Ruský diktátor Vladimir Putin FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
Ruský prezident Vladimir Putin na Ukrajině opakuje gruzínský scénář. Svobodný svět mu musí vysvětlit, jak moc ho bude bolet, když s tím okamžitě nepřestane. Přesun ruských armád k ukrajinským hranicím a na okupovaný Krym vyvolává znepokojení nejen v Kyjevě, ale u spojenců a v Pobaltí – podle šéfa litevské diplomacie připomíná stávající napětí gruzínský scénář: „Ruská provokace, následovaná ruským obviněním z ukrajinské agrese,“ připomněl Gabrielius Landsbergis pro EUobserver třináct let starý incident.
Stejně jako v roce 2008, kdy Moskva obvinila Gruzii z agrese vůči Jižní Osetii, aby tak obhájila vlastní invazi do země, i tentokrát ruský ministr zahraničí Lavrov obviňuje Ukrajinu, že se chystá napadnout území kontrolovaná separatisty. Nejsem příznivkyní paralel s Hitlerem, ale možná se sluší připomenout, u koho se Putin touto taktikou mohl inspirovat – když Německo hledalo záminku pro invazi do Polska, našlo ji v příběhu o tom, že Poláci napadli německou vysílačku v Gliwicích a Hitlera tak vlastně sami přinutili, aby je napadl.
Kreml využívá svou již tradiční taktiku, kdy prezentuje hrubou sílu a předstírá hloupého, že si přeci jen přesouvá vojáky na vlastním území a co je komu do toho. Svět mezitím spekuluje, co je Putinovým skutečným záměrem. Jedna z teorií hovoří o tom, že si Putin jen testuje novou americkou administrativu v čele s Joem Bidenem. Část odborníků vidí v manévrech jen demonstraci síly, která je v přímém taktickém rozporu s přípravou na reálnou invazi. Ozývají se ale i hlasy, že se nějaká agrese skutečně chystá.
Od chvíle, kdy v roce 2014 propukly na Ukrajině první boje, se Kremlu dařilo více či méně celý konflikt popírat i díky tomu, že využíval jen omezené množství konvenčních vojáků, které doprovázely povětšinou hybridní síly složené z žoldáků, dobrovolníků a místních kolaborantů.
Putin rozpoutává války v post-sovětských republikách především proto, aby je udržoval oslabené a normalizoval v nich chaos, protože právě tak se mu daří je udržovat ve své sféře vlivu. V září se navíc konají v Rusku volby a Putin se po letech potýká s mimořádně nízkou popularitou. To by mohl být klíčový motiv pro rozpoutání nového vojenského konfliktu, ve kterém může oživit svůj propagandistický obraz velkého sjednotitele a záruky pořádku.
Jak se dá agrese odrazit? Putin musí pochopit celkový rozsah dopadů (od ekonomických sankcí až po diplomatickou a vojenskou odvetu), které by pro něj znamenalo případné vyhrocení incidentu. Tyto náklady na jeho současné chrastění zbraněmi mu musí někdo co nejdřív důrazně a adresně sdělit. Za ostudné považuji vyjádření francouzských a německých ministrů zahraničí, kteří vyzývají obě strany k deeskalaci. Takové vyjádření jen podporuje ruskou propagandu o tom, že se snad i Ukrajina odhodlává k nějaké agresi.
NATO by mělo neprodleně podpořit Ukrajinu obrannými systémy. Spojené státy už deklarovaly Ukrajině podporu (bez upřesnění, ale zpravidla se jedná o protiletadlové a protizemní střely a základní vojenské vybavení). Kde jsou nějaká jasná společná opatření Evropské rady na podporu ukrajinské obranyschopnosti?
Putinovo chování zároveň potvrzuje to, o čem mluvím už dlouho. Dokud bude hrozbou jak pro okolní státy, tak pro vlastní občany, je třeba především rozbít celý jeho politicko-oligarchický systém. Znovu zopakujme slova Navalného: Evropské sankce musí směřovat přímo na oligarchy blízké Kremlu.
Autorka je europoslankyně za Piráty
