Kdo sledoval prezidenta Miloše Zemana při jeho nedělním vystoupení na Blesk TV, mohl si povšimnout, že hlava státu měla opět své horší okamžiky a nevypadá úplně ve formě.

Zeman působil jako svůj vlastní stín a zcela se to lišilo od dojmu, který budily fotografie Zemanovy účasti na jednání vlády o rozpočtu, které na Twitter umístil Jiří Ovčáček. U Zemana jsme zvyklí, že se jeho stav pohybuje po jakési sinusoidě nahoru a dolů. Tentokrát to vypadalo, že jsme zase někde dole.

Není divu, že se často objevují spekulace, jak na tom Zeman skutečně zdravotně je. Vynořují se i výroky, že by naše politické problémy mohla vyřešit takzvaná příroda. Jinými slovy odchod Miloše Zemana z funkce ze zdravotních důvodů, přičemž mnozí mají pochopitelně mysli i jeho skon. Tady je třeba dávat pozor na hranice vkusu, přece jenom je řeč o člověku a je třeba držet nějakou míru a většina z nás bude stará a nemocná.

Při pohledu na Zemana se nám vybavuje případ Československého prezidenta Ludvíka Svobody. Teď 20. září to bylo rovných čtyřicet let od jeho smrti. Svoboda byl opět zvolen do prezidentské funkce v situaci, kdy na tom nebyl zdravotně dobře. Během mandátu se jeho stav zhoršil a on nebyl schopen vykonávat ani ty formality, které funkce prezidenta socialistického satelitu obnášela. Byl poněkud nedůstojně odstraněn z úřadu Federálním shromážděním přijetím zákona o předčasném ukončení funkčního období. Mohl po něm nastoupit tehdy ještě relativně svěží Gustáv Husák.

Můžeme se ptát, proč Miloš Zeman pokračuje v něčem, co není příliš důstojné. Může se samozřejmě poukazovat na to, že Franklin D. Roosevelt vedl jako hlava Spojených států svou zemi ve válce a seděl při tom na vozíku. Ovšem on i na tom vozíku působil přece jenom trochu jiným dojmem. A i kdyby nepůsobil, doba ještě nebyla tak nemilosrdně mediální a vizuální a nesledovala každý detail, například každý pozdní příchod na společné fotografování světových státníků, klopýtnutí na schodech, obtížné dýchání.

Je za tou tvrdošíjností držet se křesla tlak Zemanová okolí, které tohoto člověka potřebuje ve funkci jako figurku na prosazování svých zájmů? Nepochybně by lidem jako jsou Mynář a Nejedlý vyhovovalo, kdyby byl Zemanův mandát pokud možno doživotní a prezident se dožil vysokého věku. Jistě by to přivítaly i některé zahraniční kruhy.

Může také jít o čistě psychologickou záležitost, totiž o skutečný strach z bezmoci a ze smrti. Víme, kolik různých komunistických funkcionářů zemřelo brzo potom, co opustili úřadovnu. Jestli bylo příčinou, že se jim nedostávalo už takové lékařské péče (to zas není pravděpodobné), nebo pocit zbytečnosti a prázdna po ztrátě moci, se můžeme jenom domýšlet.

Je jasné, že ve funkci hlavy státu má člověk takový servis, o jakém se nám ani nesní. V tom zdravotním stavu, v jakém je Miloš Zeman, by nemohl ale vykonávat zřejmě žádné jiné povolání, než je práce prezidenta.

Když odstupoval z úřadu papež Benedikt XVI. a odvolal se přitom na zdravotní důvody, konstatovalo se v německých kruzích, které ho jinak příliš nemilovaly, že Joseph Ratzinger nakonec ukázal, že je velký muž. Miloš Zeman by nám třeba také mohl nějakým způsobem ukázat, že je veliký muž.

Je jen otázka, zda má k  něčemu takovému motivaci a sílu.