Historik Vilém Prečan řekl na Českém rozhlase zajímavé věty, které se týkají dědictví komunistického režimu. Co se stalo po roce 1989 československé společnosti? „Od této minulosti, kterou bylo lépe zapomenout, se odvrátila k zářným zítřkům. Intenzivně si uvědomuji, že 80 procent naší politické elity jsou lidé, kteří vyrostli v době normalizace a demoralizace a nejhorší přetvářky a že to sáli do sebe. Je to ta generace, která má 50, 60 let a dělá nyní aktivně politiku,“ A také: „„Vyrovnání se s minulostí musí začít řádným politickým vzděláváním. V Německu už desetiletí existují centra politického vzdělávání. V každé spolkové zemi je takováto centrála, která dělá spoustu osvětové politické práce mezi mládeží.“

Skutečně jsme si ještě v 90. letech říkali, že určitá část populace musí nejspíš vymřít, aby přestala volit komunisty. Jenže se to pořád neděje. Počet členů KSČ(M) stále klesá, ale její preference to nijak výrazně neovlivnilo. V senátním volbách se jim nedaří, protože dvoukolový volební systém extremisty pomáhá eliminovat. Výrazně pohořeli především v posledních sněmovních volbách. Paradoxně jsou ale nejvíc na koni. Jak totiž víme z příkladu Tomio Okamury, na počtu členů strany celkem nezáleží. Se svou bývalou stranou, která měla devět členů, se dostal i do Sněmovny.

Teze o vymírání je ovšem problematická z více důvodů. Předně víme, že KSČ měla na konci 80. let 1,5 milionu členů. K tomu musíme připočítat i jejich rodinné příslušníky, kteří nebyli ve straně, a potom blízké známé těchto lidí. Mnozí už do strany nestihli vstoupit. Do KSČ se nepřihlašovalo, tam se nabízelo členství. Po listopadu 89 většina těch, co tam byli kvůli kariéře nebo z donucení, skutečného i domnělého, odešla. Normalizačního ducha podřízenosti a máslo na hlavě si ale odnesli. Společnost byla stranou metastázovaná dost slušně. To se týkalo i institucí, armády, policie, soudů, médií, podniků.

Kromě bezprostředního vlivu strany tu ještě funguje lidská nostalgie, která u některých vzbuzuje vzpomínky na mládí, kdy slunce víc svítilo a klouby nebolely a „lidé k sobě měli blíž“. Tou budou trpět zvláště ti, kteří patří k poraženým společenským vrstvám, které nemají pocit, že by si polepšily. Protože jen někdo si připustí, že si za něco může taky sám, zbývá tu pocit frustrace vůči „vládě“ a „elitám“. Někteří z nich nechodí volit, další volí komunisty a zbytek populisty, kteří slibují nové pořádky.

Generace lidí, kterým bylo na konci režimu přes dvacet třicet let, se dostala do věku, kdy se člověk může zapojit do profesionální politiky. A věc je hotová.

Pokud někdo přežil jako komunista v duši třicet let po listopadu, je evolučně vyšlechtěný jedinec, s kterým nic nehne a bude odolný. Nebyl ten evoluční boj zase tak krutý. Komunisté a bývalí komunisté se měli dost dobře a z některých soudruhů se stali úspěšní podnikatelé a politici. Jsou stále bujní jako plevel.

Je otázka, jestli to mohlo být jinak. Z výše uvedených důvodů je jasné, že pozice komunistů byla i po pádu jejich poněkud natvrdlé již částečně senilní kliky na ÚV KSČ poměrně silná. Mladší soudruzi se rychle adaptovali. Komunistu zarazí jen to, když narazí na výrazný odpor, což se nestalo. O to silnější musí být odpor vůči nim a jejich klonům v přestrojení teď.