FOTO: Pixabay/XMCWX
Zatímco většina z nás bude smrt jednoho člověka prožívat jako tragédii, můžeme už mít problém prožít podobný pocit, když uslyšíme zprávy o obrovském množství obětí při nějaké katastrofě, hladomoru nebo genocidě. Úmrtí velkého počtu lidí se pak stává statistikou. Proč je naše mysl takto nastavena?
Autorka Tiffanie Wen se v článku na BBC Future zabývá touto otázkou. Připomíná, že i nyní můžeme vidět tento zvláštní proces, když slyšíme o celosvětovém počtu obětí v důsledku koronavirové pandemie. „Počet životů, které si virus vyžádal, již přesáhl 400 000 a ve 200 zemích bylo zaznamenáno více než sedm milionů případů. Každá smrt je tragédií, která se odehrává na individuální úrovni a zůstává tu šokovaná rodina a pozůstalí.“ Když to ale pozorujeme z odstupu, budeme skutečně zasaženi?
„Naše neschopnost pochopit utrpení, které tato čísla znamenají, však může poškodit naši reakci na takové tragédie. Dokonce i teď můžeme nalézt důkazy, že lidé už jsou zprávami o koronaviru unaveni a méně je čtou.“
Může to být částečně způsobeno psychologickým jevem známým jako psychické znecitlivění, to znamená, že „čím více lidí umírá, tím méně nám na nich záleží“.
„Rychlý a intuitivní pocit vnitřního pohnutí je v mnoha ohledech podivuhodný, má však určité nedostatky,“ říká Paul Slovic, psycholog z University of Oregon, který po desetiletí studuje psychickou otupělost. „Jedním z nich je, že se moc dobře nezabýváme velkými čísly. Pokud mluvíme o životech, tak jeden život je nesmírně důležitý a cenný a uděláme cokoli, abychom tento život chránili, zachránili ho a zachránili konkrétní osobu. Ale s rostoucím počtem se naše pocity úměrně nestupňují.“
Podle jeho zkoumání je to tak, že jak statistická čísla spojená s tragédií rostou, jsme méně citliví a emoční reakce je slabší. To má za následek, že je pak méně pravděpodobné, že podnikneme kroky potřebné k zastavení genocidy, k zaslání pomoci po přírodních katastrofách nebo k přijetí právních předpisů v boji proti globálnímu oteplování. V případě pandemie to může vést k jakési apatii, která nutí lidi, aby si stěžovali na mytí rukou nebo povinnost nosit masku. Přitom to jsou dvě věci, které přenos viru ztěžují.
„Podle toho, co Slovic říká, jsou okamžiky, kdy ‚gravitaci čísel‘ rozumíme lépe. Snadné výpočty, jako když se něco zdvojnásobí, naši pozornost upoutají. Zaokrouhlená čísla jako 100, 1 000 nebo 100 000 a jeden milion, to jsou milníky, u kterých se obvykle zastavíme. Je také běžné, že novináři humanizují tragédie hledáním jednotlivých příběhů zúčastněných. Proto se novinové zprávy často zaměřují na zdánlivě nedůležité podrobnosti, jako je věk člověka, jeho práce a to, zda dotyční měli děti. Proto se často používají fotografie osobních věcí, jako jsou boty nebo opuštěná hračka, aby se tragédie velkého rozsahu zase vrátila na individuální úroveň.“
Psycholog říká, že pro jednotlivého člověka by bylo dobré změnit naše myšlení. Poukazuje na slavnou citaci přeživšího holocaustu Abela Herzberga: „Nebylo zavražděno šest milionů Židů; došlo k jedné vraždě, šest milionkrát.“ Je třeba pod povrchem čísel najít jednotlivého člověka.
