Generální tajemník NATO Jens Stoltenberg prohlásil, že NATO bude bránit každý centimetr svého území, pokud nás Rusko napadne. Vychází přitom z nálad veřejného mínění v zemích NATO, které si nepřeje, aby byl Západ zatažen do války s Ruskem.

Jenže realita je taková, že… my v té válce už jsme, i když si to nepřejeme a nechceme připustit. Problém je, že ruský prezident svoji „speciální operaci“ na Ukrajině (rozuměj barbarskou ruskou agresi proti sousední zemi) prezentuje u sebe doma právě jako konflikt se Západem. Z ruského pohledu, ať se nám to líbí nebo ne, jsme my (a ne sama Ukrajina) tím nepřítelem, kterého je třeba zničit, protože ohrožuje Rusko.

Dále čtěte

Týdeník FORUM o Ukrajině. Jak zastavit Putina?

Aktuální číslo Týdeníku FORUM se samozřejmě věnuje ruské agresi na Ukrajině. Přinášíme analýzy, fotografie, komentáře i…

Pro prezidenta Putina útok zemí NATO na Rusko již začal (i když mi to tak nechápeme a nebereme). V jeho chápání je uvalení ekonomických sankcí ze strany Západu nepřátelský akt. Stejně tak dodávky zbraní nebo účast dobrovolníků ze zemí NATO považuje Putin za přímou účast NATO ve válce s Ruskem.

Putin si zároveň testuje, kde je hranice, kdy se země NATO vojensky odhodlají angažovat. Došlo k ostřelování obchodních lodí v Černém moři, které pluly pod vlajkami Rumunska, Turecka nebo Estonska, tedy členských zemí Severoatlantické aliance. Odpovědí bylo mlčení, popřípadě diplomatické odsouzení a výzvy ke zdrženlivosti.

Přesně toto pomalé posouvání hranice „strategické trpělivosti“ ze strany ruského režimu vede k tomu, že Putin jde ve své vnější agresi dál a dál, protože doposud nenarazil na tvrdou reakci.

Bylo by naivní se domnívat, že někde existuje zeměpisná hranice (onen centimetr území NATO), kde by se Putin zastavil. V roce 2014 si západní lídři mysleli a naivně doufali, že mu bude stačit Krym a kousek východní Ukrajiny. Dokonce při anexi Krymu západní politici radili svým ukrajinským protějškům, ať udělají všechno, aby nedošlo ke krveprolití.

Události posledních 8 let ukazují, že Putinovi nestačí jen Krym a kousek východní Ukrajiny. Nyní vede likvidační a barbarskou válku proti celé Ukrajině. Na druhou stranu jsme svědci přímo heroické obrany ukrajinského území ze strany ukrajinské armády, teritoriální obrany anebo i zcela bezbranných lidí, kteří vlastními těly zastavují ruské tanky. Tím padá mýtus velké neporazitelné ruské armády. Hůře vyzbrojené a méně početné oddíly ukrajinské armády, díky své motivaci a odhodlání bránit se do samého konce, jsou schopny se postavit ruské přesile.

Jedním z nejzranitelnějších míst ukrajinské obrany je letectvo a ochrana vzdušného prostoru. Jsou to právě ruské nálety, které působí vedle dělostřeleckého ostřelování největší a nejtěžší škody na civilních objektech, jako jsou nemocnice, obytné čtvrti, školy, dopravní infrastruktura. Nejen ukrajinská vláda, ale i veřejnost neustále zoufale volají po vytvoření bezletových zón, které by ochránily civilisty před brutálními nálety ruského letectva.

Západ teď řeší nejmasivnější příliv uprchlíků od konce druhé světové války a někteří politici začali mluvit o potřebě zvládnout novou migrační krizi a za hlavní prioritu považují „úspěšnou integraci ukrajinských uprchlíků“. Bohužel, zde se bavíme o řešení NÁSLEDKŮ ruské agrese proti Ukrajině a abstrahujeme od původní PŘÍČINY všeho neštěstí – maniakální snahy Putina o „konečné řešení ukrajinské otázky“. Západ musí konfrontovat tuto PŘÍČINU. Když se mu to podaří, zmizí i ony NÁSLEDKY (uprchlíci), se kterými se nyní musí potýkat a které navíc budou stát evropské daňové poplatníky nemalé peníze.

Z ukrajinského pohledu je reakce Západu, který ze strachu z konfrontace s Putinem nechce nejen pomoci ochránit statisíce bezbranných a nevinných civilistů, ale (kromě dodávek zbraní) také nechce vojensky zasáhnout proti ruským válečným zločinům, naprosto nepochopitelná. Ptají se, jak je možné, že nejmocnější vojenský blok na světě se bojí ruské armády, se kterou sami Ukrajinci vedou vyrovnaný boj.

Zároveň roste i pravděpodobnost, že dojde k přímé vojenské konfrontaci NATO a Ruska. Jedním z faktorů může být mimo jiné rozhodnutí Polska z 8. března předat stíhačky MiG-29. Ruské ministerstvo obrany již dříve před tímto krokem varovalo s tím, že například letecké základny NATO, ze kterých budou tato letadla startovat, se stanou legitimním cílem pro ruské útoky.

Dále čtěte

Proč se Izrael nepřipojil k protiruské koalici? Stane se prostředníkem mezi Ruskem a Ukrajinou?

Ruská agrese proti Ukrajině sjednotila po mnoho let tápající Západ a rozdělila svět na dva tábory. Na ty, kteří se…

Nenastal tedy již ten správný čas ukázat Rusku skutečnou vojenskou sílu a schladit horké hlavy ruských válečných štváčů, kteří by rádi vrátili Evropu do hranic sfér vlivu z roku 1997, kdy jsme i my byli mimo ochranný deštník NATO?

Ruské vyhrožování a opakování mantry o „jaderné válce“ mají bohužel i teď demoralizující účinek na evropské společnosti včetně té české. Strach před válkou nás vede k tomu, že se sami stále omezujeme v našich reakcích na ruskou agresi a žijeme falešnou představou, že absence naší reakce vůči ruskému válečnému běsnění na Ukrajině zvýší naši bezpečnost.

Jak již bylo řečeno dříve, pro Rusko jsme dávno účastníkem této války. A díky předchozím zkušenostem s Vladimirem Putinem si musíme uvědomit, že o tom, zda a jaké zbraně proti nám použije, nerozhodne naše veřejné mínění a jeho reakce na ruské výhružky. Rozhoduje on sám, bez ohledu na nás.

David Stulík je seniorní analytik programu Kremlin Watch v Bezpečnostním centru Evropské hodnoty, který 12 let pracoval jako tiskový atašé Delegace Evropské unie v ukrajinském Kyjevě, odkud se také před týdnem vrátil do České republiky.