„Konec hádek a nesrozumitelnosti,“ vyhlásil šéf ČSSD Jan Hamáček po svém znovuzvolení. Jenže se přepočítal a vládní rošáda neproběhla, jak očekával. Lubomír Zaorálek odmítl sehrát loutkový part ve scénáři, který nenapsal, a Hamáček s ním tragikomicky narazil.

Volební sjezd ČSSD dopadl podle očekávání. Jan Hamáček obhájil předsednický post a vyčistil vedení od kritiků vládní spolupráce s Andrejem Babišem. Jeho uspokojení však nebylo na místě, protože vnitřní odpor vůči jeho politické linii je silnější, než se snaží namluvit veřejnosti. Sjezd ukázal nejstarší českou politickou stranu rozpolcenou na dva tábory a příkopy se mezi „přáteli“, jak se sociální demokraté oslovují, ještě prohloubily.

Nezvládnuté personální změny

Za vážnou Hamáčkovu politickou chybu lze považovat nejen přecenění vlastních sil, ale především nezvládnuté personální změny. Až příliš z nich čiší prvořadý zájem zbavit se svého konkurenta Tomáše Petříčka, který současně nevoní Zemanovi ani Babišovi, což Hamáčka staví do podřadné role vykonavatele cizích zájmů.

Mimořádně špatný odhad situace projevil poté, kdy začaly v médiích rezonovat spekulace o náhradě ministra zahraničí Petříčka Lubomírem Zaorálkem, jehož měl v resortu kultury nahradit loajální poslanec Jan Birke. Hamáček nepřesvědčil, že zároveň nešlo o úlitbu prezidentu Zemanovi, který Petříčkovu hlavu požadoval veřejně.

„Sociální demokracie je autonomní strana, a tak do naší personální politiky nikdo nemůže mluvit. Ale na druhou stranu musí skončit doba, kdy působila nesrozumitelně a mluvila více hlasy,“ řekl Hamáček Právu (14. dubna 2021).

Staronový předseda ČSSD se zmýlil. Narazil na nečekaně tuhý odpor vládního kolegy Zaorálka, který mu dal mazáckou lekci z reálné politiky. Ostravský politický matador už jednou Hamáčkovi vytrhl trn z paty, když přijal post ministra kultury poté, co prezident Zeman protiústavně vetoval místopředsedu ČSSD Michala Šmardu.

Sázka na loutku nevyšla

Podruhé kalkul sázky na poslušnou loutku nevyšel. Zaorálek teatrálně odmítl účinkovat v podobné komedii podruhé a potupně zabouchl Hamáčkovi dveře před nosem. Zatímco poslanec Jan Birke se už těšil na křeslo ministra kultury, Zaorálek ho nepustil s emotivním odůvodněním, že se „nikam necpe“, ministerstvo zahraničí je „vykuchané“, v resortu má ještě hodně práce a nominace Birkeho je příliš „odvážný plán“.

O tom, že „přítel“ může být „příteli“ vlkem, svědčí následující názorová přestřelka obou vysoce postavených představitelů sociální demokracie.

„Celou výměnu jsem měl připravenou a předjednanou. Lubomír Zaorálek o tom věděl měsíc a se svým přechodem na ministerstvo zahraničí souhlasil. Bohužel si to z nějakých důvodů rozmyslel,“ žaloval Hamáček zpravodajství CNN Prima NEWS.

„Takhle to rozhodně nebylo. Dostal jsem nabídku po sjezdu,“ reagoval Zaorálek a webu Lidovky.cz sdělil, že „před sjezdem se mluvilo o lecčems, ale já tu debatu moc vážně nebral, a také jsem nebyl součástí žádných výměn nebo dohod“.

Nemohu zmizet a všechno zkazit

„Nechci se přeceňovat, ale figura, která to táhne, garantuje a jistí, nemůže zmizet, všechno se může zkazit. Rychle zvednout kotvy může být vnímané jako popření všeho, co do té doby člověk udělal,“ vysvětlil ministr kultury, proč se mu z resortu nechce.

