Lidé s přílišnou vášní pro pokrok a zvláště ti, co pokrok chápou jako předělání lidstva ke svému obrazu, prosazují s jistou vehemencí řízené ukončení života – eutanazii. Přirozeně, že pod praporem lidskosti a soucitu s trpícími lidmi, kteří jsou nevyléčitelně nemocní.

Nyní se k tomuto úsilí čerstvě připojil poslanec a univerzitní profesor Jiří Zlatuška (ANO). Přidal se veřejně ke snaze svého letitého přítele a asistenta, politologa Milana Hamerského, který kromě své „politologické“ práce ve prospěch zlepšení hnutí ANO dlouhodobě bojuje i o zlepšení našeho lidského života, konkrétně o jeho legální a řízené ukončení.

Profesor Zlatuška nyní oznámil, že vypracovali s Hamerským návrh zákona, který brzy předloží poslancům k projednání. Věřme, že ne ke schválení. Tento návrh je třeba velmi zásadně odmítnout, a to mimo jiné i s ohledem na aktuální společenský pohyb, který nás vzdaluje ideálům právního státu.

Aby bylo jasno: Nejsem nenávistným odpůrcem každého, kdo je členem hnutí ANO. Podobně, jako jsem necítil nenávist ke každému členovi KSČ, i když mě tento divný defekt zarážel.

V principu považuji hnutí ANO za „Komunistickou stranu pro 21. století“. Je to totiž taková postmoderní komunistická strana bez komunismu, protože mnoha prospěchářům, kteří v době normalizace využívali KSČ jako výtah k pozicím, je už fanatická bolševická ideologie dávno jen trapnou přítěží. Mnohým z nich byla navíc již přítěží i myšlenková výbava ODS či ČSSD, kam vstupovali po odchodu z KSČ. Těm, co přešli zprava, lze rozumět jasně: ODS jim byla po mocenském krachu v roce 2013 už k ničemu a její ideály jen zbytečně komplikovaly život. (ODS tím paradoxně z dnešního hlediska velmi pomohli.)

Lidé jsou ale různí a i mix vychytralosti s jakýmsi zbytkovým idealismem je v každém členu Strany namíchán jinak. Profesor Zlatuška, který za sebou rozhodně nemá stranické přemety typických prospěchářů, umí zastávat i rozumná stanoviska a dokonce i antipopulistická stanoviska (viz třeba „norská kauza“, v níž se postavil proti nacionalistickým argumentům). Proto bych rád zdůraznil, že v případě mé kritiky návrhu na uzákonění eutanazie nehraje zásadní roli jeho nešťastná stranická příslušnost, jejíž nesnesitelnou lehkost již ostatně také sám pocítil. (Pokusil se o samostatné uvažování a byl v klubu své Strany umravněn poté, co byl nanečisto odvolán z funkce předsedy školského výboru.)

Eutanazie je v některých moderních evropských zemích legální, třeba ve Švýcarsku. Provedení eutanazie je tam podmíněno jasným a opakovaným souhlasem těžce nemocného pacienta. I Zlatuškův návrh předpokládá přísná pravidla, kromě jasného a vědomého sdělení pacienta také souhlas alespoň dvou lékařů. Dobrá. Švýcarsko to asi přežije. A diskuse o tom, jak čelit lidskému utrpení, je legitimní.

My ale nejsme ve Švýcarsku. Žijeme v zemi, kde právě probíhá vážný útok na principy demokratického systému.

Za prvé: Předseda Komunistické strany pro 21. století (ANO) je neskutečně silný a nebezpečný oligarcha, který nerespektuje základy liberálního státu, jako je dělba moci, a okázale pohrdá parlamentem. Především ovšem nesnese jednu základní věc, která je stavebním kamenem demokratické společnosti: nesnese svobodu projevu a kritickou oponenturu. Jeho mocenskému buldozeru část veřejnosti fandí a mnozí snaživci mu urovnávají terén.

Za druhé tu máme prezidenta, který děkuje policii, když zamezí legálně uspořádanému shromáždění. Tento prezident si nepřipouští, že je to nebývalý útok na ústavní právo každého občana. Policie tento prezidentův dík jistě dobře vnímá jako signál o nové kvalitě svého postavení. Nepochybně zvláště ta část policie, která má na starosti různé speciální úkoly.

Za třetí tu právě před zraky veřejnosti probíhá nebývalé propojování aktivit (a „realizací“) speciálního policejního útvaru se zájmy oligarchy a předsedy Komunistické strany pro 21. století. Té strany, v níž občas skřípe zubama profesor Zlatuška. Výběrový charakter akcí protimafiánského útvaru policie je do očí bijící. Kritérium kriminalizačního výběru je – jak už to u komunistických stran a jejich „ocelových pěstí“ chodí – určeno třídním neboli stranickým viděním světa. Princip potlačování konkurence v ekonomice, v médiích i v politice tu zřejmě pomalu dostává nové vyjádření – v policejní šikaně. A nezbývá nám, než se denně modlit za každého českého soudce a jeho nesmrtelnou duši.

Představa, že v době, kdy se kvalita právního státu povážlivě snižuje, zavádíme řízené ukončování životů lidí, je naprosto šílená.

