Pomník svatého Václava na Václavském náměstí v Praze FOTO: Ondřej Kořínek / Wikimedia Commons / Public Domain
FOTO: Ondřej Kořínek / Wikimedia Commons / Public Domain
Dnes slavíme státní svátek, který je v našich kalendářích označený jako Den vzniku samostatného československého státu. Oficiálně byl pod různými názvy slaven do roku 1938, poté znovu v letech 1945–1951. V komunistickém Československu byl pak 28. říjen spojován s tzv. Dnem znárodnění z roku 1945. Teprve roku 1988 bylo obnoveno slavení vzniku Československa. Když se 1. ledna 1993 Československo definitivně rozpadlo, na seznamu českých svátků 28. říjen zůstal. Přesto není žádnou vlastizradou se ptát, proč máme tento den mezi státními svátky, když československý stát už neexistuje.
Otázka to není nemístná a je třeba na ni poctivě hledat odpověď. Nahlédněme proto do Ústavy České republiky a připomeňme si, co nám říká její preambule: „My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky.“
Co ta slavnostní formulace vůbec znamená? Předně nám připomíná, že Českou republiku netvoří jen Čechy, ale též další dvě historické země, totiž Morava a Slezsko. A začíná souslovím „My, občané“, nikoli zvoláním „My, národ“, takže zdůrazňuje inkluzivní občanský princip zahrnující všechny občany a občanky státu bez ohledu na jejich národnost.
Přihlášení se k „dávné státnosti zemí Koruny české“ znamená tolik, že český stát prostě nevznikl teprve 1. ledna 1993, česká státnost má přece tisíciletou tradici, která se v dějinách manifestovala v různých nadstátních útvarech a soustátích, totiž i ve Svaté říši římské (do roku 1806), v Rakouském císařství (1806–1867) a Rakousku-Uhersku (1867–1918).
K čemu tedy v preambuli Ústavy České republiky slouží ono přihlášení se k tradici „státnosti československé“? Připomíná nám, že se zásadně změnila forma české státnosti, do roku 1918 fungující v rámci Rakouska-Uherska jakožto konstituční monarchie, neboť český stát se nyní proměnil v demokratické a republikánské Československo. Jistě musíme kriticky nahlížet koncepci tzv. čechoslovakismu, kdy konstitutivním státním národem byl národ československý, skládající se z Čechů a Slováků, přestože šlo o stát mnohonárodnostní. Pro kvalitu naší demokracie a občanské společnosti by bylo navíc velmi zdravé s nadhledem reflektovat, proč tato forma české státnosti během své existence opakovaně selhávala, a dokonce přišla o svou svobodu a suverenitu, když byla nejprve protektorátem německým (1939–1945) a posléze sovětsko-ruským (1945–1989).
Pokud bychom měli jako občané nynějšího Česka brát tento svátek vážně, pak by 28. říjen měl být vlastně označován jako Den republiky, a tudíž by měl sloužit k oslavě českého republikánství. Třeba by to konečně přispělo i k tomu, abychom prezidenta republiky usazeného na Pražském hradě nevnímali jakožto všemocného monarchu, který – zvláště když je volen přímo občany – stojí nad parlamentem i vládou, což hrubě odporuje aktuální české ústavě.
Zároveň bychom si mohli konečně přiznat, že hlavním a občany skutečně přijímaným svátkem nynějšího českého státu je oslava 17. listopadu, kdy jsme začali s obnovou svobody a demokracie i naší státní suverenity, abychom se opět stali součástí našeho civilizačního domova, totiž svobodného Západu. Tento svátek, označovaný jako Den boje za svobodu a demokracii, je totiž svorníkem pro všechny občany České republiky, kteří to s její svobodou a demokracií myslí skutečně vážně. S platností od roku 2019 je k názvu státního svátku připojen dodatek, že jde též o Mezinárodní den studenstva, což je z hlediska státotvorného nadbytečné a zároveň diskutabilní.
Vlastně je i na pováženou, že tzv. řádovými dny jsou ze zákona „jen“ 28. říjen a 1. leden, když by to vlastně nejvíce slušelo 17. listopadu, který je faktickým symbolem naší moderní demokratické státnosti.
Znovu bych tak připomněl, co jsem navrhoval již v minulosti: Naše zacházení se státními svátky je v mnoha ohledech pomýlené či povrchní, což platí především pro státní svátky druhé poloviny kalendářního roku. Tak třeba 28. září čili Den české státnosti si přímo říká o to, aby byl i v souvislosti se svatým Václavem oslavou tisícileté české státnosti, která nedatuje svůj počátek ani k 28. říjnu 1918 ani k 1. lednu 1993. Slavení 28. října by pak mohlo být oslavou českého republikanismu, poněvadž důvodně pochybuji o tom, že bychom se jako politický národ v nejbližší době rozhodli pro návrat ke konstituční monarchii. Oslavy 17. listopadu jsou podle všech mých zkušeností jediným autentickým jásotem nad demokracií a svobodou v dnešní České republice, a proto by to měl být hlavní státní svátek.
A co 1. leden? Ten je oficiálně označen jako Den obnovy samostatného českého státu, což zní poněkud absurdně, jako bychom se snad zbavili jakéhosi otrockého jha, jímž byl společný stát se Slováky. Je tu ovšem jedno řešení, které by státnímu svátku spojenému s 1. lednem dalo adekvátní náplň. Ústava České republiky byla sice přijata tehdejší Českou národní radou už 16. prosince 1992, avšak nabyla účinnosti právě 1. ledna 1993. A tak by 1. leden měl být slaven jako Den ústavy či ústavnosti, aby byl i v Česku posílen ústavní patriotismus a česká konstituce nebyla trhacím kalendářem pro ústavní ničitele typu Miloše Zemana nebo Andreje Babiše.
Slavení republikánského 28. října by tak v budoucnu mohlo získat nový význam, a to v kontextu dalších státotvorných státních svátků, jejichž středem a jakýmsi hypertextem je slavení 17. listopadu jako dne svobody a demokracie. Není to jen úkol pro budoucího (normálního) prezidenta republiky a politickou reprezentaci, ale i pro celou naši občanskou společnost.
