Od října minulého roku až do dnešních probíhá v mainstreamových médiích nekonečné melodrama, při němž se jako na pražském orloji zjevují apoštolové a světci našeho polistopadového panteonu.
Začalo to dalajlamou. Jistě, je to představitel utlačovaného národa a zaslouží si naši podporu. Pražská intelektuální smetánka si ho však vybrala bez nadsázky jako objekt uctívání. Jako bychom zde všichni vážně věřili na emanaci bódhisattvy soucitu, jak zní v náboženském jazyce dalajlamovo řemeslo.
Pak jsme oslavovali výročí Listopadu a na Václavském náměstí jsme si zazpívali na Festivalu svobody. Nechyběla tu vrchovatá porce dojetí nad tím, jak tklivými písněmi bráníme naši svobodu.
Následovalo vzpomínání na Václava Havla. Jednak měl nedožité narozeniny a jednak výročí smrti. S dramatickými emocemi a plamennými proslovy se roztrhl pytel.
A teď tu máme výročí Charty 77 a na orloji se postupně zjevují lidé, kteří se před čtyřiceti lety zachovali statečně. Veřejnoprávní a Babišova média ovšem jejich faktické hrdinství zaobalují do divadelního provedení, které se musí mnohým zajídat, protože mu vtiskly režimní a oficiální pachuť, přičemž chartista v této komedii působí jako jediný model plnohodnotného člověka, a ti ostatní jsou vedle něj morálně nedokonalí pololidé.
Brzy tu budeme mít výročí Jana Palacha a pak zanedlouho přijde vzpomínka na Několik vět. V Praze na Kampě probíhá dojemná výstavka o pánovi, který nakreslil logo Občanského fóra.
Takhle vypadají rituály, svátky a celý liturgický rok nového oficiálního náboženství pražské inteligence a velkých médií. Václav Havel je tu v roli mesiáše, dalajlama je Duch Svatý, Olga Havlová se s Dagmar Veškrnovou Havlovou střídají v roli Panny Marie, papežem tohoto veskrze pohanského náboženství je páter Halík a veleknězem páter Herman.
Tato násilná indoktrinace, za kterou ani trochu nemůže Václav Havel, natož těch 2 000 chartistů, je ve skutečnosti tou nejefektivnější kampaní pro Parlamentní listy, neboli médium, které očividně slouží ruským zájmům a s prudkou radostí boří, hanobí a znevažuje veškeré hodnoty polistopadové demokracie. Tyto síly, které se svojí mentalitou a energií opírají o statisíce někdejších komunistů, estébáků a lidovou nostalgii po reálném socialismu, dobře cítí, kde je slabina havlovského proudu v oficiálních strukturách, v redakcích a v těch pověstných kavárnách hlavního města.
Tou základní slabinou současného havlovského proudu v pražské či české společnosti je rozpor mezi slovy a činy. Je to dobře skrývaná zbabělost a lež, která je strukturálním základem celého vzpomínkového melodramatu. V Parlamentních listech i v redakci promoskevského Sputniku si všimli, kolik současných následovníků řečeno havlovskou terminologií nežije „v pravdě“. A právě proto jsou tak silní v naší zemi přátelé Miloše Zemana, nohsledi Tomia Okamury a koneckonců celá ta estébácka kamarila kolem Agrofertu. Jejich síla je odrazem slabosti pražského havlovského proudu, který má paradoxně v rukou velkou část pražských médií a akademické obce. Je to ale skoro k ničemu, protože se jedná o slabost morální.
Veškeré vzývání dalajlamy, Václava Havla a Charty je typickým projevem alibistické a velmi pohodlné substituce. Dojemné vzpomínání na Havla, na Chartu a na Občanské fórum je pohodlným a bezpečným náhradním tématem za problém, který je skutečně horký právě dnes. Je to téma faktické demontáže parlamentní demokracie, postupné likvidace svobodné žurnalistiky a bezprecedentní nárůst mechanismů, kterými stát zasahuje do našich individuálních životů. Je to téma spojené nikoli se Zemanem, na kterého si každý troufne, protože je exemplárně trapný a přitom ve skutečnosti slabý. Je to téma nástupu oligarchických struktur, neboli takových malých embryí totalitního systému do médií, státní správy a také do kdysi svobodné ekonomické soutěže. A všichni víme a vidíme, že tato embrya se mají čile k světu. A z jednoho oligarchického embrya, konkrétně z politicko-ekonomicko-mediálního monstra v rukou Andreje Babiše, se nám právě rodí nový autoritativní stát. Přitom pořád slyšíme, že by se nemělo tolik mluvit o Babišovi. Hlavně, aby měl oligarcha klid na práci, že.
To je to téma, při němž máte, milí příznivci Václava Havla, tu pravou příležitost osvědčit havlovské hodnoty statečného občanského postoje a autentického života v Pravdě. Když se nepostavíte aktuálnímu zlu a místo toho žijete ze vzpomínek na to, jak se někdo jiný postavil jinému zlu před čtyřiceti lety, tak vězte, že nežijete v pravdě. Václav Havel se také v roce 1977 nepostavil Heydrichovi, nýbrž Gustávu Husákovi.
Havel by se obracel v hrobě, kdyby viděl zbabělost velké části svých následovníků a v mnoha případech i přímou kolaboraci při instalování režimu, v němž již dnes chybí možnosti férové a rovnocenné politické soutěže a nad veškerými ideály svobodné společnosti a obrany pravdy ční k nebesům naše platební karty. Svobodu nestačí bránit jen písněmi na Festivalu svobody. A už vůbec ne tím, že tu budeme žít jako lidé kdysi za protektorátu, jen ze vzpomínek na bývalé hrdinství. Dnes nám nehrozí žádné koncentráky a žádná perzekuce. Nanejvýš jen méně pohodlný život.
Babišův stát není nevyhnutelnou a osudovou nutností. Babiše může velmi snadno porazit nástup statečných a odvážných lidí. Tedy těch Čechů, kteří jsou opravdu celým srdcem odevzdaní ideálu moderní pluralitní a svobodné společnosti a nenechají se krmit ani manipulací babišovských médií a ani tou ohavnou proruskou žumpou Parlamentních listů.
A já věřím, že tu jsou.