Nyní pomiňme, že Zaorálek byl naopak kulturní obcí kritizován, že dělá málo hlavně pro živnostníky pohybující se v této branži. Je jich přes dvě stě tisíc a mnozí po celou dobu koronakrize pobírali sotva deset tisíc korun měsíčně vládní pomoci, ačkoli jim stát zakázal pracovat.

Přeceňovat nelze ani Zaorálkovu podporu některých kulturních asociací, které zřejmě vyhodnotily přepřahání v této době jako rizikové a jeho náhradníka Birkeho za ještě méně kompetentního. Ješitnému ministrovi však jistě tento „hlas zdola“ zalichotil a utvrdil ho v rozhodnutí nekývnout na připálený politický guláš, který za jeho zády ukuchtil někdo jiný.

Ať už je Zaorálek jakkoli kontroverzní – to on ještě v roli ministra zahraničí Sobotkovy vlády v říjnu 2016 připravil text servilního pročínského prohlášení čtyř nejvyšších státních představitelů – tentokrát se projevil jako svébytný politik. Nechtěl se účastnit nedůstojné frašky, která by ho naprosto znevěrohodnila. Jeho „facka“ Hamáčkovi je o to pozoruhodnější, že na sjezdu patřil k jeho podporovatelům a nezalekl se ani možné pomsty.

Hamáčkův kolaps

Představení ochotnického souboru sociálních demokratů pokračovalo Hamáčkovým kolapsem a improvizovanou instalací jeho náměstka, veřejnosti neznámého Jakuba Kulhánka, dříve spolupracujícího se zkrachovalou čínskou společností CEFC, spojovanou s nechvalně známým lobbistou Jaroslavem Tvrdíkem.

To se musí na Hradě líbit a premiér Babiš už stihl dát Kulhánkovi metaforický polibek smrti. Pochválil ho, že je to „slušný kluk“ a bude se mu s ním spolupracovat lépe než s Petříčkem. Jistě očekává, že mu nebude mluvit do evropské politiky, kterou stáhl pod sebe. O čem tato blamáž dále vypovídá?

Hamáček žil jen velmi krátce v posjezdové euforii. „Sjezd promluvil naprosto jasně. Zvolil vedení, které mluví jedním hlasem. Ten mandát od sjezdu je velmi silný,“ pochvaloval si v Právu.

Dále čtěte

Hamáček se přechválil. Jeho komise vybrala pro školáky nejhorší antigenní testy na trhu

„Naši ministři obstáli v těžké krizi. A doufám, že jako ministr vnitra a předseda Ústředního volebního štábu také nedělám ostudu,“ chválil…

Silný, nebo slabý mandát?

To bylo ovšem velmi optimistické tvrzení. Hamáček sice opticky oponenty převálcoval, uspěl už v prvním kole, ale dostal jen 140 hlasů z 270 delegátů. Většina 52 procent je velmi těsná a jen stěží ji lze považovat za silný mandát. Zvláště v porovnání s poslední volbou v roce 2019, kdy poprvé obhájil předsednictví ziskem 86 procent hlasů.

Propad Hamáčkovy podpory uvnitř sociální demokracie je zřetelný. Účet za neúspěšné působení ve vládě, kdy staronový šéf ČSSD utrpěl historicky nejhorší volební debakly, je vystaven. Slabý mandát v čele jednobarevného vedení není zárukou jednoty ani stability.

Až příliš silácky zní Hamáčkovo vyjádření, že „pokud někdo chce pokračovat v taktice kritizovat a snažit se tu stranu postavit do pozice rozhádané strany, tak má dvě možnosti – buď s tím přestane, nebo musí odejít“.

Část soukmenovců v čele s jediným sociálně demokratickým hejtmanem Martinem Netolickým, který oznámil odchod z pardubické kandidátky do sněmovních voleb, ho vzala za slovo hned. Další přátelé si počkají na výsledek říjnových voleb a po vysoce pravděpodobném debaklu vyvolají průvan ve vedení. Hamáček sice na sjezdu vyhrál bitvu, ale nevšiml si přitom, že se zesměšnil a prohrál válku.