V době, kdy se snižuje kvalita svobodné politické soutěže. V době, kdy je možný bezprecedentní konflikt zájmů vrcholného politika. V době, kdy vulgární prezident otevřeně adoruje autoritativní státy. V době, kdy dramaticky přibývá prvků státní šikany a kontroly nad individuálním lidským snažením i celým lidským osudem. V době, kdy je západní Evropa oslabená imigrační krizí a kdy také značná část naší vlastní společnosti hledá ze strachu bezpečí pod vládou pevné ruky a dokonce pošilhává po Rusku. To opravdu není doba pro hazardování s eutanazií!

A nebo to lze vzít z opačného úhlu pohledu: Z pohledu Komunistické strany pro 21. století je to naopak právě ta nejlepší chvíle pro zavedení eutanazie.

Vždyť přeci reprodukční divize vládnoucí strany již zajišťuje rození dětí! A miminka děkují ministrovi financí za to, že přišla na svět.

Vždyť přeci zemědělská divize vládnoucí strany zajišťuje výživu obyvatelstva.

Vždyť přeci mediální divize vládnoucí strany zajišťuje informování obyvatelstva.

Vždyť přeci chemická divize vládnoucí strany zajišťuje pohonné hmoty i hnojivo pro pole, kde zemědělská divize vládnoucí strany pěstuje plodiny pro výrobu pohonných hmot.

A sponzorské dary z kapsy ministra, který je předsedou vládnoucí strany, zajišťují nejen zábavu a radost pro děti (a děti pro radost), ale i pomoc tolika lidem ve stáří. Holding vládnoucí strany tu sponzoruje skoro všechno, protože tím, jak vyrábí skoro všechno, si už všechno může dovolit.

A z tohoto úhlu pohledu k celému řetězci zabezpečovacích služeb, které nám poskytuje vládnoucí strana, už chybí jen jedno – dobrá smrt!

Můžete si říkat, že je to katastrofické vidění světa. Že je to přestřelené. Jenže přesně k tomuto scénáři směřuje realita této doby. Totiž k totalitě. Jakmile se zbavíme svých závazků k mezinárodním standardům, jež upravují politický a ústavní systém, a opustíme západní společenství, tak ji tu máme jako vyšitou. To je téměř jistota. A je už jedno, jestli ji bude obsluhovat tato konkrétní Komunistická strana pro 21. století, anebo třeba nějaká nová fašistická strana moderního střihu.

Je jedno, který sekáč nám zde vládu pevné ruky zařídí. Ale riziko opuštění demokratické cesty a právního státu je zde bohužel nyní značné. U některých nepohodlných a příliš samostatných osob by pak aplikace eutanazie mohla vyřešit mnoho. Pomohla by třeba ukončit utrpení, které zažívá držitel moci s někým, kdo si nechce nechat říct. Eutanazie se i přes veškerá přísná pravidla odehrává vždy bez veřejné kontroly. Byť ve špitále, tak vlastně zcela podomácku.

Eutanazie je krajně sporná i v zemích s pevným právním systémem, třebaže ji v jakési pasivní formě lze pochopit. Zkušení lékaři dobře vědí, kdy mají přestat v prodlužování utrpení a kdy se mají soustředit na ulehčení nejtěžší chvíle našeho pozemského bytí. Tomuto výhledu má ovšem člověk čelit statečně, a kdo viděl na vlastní oči smrt více lidí, také dobře ví, co tato chvíle obnáší zlého, ale také někdy i cenného v osobní cestě člověka životem. Cenného pro lidi, kteří byli u toho. Už proto, že odchod proběhl přirozeně, z vyšší moci, která je při přirozené smrti cítit všude kolem této události.

A toto setkání s vyšší mocí lidem naší éry velmi chybí. Jakási úcta k této moci je pro jednotlivce i pro lidskou společnost důležitá a konstruktivní. Mimo jiné má po celá staletí i zásadní smysl pro chápání práva, spravedlnosti a etiky.

Naopak sebevražda je pro společnost ryze destruktivní. Cítíme, že je to situace, kdy se zbortila individuální disciplína, což má vliv i na odolnost a obranyschopnost společenského celku, kupříkladu i celého národa. Na každé sebevraždě je něco opravdu otřesného. A to i na té, která je v kontextu utrpení pochopitelná a její polehčující okolnosti jsme schopni přijmout.

Mým hlavním důvodem, proč jsem proti eutanazii právě teď a tady, je ale především její snadná zneužitelnost v turbulentní anebo dokonce až přespříliš stabilizované etapě společenského vývoje. My vůbec nevíme, co nás tady – v našich zeměpisných souřadnicích – ještě čeká. Prostě nežijeme v zemi či v době, kdy si můžeme dovolit hazardovat s uzákoněním řízeného ukončování života. A to mimo jiné i kvůli všeobjímajícím zaopatřovacím a mocenským ambicím Komunistické strany pro 21. století, v níž se již delší dobu trápí profesor Zlatuška.

Pokud se tam opravdu aspoň trochu trápí, tak to svědčí o jeho lidskosti. Už proto bych tomu utrpení nechal přirozený průběh a zvolil bych jiný horizont poslanecké aktivity. Na místě profesora Zlatušky bych se neupínal k eutanazii.