Agresorům a teroristům se neustupuje, kolikrát jsme to z úst Miloše Zemana slyšeli. Říkal to jako předseda vlády, předseda poslanecké sněmovny a obzvlášť rád to opakuje jako prezident.

Na tomto jednoduchém axiomu, jenž by byl každým dalším vysvětlováním jen nemístně oslabován, založil Miloš Zeman svou principiální podporu státu Izrael. V roce 2002 dokonce v rozhovoru pro izraelskou televizi připustil podobnost tehdejšího vůdce palestinské samosprávy Jásira Arafata s Adolfem Hitlerem: „Pokud to vypadá jako kachna, pokud chodí a pokud kejhá a chutná jako kachna, je to kachna.“

Uběhlo dvacet let. A prezident České republiky stojí před paradoxním faktem. Ve věci, na níž si v zahraniční politice nejvíce zakládal – totiž ve schopnosti včas rozpoznat zlo a jasně ho pojmenovat, tedy schopnosti, která v moderních dějinách odlišuje Churchilly od Chamberlainů, obhájce spravedlnosti od zbabělých „mnichovanů“ – zcela selhal.

Dále čtěte

Jak Jarek Nohavica zůstal „udavačem z Těšína“

Oblíbený písničkář Jaromír Nohavica oznámil, že si ponechá medaili, kterou obdržel od ruského prezidenta Vladimira Putina. Učiní tak i přesto,…

Miloš Zeman legitimizoval nastupující zlo dlouhou řadou výroků a činů. Od opilého zpěvu na ruské ambasádě prolezlé špiony přes prohlášení, že ruská anexe Krymu je fait accompli (hotová věc), slova o tom, že jedovatý novičok použitý k otravě Skripalových nemusel být z Ruska, protože se vyráběl také u nás, zpochybnění ruské účasti na výbuchu ve Vrběticích, tvrzení, že dění kolem ruského opozičního politika Alexandra Navalného je pouhá šaškárna, až po podlézavý dopis, v němž u Putina škemral o ruské vakcíny proti covidu.

Přitom ten samý Putin – přidržme se Zemanova příměru – přinejmenším od roku 2014, kdy obsadil Krym, vypadá jako kachna, chodí a kejhá jako kachna, ano, dokonce i chutná jako kachna. Je tedy v nastíněné logice kachnou – rozuměj imperiálním uzurpátorem, který zabírá další a další území suverénních států.

Jenže Zeman tuhle ruskou kachnu nepoznal, možná nechtěl poznat z důvodů, které tuší jen on sám, ač si je ve své stařecké pýše a ješitnosti určitě nikdy nepřizná. Kdo ví, snad to byla sžíravá nenávist k těm, kteří na Putinovy agresivní spády upozorňovali (tehdy opozičním politikům, novinářům, intelektuálům z jím vymyšlené pražské kavárny), možná samolibá touha ukázat, že on – Zeman – vidí dál než všichni ti blbečci, co Putinem straší.

Dále čtěte

Zázračné osvícení Václava Klause a Miloše Zemana

Naši dva prezidenti, jeden bývalý, druhý současný, prožili náhlé osvícení mysli. Dovedla je k tomu válka, kterou na Ukrajině rozpoutal Vladimir…

Na každý pád lidé jako Zeman přesvědčili ruského autokrata, že si po Krymu, Luhansku a Doněcku, atentátu v Salisbury a terorismu ve Vrběticích může dovolit ještě něco mnohem většího – přepadení a zábor Ukrajiny. Nic tak vážného se mu nestane. Znovu se najdou politici, kteří to označí za fait accompli – uzavřenou věc. Nemluvě o tom, že právě Zemanovy výroky používala celé roky ruská propaganda k vymývání mozků vlastních lidí.

Pro Zemana je to trpký konec. Celou svou politickou dráhu se viděl jako Churchill a zásadový bojovník proti jakémukoliv mnichovanství, aby se nakonec stal jeho králem. Tak se také zapíše do dějin a nic na tom nezmění sebebojovnější projev a hradní mávání ukrajinskou vlajkou.