Příběh dvou návštěv. Francie se stále nevyrovnala se ztrátou velmocenského postavení

Francouzský prezident byl přijat se všemi myslitelnými poctami v hlavním městě Číny a prezidentka Tchaj-wanu se ve stejnou dobu vydala do Washingtonu. Tam ji přivítal předseda sněmovny reprezentantů. Paříž se opět snaží hrát roli třetí síly uprostřed. Macronovo volání po „strategické nezávislosti“ Evropy je ozvěnou ruské propagandy, která se konflikt na Ukrajině snaží vydávat za komplot USA. Francouzský prezident ovšem ve shodě s Ruskem přehlíží iniciativu východní Evropy. Číně pak jistě vyhovovala jeho prohlášení o tom, že bychom se my Evropané neměli nechat USA zatáhnout do konfliktu s Čínou kvůli Tchaj-wanu. Ihned po jeho odletu pak Peking ohlásil další třídenní cvičení, které je součástí nátlaku na samosprávný ostrov, který si Čína nárokuje.

Francouzskou diplomatickou iniciativu lze chápat jako pokračování snahy vyhranit se proti Spojeným státům americkým, kterou je možné pozorovat už od studené války. Paříž nikdy nebyla jednoduchým spojencem a v letech 1966 až 2009 dokonce země nebyla součástí vojenských struktur NATO. Macron, stejně jako mnozí jeho předchůdci, zkrátka stále trpí představou, že jeho země je světová velmoc. Přitom nebýt členství v EU, nebyla by pro Peking příliš zajímavá.

Francie je totiž pro čínské diplomaty především užitečnou pákou, jak alespoň trochu narušit spolupráci na ose Washington–Brusel, kterou šok z loňské ruské invaze na Ukrajinu posílil. Macron z Pekingu odjel s tím, že výslovně podpořil jeden z bodů tzv. čínského mírového plánu, který je namířený proti NATO. Výměnou čínský vůdce Si Ťin-pching vágně slíbil, že se v budoucnu sejde s ukrajinským prezidentem Zelenským, snad.

Čínský mír pro Ukrajinu

Naprostá neurčitost vyjádření je přitom pro čínskou diplomacii typická. Mírový plán Pekingu například hovoří o respektování suverenity a teritoriální integrity, ale co přesně to znamená v situaci, kdy si Rusko na základě zvrhlé aplikace práva na sebeurčení nárokuje významnou část Ukrajiny, to už jsme se nedozvěděli.

Zelenskyj si to dobře uvědomuje, a proto vyzval svůj čínský protějšek, aby po návštěvě Moskvy hovořil i s ním a detaily onoho mírového plánu objasnil. Peking dosud ruskou invazi neodsoudil. Macronovi se nepodařilo čínského vůdce přimět ani k jednoznačnému vyjádření, že okupace a anexe cizích území jsou nepřípustné, a ani ke konkrétnímu slibu jednání se Zelenským.

Nová bezpečnostní architektura pro Evropu

Naopak se Macron kladně vyjádřil o části čínského plánu, který mluví o odstranění vojenských bloků a novém uspořádání zaručujícím bezpečnost v Evropě. To je ovšem jen velmi nedbale zastřený útok na NATO, které je momentálně garantem bezpečnosti svých členů, jejichž řady se v reakci na ruskou agresi rozšířily. Paříž by se přitom bezpečnostních záruk dle ruských požadavků vzdávat nemusela.

Moskvě by totiž stačil „jen“ návrat před rok 1997. Ono nové bezpečnostní uspořádání v Evropě tak vlastně znamená návrat sfér vlivu před rokem 1989. Ten jistě z Paříže nemusí působit stejně odporně jako třeba z Prahy, Varšavy nebo Pobaltí. Macron tak symbolicky hází přes palubu celé východní křídlo EU a NATO.

Tchaj-wan si klidně vezměte

Podobně tomu je v případě Tchaj-wanu. Do toho prý podle slov z Macronových rozhovorů po jeho návštěvě nemá Evropa vůbec co mluvit. Neměli bychom se nechat vtáhnout do nějakých sporů mezi USA a Čínou. Nevyslovená zůstala tentokrát věta o sporech ve vzdálené zemi mezi lidmi, o nichž toho mnoho nevíme. Duch ovšem zůstává stejný.

Nejde o to, že by snad USA oficiálně nevyznávaly politiku jedné Číny, stejně jako Francie. Jde o to, že Washington dává více či méně jasně najevo, že jakékoliv sjednocení se musí odehrát mírovou cestou a se souhlasem obyvatel Tchaj-wanu. Macron o ničem takovém nemluvil. Jen v tomto ohledu vyjádřil přesvědčení, že Peking nehodlá jednat zbrkle.

USA, Čína a třetí velmoc

Prezidentka Tchaj-wanu si naproti tomu ze Spojených států veze ujištění o pokračování podpory ze strany Washingtonu včetně příslibů dalších dodávek zbraní. V době, kdy Macron v Pekingu ujišťoval, že Francie nestojí o větší nezávislost na Číně a osud Tchaj-wanu je taková poznámka pod čarou dějin, se američtí zákonodárci jasně postavili za samosprávný ostrov.

Spojené státy se už minimálně od covidu snaží snížit závislost na Číně. Macron dal najevo, že v jeho strategických úvahách nic takového není. Francie by byla ráda, aby EU – samozřejmě pod vedením Paříže – hrála roli třetí velmoci, která bude někde uprostřed. Peking tuto myšlenku nadšeně podporuje. Není to navzdory tomu, že je jen málo realistická. Je to právě proto.

Zhrzená Francie

Francouzská diplomacie se stále ještě nevyrovnala se ztrátou velmocenského postavení. Do toho se po loňském ruském vpádu na Ukrajinu ocitla ve vleku východních zemí EU a v rámci NATO i USA a Británie. Právě po odchodu Spojeného království si přitom Macron vysnil větší roli své země v EU. Jenže k tomu nedošlo.

Jeho snaha o domluvu s Putinem se ukázala jako naprosto lichá. Úsilí o „neponižující mír“ s Ruskem zatím vychází naprázdno. Americké budování spojenectví v Tichomoří stálo francouzské zbrojaře lukrativní kontrakt na ponorky pro Austrálii. Oprávněné obavy z Ruska posílí roli USA v Evropě. Čína nabízí Francii cestu ven, byť nejspíš jen zdánlivou. Pro Evropu jako celek je to ale jednoznačně slepá ulička.