stránky. Není to jen o politických preferencích, včetně těch zahraničněpolitických, není to ani jen o byznysových interesech jeho okolí, to jádro problému je skutečně dáno základním ustrojením jeho osobnosti. Sám sebe si idealizuje, v čemž ho masívně utvrzují lidé, s nimiž se denně stýká, a tak věří těm uměle stvořeným obrazům i schématům o lokajích a nepřátelích. To vše devalvuje výkon funkce prezidenta republiky způsobem, při němž se nám již nedostává slov. Jeho výstupy u všeználka Soukupa jsou na úrovni estrádních skečů na mysliveckém bále ve Veselí (a to ještě po půlnoci, po tombole). Bylo by mi ho až líto, byl bych se za něj i styděl, bylo by to až k smíchu, kdyby to nebylo tak vážné. Ale ze všeho nejvíce je mi z toho smutno. Česká republika si to nezaslouží. ČR přece jenom není jen souborem babišovců a zemanovců…