Je to častá otázka, když uvažujeme nad voliči lidí, jako je Zeman nebo Trump (Okamura, Babiš). Jak mohou ti lidé volit někoho takového? Odpověď se skrývá už v té otázce. Předpokládáme, že dotyčný je tak odlišný od ostatních, že mezi jinými ve své kategorii trčí asi tak, jako kdyby strašák z pole přišel do salonu na recepci. Jenže z celé recepce si všichni zapamatují právě tohle strašidlo.
Nicholas Taleb ve své knize Skin in the Game popisuje, jak zahlédl Donalda Trumpa v televizi. To bylo ještě před jeho zvolením během republikánských primárek. Trump stál vedle ostatních kandidátů a autor byl přesvědčen, že v tomto vystoupení zvítězí bez ohledu na to, co říká nebo dělá. Proč? Bylo to právě proto, že měl viditelné nedostatky. Ty totiž znamenají, že ten člověk se jeví jako reálný a publikum složené z lidí, kteří jsou zvyklí na sebe brát ve svém osobním a pracovním životě nějaká rizika (a nejedná se o nějaké analytiky, kteří na sebe nikdy žádná rizika neberou), bude vždycky volit někoho, komu teče krev, když se zraní. Lidé mají radši člověka, který prokazatelně selhává, než toho, který je úspěšný, protože se jedná o rozdíl mezi člověkem a duchem. I to, že někdo prodělá nějaké bankroty, nakonec může vzbudit jejich sympatie. Pokud dotyčný přišel o miliardy dolarů, tak jim to nevadí, pokud jsou to jeho vlastní peníze.
Taleb píše: „Na celém světě, od Indie po Spojené království až po USA, vidíme povstání proti vnitřnímu kruhu ,úředníků‘ a ,zasvěcených novinářů‘, kteří nenasazují vlastní kůži… Je to třída paternalistických polointelektuálních odborníků.“ Jsou to absolventi předních univerzit, kteří těm ostatním říkají: 1) co dělat, 2) co jíst, 3) jak mluvit, 4) jak myslet … a 5) koho volit. Má pro ně označení „intelektuál, nicméně idiot (INI). Takový člověk je produktem moderny a „množí se od poloviny 20. století, aby dosáhl své dnešní lokální nadřazenosti. Pospolu s širokou kategorií lidí, kteří nenasazují svou vlastní kůži a kteří vpadli do mnoha oblastí života“. Tito příslušníci „inteligence“ nejsou dostatečně inteligentní, aby definovali inteligenci, a proto se točí v kruhu. „Jejich hlavní dovedností je schopnost složit zkoušky napsané lidmi, jako jsou oni.“
Proč obsadili tolik oblastí? „Protože ve většině zemí je role vlády pětkrát až desetkrát větší, než tomu bylo před stoletím (vyjádřeno v procentech HDP). INI se v našich životech zdají být všudypřítomní, ale jsou stále malou menšinou a málokdy je možno vidět je mimo specializované prodejny, think tanky, média a univerzity – většina lidí má řádné zaměstnání a pro INI tam není mnoho příležitostí.“
Kdybychom to vztáhli k našemu prostředí, tak kulisy možná nejsou tak elegantní, naše univerzity nepředstavují takové prestižní instituce, jaké jsou ve Spojených státech nebo Velké Británii. Mnoho takových „intelektuálů, nicméně idiotů“ najdeme na všech stranách současného mocenského zápasu. Najdeme je jistě také mezi voliči. Když státní úředník a pilný pisatel na Twitteru Jiří Ovčáček neustále mluví o výsledku voleb, něco na tom samozřejmě je.
K moci se na základě voleb dostává celá řada lidí, kteří hnusně vypadají, myslí a chovají se. Vždycky znova vzbuzuje úžas, že jim někdo dá svůj hlas. Slovo charisma, které se tak často používá, nějak podvědomě spojujeme s něčím sympatickým. Možná by bylo lepší hovořit o výraznosti a nezaměnitelnosti.
Těžko popřít, že existuje určitý typ politika, který bychom mohli označit jako „panák“. Vypadá jako figurína z výkladu obchodu určená především k tomu, aby se na ni navlékly dobře padnoucí obleky a výraz plastikového obličeje je poněkud nevýrazný. Oproti tomu jedinci jako Zeman, Babiš, Okamura a Foldyna (kdysi také Mečiar) jsou zapamatovatelní na první pohled. Špatně oblečení, v obličeji stopy nezdravého životního stylu a nestydí se dokonce ani ukazovat zvláštnosti svého fyzického zjevu. Zeman klopýtající za pomoci ochranky ke svému nafukovacímu člunu, boxer Foldyna a zpocený Okamura s oteklým obličejem v posilovně, to všechno dává zapamatovatelný obraz reálné bytosti. Pak už moc nezáleží na tom, co člověk říká, protože hlavní sdělení je stejně neverbální a bude podprahově působit i s vypnutým zvukem. Polovina lidí žádné racionální argumenty nepochopí nebo je pochopit nechce, protože nezapadají do jejich mentálního světa.
Andrej Babiš se stále udržuje značnou podporu, přestože byl tolikrát přichycen při lži a fyzicky zjevně poslední dobou schází. Podstatné je, že působí dojmem štvaného zvířátka, které potřebuje ochranu. Co na tom, že jde o člověka, který stále kontroluje miliardy a zastává mocensky nejvýznamnější místo v zemi. To nehraje žádnou roli.
Neudivuje, že k jeho podporovatelkám patří tolik žen středního věku, které na sociálních sítích stále zveřejňují fotky koťátek a vnoučátek. Babiš působí tak trochu jako koťátko a vnoučátko a zraněná bytost. Totéž se týká Zemana, který je tak duševně a fyzicky zchátralý, že potřebuje pochopení a podporu, protože proti němu stojí údajně zfanatizované davy kavárenských povalečů, kteří jsou beztak zmanipulovaní americkou ambasádou a zaplacení Sorosem.
Za komunistického režimu se používal výraz „odtrženost od lidu“. Byl ohavný už proto, že komunisté dokázali vyrobit dělníky a horníky i z neposlušné části inteligence, kterou vyházeli z předešlých pracovních pozic a nahradili loajálními primitivy.
Hlásat „odtrženost od lidu“ ale stále funguje. Lidé bývají podezřívaví vůči tomu, čemu sami nerozumějí. Kdo nevzbuzuje žádné pozitivní emoce, hlas nezíská.
Jestli se někdo takto působivý objeví v řadách demokratické opozice, tedy člověk, který by byl schopen navázat emoční vztah aspoň s částí voličů ulovených pseudolidovými manipulátory, je bohužel otázka nahodilosti. Je to něco, co musí být přirozené a dá se to jen části simulovat dobrou přípravou. Potíž je v tom, že PR se (až na výjimky) zabývají přesně takoví panáci, pro které pracují. Výsledkem je produkt připomínající reklamu na banku nebo životní pojištění.
To všechno neznamená, že by se teď Petr Fiala nebo Kalousek měli snažit vypadat jako koťáko nebo vnoučátko. To by sotva vzbudilo žádoucí efekt a neskočili by na to ani absolventi „vysoké školy života“. Pořád je tu ještě hodně lidí, kteří od politiků očekávají, že budou působit přesně naopak. Jde spíš o to pochopit, jak významná část voličů myslí a vnímá, a neztrácet zbytečně čas poukazováním na slabosti protivníka, které jsou stejně očividné a ještě navíc spíše vzbuzují sympatie oddaných.
